Na památku vnukům – Paměti Václava Bartoše z Nahořánek

Psáno v zimě roku 1950.

 

Část 1:  Dětství

Narodil jsem se roku 1884 – 11. listopadu, na Šumavě, na úpatí hory Javorníku, v krásné, ale chudé kotlině. Na jižní straně hory Javorník a Ždánov, na východ Kutná hora, na západ hora Kašperk a na sever se svírá nížina, kde protéká dosti veliký již potok do Otavy, přímo pod zříceninou historického hradu Rábí. Na této cestě jeho přítoky a on sám, dávali pohonnou sílu 13 mlýnům a 6 pilám. Asi uprostřed vystupuje příkrý ostroh, na kterém jest vystavěn kostel, který byl navštěvován 6krát do roka poutníky, a měl velkou farnost, 9 obcí. Škola byla pro celou farnost jedna – 5 tříd. Děti, i ty malé, musely chodit až 5 kilometrů do školy. V létě se do školy nechodilo, protože jsme museli pást a různé práce vykonávat. V zimě jsme se do třídy nemohli vejít, až 80 nás bývalo ve třídě.

A tak i já v pěti létech jsem hnal brzo zrána 10 až 15 husí na pastvu a byl jsem tam s nimi až do večera. Když dorostl mladší bratr, pásl on husy a já krávu. Když dorostl další bratr, tak jsem povýšil zase na hospodáře, chodil jsem do lesa na dříví, do paseky na trávu a na stlaní. Tyto tři věci jsme nanosili každé léto na celou zimu na nůši. (nůše = koš).

Mimo toho jsme s maminkou obdělávali 1 strych našeho a 1 strych pachtovaného pole a 1 strych pachtované louky. Někdy jsme i hnůj nosili v nůších a bylo-li potřeba tak jsme i orali a vláčili sami. Zatímco jsme s maminkou doma pracovali, otec, nemoha sehnat doma zaměstnání, jelikož v celém okolí nebylo průmyslu, musel, tak jako desítky a stovky jiných, hledat práci za hranicemi. Tak, náš otec, jako jeho otec a bratr byli hudebníci, živil nás 7 dětí a svého otce také hudbou. Každé jaro odjel do světa k cirkusu, nebo kinu, hypodromu, menažerii a pod. Na zimu v říjnu neb v listopadu přijel domů, aby zase zjara v březnu, po spotřebě peněz odejel nanovo. Pamatuji se, že jsme si chodili peníze vypůjčovat (do města na směnku, která byla splatna v 6 měsících), aby měl otec peníze na cestu.

Bydleli jsme v našem domku (Nahořánky č.p. 7 – foto 1), který se skládal ze světnice 5x5 m2 velké, to byla kuchyň, ložnice, prádelna, ale také koupelna, dílna na košťata a košíky, které dědeček vyráběl pro nás, v jednom. Strop byl dřevěný, zdi z kamení, po kterých zvláště v zimě stékaly potůčky sražené páry. Dále tam byly lávky dokola podél zdí, jeden stůl, jedna židle, police na nádobí, třínohý škopek na umývání nádobí a dvě postele. Jeden roh světnice zabírala pec na pečení chleba. Na peci jsme spávali tři, ostatní na slamnících po zemi. Slamníky se večer donesly a ráno vynášely ven. Ze dvorka byli dvéře do hliněné síně, kde stály dvě skříně, jedna na sváteční šaty a druhá na potřeby pro kuchyň. Druhé dvéře ze síně vedly do černé komory, kde se sázel chléb do pece a třetí vedly do chléva, kde jsme měli krávu. Ze dvorka byl vchod do sklepa, nad sklepem byl vrchní sklep a nad ním sýpka. Hnůj se vynášel síní na nosítkách před domek, kde bylo hnojiště. I krávu bylo třeba vyvádět síní.

A jak jsme žili? Ráno polévka a brambory na loupačku, polévka z kyselého mléka, zelná nebo z pražené mouky, v poledne oběd ze samých bramborů. Nevěřili byste co taková horská kuchařka dovede z nich vytvořit. Uvařené brambory posype moukou, nechá je po vařit a pak to smíchá a dá na mísu, polije to vařeným mlékem a pokrm hotov. Jakékoliv jídlo obsahovalo brambory, zelí, lívance, knedlíky, placky atd.(bylo z bramborů). V neděli ráno káva. Maso jenom o poutích a ve svátky. Ve všední dny se dala na stůl plná slaměnka brambor, každý si naloupal co snědl vedle na hromádku a pak už se postavila velká mísa doprostřed stolu s polévkou a hodování počalo. A přitom nás ani nenapadlo že by mohlo býti lépe. Vždyť všude bylo to samé. Mouka byla jen žitná a ječmenná. Pšeničná na významné dni jenom. Zato dětské zábavy byly ohromné. Na pastvě kromě pálení jalovce nesčetné množství různých her. Kupříkladu: vyhnali jsme husy na nějaký vršek, začali jsme hujsa, hujsa volat a přitom jsme s nimi utíkali, mávajíce jim před očima zelenou travou, husy se rozběhly a vzlétly do výšky. Potom jsme se hádali, komu letěly dále.

Když mně bylo 10 roků, začal jsem se učit na housle. Jaké to bylo učení, když nás bylo tolik doma! Za teplejšího počasí jsem chodil na sýpku nebo na půdu, aby mně ostatní nerušili. Co jsem se v zimě naučil, přes léto jsem zase zapomněl. Měsíčně platili učitelovi 2 zl., třikrát týdně jsem 1 hodinu byl u něho. Jedině jedno jsem vyzískal a to, že nás brával hrát do kostela, byli jsme tři učni. Tenkráte i v takovém zapadákově se národní cítění rychle šířilo, učila se mládež národní tance jako: „Besedu, čtverylku a divadla". My tři, poněvadž jsme byli laciní (obyčejně za párek a rohlík) za vedení pana učitele jsme tam hráli vždycky

V roce 1896 (1898) zemřel dědeček (Jan nar. 1830), který měl se mnou nejvíce práce při učení (hudebním). Vzpomínám, jak se staral abych se hodně naučil a abych mohl brzy do světa pomáhat tatínkovi vydělávat. A což maminka. Ta byla celá šťastná, když mně některý hudebník pochválil. I ona věděla, že na tolik hladových krků tatínek nestačí.

 Ve 14 létech, když jsem vyšel školu, jsem se začal učit na křídlovku. Maje již jakýsi základ hudební, šlo mě to velice rychle. Když jsem něco dělal doma, matka mně zaháněla, abych toho nechal a raději si hleděl učení, prý to mohou udělat ti mladší. Asi po půl roce už mně kapelníci sháněli, abych šel s nimi hrát. Oni tam v letních měsících neměli dostatek hudebníků. V roce 1899 přijel strýc (Jan nar. 1866 – foto 2) ze světa a zjistil, že mne na jaře může vzít s sebou. Co tu bylo radosti, a u mě očekávání věcí příštích.

Musím se vrátit ještě do let mladších. Od raného mládí jsem chodíval k tetě sousedce, která měla za muže obuvníka. Ten šil od rána do noci, bylo-li třeba celou noc. V sobotu složil celotýdenní práci do nůše, nesl ji tři hodiny cesty do města a tam mu dali zase práci na celý týden. Z celé dědinky se u nich v zimě scházeli hudebníci večer, aby se dozvěděli co jest ve světě nového. Po zániku první socialistické internacionály, byla ustanovena druhá internacionála roku 1889. To byla zreformovaná socialistická strana, přejmenovaná na stranu sociálně demokratickou (po česky, „Všeobecná lidovláda“.)

A tak náš milý strýček se stal rozšiřovatelem nové ideje. Zpočátku nosil nové (noviny), které mu městští dělníci zaopatřili. Jako:

Dříve jsme mívali sady, louky, pole                            Někteří rolníci časopisy nečtou,
obilí jsme měli plno ve stodole.                                  protože mají strach před socialistou.

Později mu dávali starší noviny a to byla práce na večery v celém týdnu. To byla moje a bratránkova práce. Představte si jak takový klučík stojí na verpánku a čte, dávaje pozor, aby nepřekážel strýci při práci. Vždyť jsme měli jen jednu petrolínovou lampu oba. Noviny se četli poctivě od A, až po Z. Nejenže byli všechny lávky obsazeny, ale doslova celá zem sedícími a ležícími posluchači.

Na celé farnosti odebíral časopis jen farář a škola. Ve škole jsme měli pěknou knihovnu, kterou jsem celou přečetl. Velice se nám líbila „ první Moravská obrázková knihovna".

Po každé takové besídce, jsem dlouho nemohl usnout, přemítaje o tom, co bylo v novinách.

Dodatek:

Na sv. Jana Křtitele se pálily hromady. Nanosila se hromada dříví a každý chlapec si naloupal v lese smolu, kterou napěchoval do březového koštěte nebo do nějakého soudku a podpálil. S takto hořícím koštětem dělali na stráni různé obrazy nebo hesla.

Část 2:  Putování po světě

     Rok 1900 (Německo) – První cesta do světa

Z jara roku 1900 jsem složil kufr a balík, kde jsem měl jedny pracovní šaty a troje prádlo, jídlo na 2 dni a právě na zelený čtvrtek mně maminka vyprovázela na návrší, odkud bylo vidět celé údolí i s kostelem. Tam jsme klekli a po krátké modlitbě, plačíc, rozloučila se se mnou. Před týdnem jsme se tam loučili s otcem, který odcestoval dříve jinam. Vlak mi nebyl nic nového, neboť jsem jezdil po 4 roky s tetou na 14-20 dní k Žatci na česání chmele. Na zpáteční cestě celý výdělek jsme dali na moje oblečení.

Tentokrát jsme jeli přes Sušici, Klatovy, Domažlice a Brod nad lesy. To už je první německá stanice. Tam jsme dlouho čekali i personál našeho vlaku, co nás tam dovezl. Vyptávali se odkud a kam jedem a když jsme řekli že do Kašperských Hor, tak se posmívali, to prý není Bergreichenstein, jak to Němci nazývají, správně to prý má znít Kašperberg. Do toho se zase vložil personál nádražní restaurace a byla z toho národnostní hádka. Brzy zrána jsme jeli dále na Norimberg, Heilbron a Stuttgart, hlavní město Wirtemberg.

Majitel kinematografu již nás očekával, uvedl nás do našeho vozu, dal strýci nějaké pokyny a odešel. Musím se zde zmínit, jak to tenkráte s kinem vypadalo. Tento podnikavý Němec vystihl, co kino bude znamenat v budoucnu. Rozprodal prý svůj dosti značný majetek a nechal si vystavět boudu, parní stroj na výrobu elektřiny, nakoupil 4 velké vozy na způsob špeditérských a jeden vůz, elegantní, pro bydlení své rodiny. Na stavění a bourání této boudy si sjednal 7 českých hudebníků, kteří mu při promítání filmu posloužili i hudbou. Kino byla novinka, asi jako dnes televize (psáno v r. 1950). Sháněl prý filmy po Americe, Anglii a Francii. Bylo jich málo, a tak jsme se nemohli dlouho na jednom místě udržet. Nejvýše 3-4 dni, pak se jelo jinam. Každý den se počalo hrát o 1 hodině a ve 12 v noci bylo poslední představení a to již 20té. Vstupné bylo 20 feniků za osobu, jednotné, kdo si kam sedl. My jsme měli 3 marky, když se hrálo a od každého představení 10 feniků navýš. Když se nehrálo, jenom 2,50 marku.

Na tehdejší poměry pěkný plat, ale málo volného času. A co promítal? Samé krátké věci, vždyť to byl teprve němý film v plénkách. Kino neměla Vídeň ani Praha ani Berlín. Všude se na něj připravovaly. Abyste si to mohli přirovnat ku dnešnímu filmu, pokusím se Vám něco z tehdejších popsati.

Brzo zrána běží pekařský učeň po ulici s nůší plnou rohlíků, vidět, že si bezstarostně pohvizduje.Vtom se před ním rychle otevřou dvéře jednoho domu. Dívka vede psa na provázku a ve spěchu vrazí do pekaře, pes se mu i s provázkem zaplete mezi nohy, pekař upadne a rohlíky se rozhází po chodníku. Dívka i pekař rohlíky sbírají, ale pes je hned pojídá. Rohlíky jsou posbírány a číslo jest u konce. Měl také film o pohřbu Anglické královny Viktorie, „Katastrofa na uhelném dole ve Francii" a jiné. Za půl hodiny bylo představení skončeno.

Ze Stuttgartu jsme jeli do Karlsruhe a při stavění nastalo rozladění mezi námi a majitelem. On chtěl, aby hudebníci umyli fasádu, která byla zaprášená, a to při každém stavění. Co jest to fasáda? Celá přední fronta byla vykládaná z různých obrazců. Tyto výjevy byli skládány z desek různě velkých a přitom se nešetřilo zrcadlovým sklem. Nad pokladnou byl balkon, na kterém jela Germánie na dvoukolovém kočáře, držíc 4 koně na opratích. Vše téměř v poloviční skutečné velikosti. Hudebníci to umývat nechtěli, že nejsou povinni. Oni pomohou stavět a bourat, dle sjednané smlouvy, ale víc nic. Majitel sjednal dvě ženské, které to umyly, ale když jsme potom přijeli do Wormsu, přišel zase, aby prý to umyli ti dva mladíci. To jsem byl já a 20letý kolega. Strýc nedal, prý jest to neslušné, žádat po nás takovou práci, co by mu řekli hudebníci, že už dělala jeho parta i služky a na rok by nesehnal nikoho. Ale pan majitel dal ultimátum.

Při poradě se hudebníci usnesli, že umývat nebudeme. A tak se naše kapela tenčila, až jsme zůstali sami dva se strýcem. Dva odjeli (oba svobodní) s dámskou kapelou do Palestiny a dodnes se nevrátili. Po rozpadnutí jejich souboru, si zařídili obchody v Egyptě.

Tři starší kolegové odjeli domů. Strýc odjel do Opládenu u Kolína n. Rýnem, kde již dříve byl zaměstnán u městské hudby. Mně sjednal v hostinci podkrovní světničku, zařídil vše potřebné a já osaměl. Za celé 4 dni jsem nikam nevylezl. Ráno mi číšník donesl kávu, rovněž oběd a večeři a více jsem nikoho ani neviděl. Německy jsem neznal nic jiného než dobrý den, dobrou noc a podobně. Strýc mi slíbil, že mně tam vezme, bude-li to možné k sobě, když to nebude možné, že pojedu domů. Abych se nebál, že už je to zařízeno. Čtvrtý den přišel číšník a ukazoval, abych to zabalil všechno a vedl mne na dráhu. Podle řeči a jmenování Opláden, jsem vyrozuměl, že nejedu domů, což mně velice potěšilo. A když jsem dostal jízdenku a přesvědčil se, že jedu skutečně do Opladenu, to už jsem byl na koni. Číšník mně zavedl až do vozu, a průvodčí mně předával v Mohuči, kde se přestupovalo. A tak mně dopravili, jako nějaké zavazadlo až do Opladenu, kde na mně čekal strýc. Nedivte se mně. Děcko vyrostlé v horách, v cizině, neznalost řeči cizí, k tomu ten ohromný ruch na tak ohromných nádražích, přechody všechny pod zemí a spousta cestujících, to působí na mladíčka. Bydleli jsme oba u kapelníka a pokud se nehrálo, měli jsme tam i stravu. Kapelník byl člověk dobrý. Ačkoliv mně nepotřeboval, přijal mně jako výkonného hudebníka. Tam měli už tenkráte organizaci hudebníků a tak jsem byl i já zapsán. Ačkoliv jsem vydělal méně než u kina, přece to bylo něco, vždyť doma bych si nevydělal takřka nic. Každou sobotu, neděli a pondělí se hrálo. Za tři dny bylo 20 marek, ostatní dny se jezdilo po kraji a hráli jsme na ulicích. Zastavili jsme se před blokem domů, zahráli dva, tři kousky a již se otvírali okna domů, odkud nám házeli v papírku zabalené peníze. My mladí jsme je uměli chytat hned ve vzduchu. Tento výdělek nebyl rozdělován stejným dílem. Mladí do 18 let dostávali polovic, ostatní bral kapelník, na kapelnické výlohy.

Hrál jsem II. housle a II. křídlovku. Když se přiblížil advent, jeli jsme domů přes Kolín n. Rýnem, Gassel, Gotha, Hof, Cheb, Plzeň a Žichovice-Rábí konečná stanice.

     Rok 1901 (Francie)

29. března jsme jeli s doplněnou, zase sedmičlennou kapelou, do Francie. Zase tou tratí na Brod nad Lesy, Norimberg, Stuttgart, Strasburg, do Belfort ve Francii. Zase majitel Němec. Ten tam cestoval s panoptikem. Měl asi o 30 metrů delší boudy než loňské kino, ale bez nákladné fasády. Ukazoval lidem figury významných osobností ze starého světa v životní velikosti. Návštěvník si mohl koupit brožůrku, kde byl popis všech figur, čím vynikali, jak žili atd. Mimo toho měl i jeviště, na kterém se produkovali různí, často vyměňovaní artisté. (Varietní umělci)

(Nemohu si vzpomenout jak tyto tři roky šli za sebou. Mám ty obchody asi přehozené.)

Belfort, krásné město, které Němci roku 1871 nemohli dobýt a které bylo při uzavření mírové smlouvy předáno německé posádce na dobu, než odevzdají 5 miliard válečné náhrady ve zlatě. Město se podobá našemu Brnu. Na jedné straně kopec, kde jest veliká pevnost. To není vše, kolem města všechny kopce jsou opevněny. Město jest menší jak Brno.

Pak byl Dyjon, krásné francouzské velkoměsto, po něm Lyon, které je pro Čechy významné tím, že tam naši Sokoli na světovém kolbišti v tělocviku získali první cenu. Z Lyonu jsme jeli do St. Etien a pak do Clermont. Tam jsem viděl létat první letadla v životě a to hned i přemety. Po Clermontu bylo město Nancy. Také veliké město, které má (mimo jiné) jedno malé náměstí do kterého ústí čtyři ulice, které jsou při ústí na náměstí přepaženy mřížemi a pozlaceny, rovněž i balkony a veškerá okrasa na domech jest žlutá, domy stejně stavěné jako by to patřilo vše jednomu. Mám dojem, že to bylo jakési nádvoří nějakého paláce. Z Nancy jsme jeli do Remeše, také pevnost. Statisícové město jest pro nás památné tím, že v jeho nádherné katedrále má být umístěna takzvaná Sázavská bible od sv. Prokopa, na níž Francouzští králové skládali přísahu. Bible jest psána česky. Kostelník u kterého jsme se vyptávali, zdali by nám ji mohl ukázat, nám řekl, že prý je v Paříži. Atak jsme nepochodili. Chalons na Marně se vyznačuje vínem Schampanským. Ohromné sklepy do kterých vedou kolejnice z nádraží. Železniční vozy se zatlačí až do sklepa a naložené odveze lokomotiva pryč. Poslední město v této sezoně Epernay, má ten samý charakter jako Chalons. Cestu domů jsme konali nám již známou cestu Sttrasburg, Norimberg, Domažlice, Žichovice-Rábí.

     Rok 1902 (Německo, Holandsko)

Rok 1902, zase jinam. Tentokrát do Německa do Hagen. Podnik se jmenoval „ Kolínské Honzíkovo divadlo“ (Kölner Häneschen teater). Tam se nám líbilo. Jelo nás zase 7 (z nich 2 noví). I. housle, II. housle, viola, basa, dva klarinety a flauta. Ale když jsme měli dělat první zkoušku, byli jsme překvapeni. Z jedné strany přišel čelista, z druhé houslista a dvě děvčata strhla plachtu a objevil se klavír. Rozdaly noty a zasedly obě ku klavíru. Přitom se majitel smál a omlouval, že prý mu to děti zakázaly psát, že prý chtěly jenom malé překvapení. Ovšem náš notový archív se uložil, měli svého dost. Tento majitel s námi cítil. Právě, že byl dobrý basista, hudebník, zpěvák i jeho manželka a děti měly hudební a pěvecké školení. „Budem jako jedna rodina“, řekl „společně hrát a zpívat a také pracovat“. V divadle se hrály různé věci jako: Cesta kolem světa za 80 dní, Genofafa, ale také měli operety a jiný opravdu bohatý výběr. Bouda 60 m dlouhá bez jeviště. Kulisy jako u divadla, podlaha na jevišti žádná. Herci? Ty nebylo vidět. Mluvili, zpívali a často jeden mluvil a zpíval za 2 neb 3 osoby. Jenom změnil hlas. Bylo to loutkové divadlo. Loutky byly o něco menší, než životní velikost a byly neseny herci, jakých nebylo vidět, na silných holích, z kterých vedlo dle potřeby silné železo šatem loutky do zad, na rukách měli dráty pro pohybování. Při zpěvu byl třeba řádný nácvik. Hudebník ani zpěvák na sebe neviděli.

Z Hagenu jsme jeli do Barmen, Erbelfeld. Tato města se vyznačují svou jedinečnou pouliční dráhou. Jsou položena v úzkém údolím kde protéká říčka, na obojím břehu se táhne silnice a po straně silnic je jen jedna řada domů. Ovšem, kde se údolí trochu otvírá, je i více ulic, i kde to je možné, jest náměstí. Proto jsou tato města několik hodin cesty dlouhá. Na silnici stavět tramvay nemohly, pro velký již provoz, tak jí postavili nad řekou. Železné oblouky obrovských rozměrů byly zazděny na oba břehy. Pod oblouky je zavěšena kolejnice, na níž visí vozy. Pohon je elektrický. Vozy jsou tak velké jako naše, co vidíme na pouliční dráze u nás. Na střeše mají dvě kola a na těch visí. Jedno kolo je umístěna na předku a druhé na zadku. Zastávky jsou postaveny na vrchu, kam se musí po schodech.

Pak se jelo na Remscheid, Solingen, Jülich, Cáchy, N. Gladbach, Düsseldorf, Venlo v Holandsku, Arnheim, Utrecht, pak zase Německo: Düsburg, Krefeld a vůbec celé Porůří. Ve všech městech jsme hráli. Pozdě na podzim jsme jeli domů. Z Holandska jsme si propašovali zelenou kávu a tabák. Nadělali sáčky a uvázali na tělo kde se dalo. V Chebu, jak se šlo na prohlídku se jednomu kolegovi jeden sáček uvolnil a káva se mu trousila nohavicí na perón. Financi se chytali za břicho smíchem a on také. A tak jsme museli zaplatit všichni clo a to bylo tak vysoké, že jsme si mohli za to koupit kávu doma a k tomu už upraženou. Otec přijel již r. 1900 předčasně domů nemocen. Proto na mě záleželo, aby doma neměli hlad. Celých třináct roků byli sourozenci s matkou odkázáni na můj výdělek a léky pro otce k tomu.

     Rok 1903 (Polsko, Horní Slezsko)

Roku 1903 jsme jeli na východ přes Prahu, Pardubice, Mittelwalde, kde byla celní prohlídka. Tam ti financi nám rozházeli zavazadla, že jsme s tím měli co dělat dát to zase na místo. Pak si jeden vzpomněl, že prý v nástrojích mohou býti předměty podléhající clu, žádal, aby každý na svůj nástroj zatroubil. Jelikož jsme zpozorovali, že nás jenom chtějí zlobit (staří kolegové říkali, že se jim něco podobného nestalo, ačkoliv projížděli všechny německé pohraniční stanice) dali jsme jim nástroje na řádek na pult s poznámkou, že jest jim dovoleno si zatroubit, oni, že jsou ti, co ručí za prohlídku a my jim v tom pomáhat nebudem. Když nás nemohli donutit, tak prý dají nástroje na váhu a zaplatíme clo. Musím podotknout, že nástroje vypadaly jako nové. Než se jelo ven, každý si dal nástroj k nástrojáři opravit tak, že byly jako nové. Celý tento zjev pozorovali naši železničáři, co nás tam zavezli. Jeden pošeptal: „když chtějí zatroubit, tak jim zatrubte Kde domov můj“. Dva tenoři a jeden B bass si stoupli na prostřed sálu a začali hrát „Kde domov můj?“.
Samozřejmě, že to znali. Kývali na ně, aby toho nechali, poněvadž slova slyšet nebylo - ti hráli takové fortissimo že, jak řekl jeden z našich železničářů, mu praskali bubínky v uších. No a po těch zbývajících kolegách už to nežádali a propustili nás. My jsme jeli dále na Kladsko a Katowice. Tentokrát nás bylo devět a to jen dechová. Obchod byl cirkus.

Hned první dny jsme pozorovali nesouhru ve vedení podniku. Dva bratři. Jeden ženatý, druhý svobodný. Oba stejná práva (dědictví po rodičích). Když šel strýc pro výplatu a nebyli oba, tak musel chodit tak dlouho, až je zastihl oba pohromadě. Z Katowic jsme jeli na Mislovic. Tam jsme se šli podívat na hraniční sloup Tří císařů - Ruska, Německa a Rakousko-Uherska. Asi tři metry vysoký trojhran; na jedné straně měli svůj znak Rusi, na druhé Němci a na třetí Rakousko. Pak jsme jeli do Královy Hutě a vůbec jsme projeli celý Hornoslezský uhelný revír jako Bytom, Glivice, Ratiboř, Kozlí, Opoli, Nisa, Waldenburg, Svidnice, Hiřberg, Lehnice, Zhořelec a několik menších měst, která si nepamatuju. V září jsme jim tajně ujeli, protože nedělali dobré obchody. Najali si drahé artisty a ti mu také ujeli, když je nemohli vyplácet. I my jsme tam nechali každý dvacet marek a ujeli jsme domů. Přes Liberec, Prahu, Plzeň k nám. Tento rok byl špatný a já jsem za to nemohl.

     Rok 1904 (Skandinávské země)

V roku 1904 jsem jel s jiným kapelníkem do Skandinávie. Strýc (Jan) letos hudbu nevedl, ale jel dělat k velkému cirku Zeltmeistra. Do Švédska nás jelo osm: 2 klarinety, 1 křídlovka, 1 baskřídlovka, 2 Es trubky, 1 althorna a 1 bas. Chtěl-li jsem s nimi jet, musel jsem koupit baskřídlovku a tu s nimi hrát, poněvadž měl křídlováka svého. Jeli jsme tedy na sever. Plzeň, Ústí n/L, Drážďany, Berlín, Nové Střelice, Strasund, Sasnice - tam lodí do švédského přístavu Treleborg, pak Malme a Stockholm. Pro změnu to byla tentokrát menažerie. Majitel Ital, ona Norka, celkem hodní lidé; kapelník už byl u nich pátou sezónu. Plat byl 90 korun švédských měsíčně (1 švédská koruna = 65 krejcarů), tedy bylo to více než 90 marek (1 marka = 58 krejcarů). Bouda bylo 120 m dlouhá. Uvnitř boudy podél jedné strany stály klece se zvěří. Pro školní mládež to bylo jedinečné. Každý druh (a měl 120 druhů) byl zastoupen dvěma kusy. Senožrouti jako sob, los, dromedár, slon, skokan, aj. Dravci jako lev, tygr, puma, leopard atd. Pak různé opice, medvědy, hady, velké hlemýždě, aj. Katalogy, které si mohl návštěvník koupit byly laciné za dva öry. Tam byl popis každého zvířete: kde žije, čím se živí, jak vysokého stáří se dožije, atd. Drezůru neměl takřka žádnou. Od 8 ráno do 10 večer byla bouda otevřena a my jsme měli za úkol dvě hodiny odpoledne a večer od 8 do 10 hodin hrát. Mimo hudbu zaměstnával ještě pět opatrovníků zvěře, vesměs Švédů. Stavět a bourat jsme museli společně. Ale věřte, že nejvíce práce udělal majitel a jeho syn. Stockholm je krásné město romantické, samá voda, samá loď, ale také výstavní.

Ze Stockholmu jsme jeli do Uppsaly, Dannemora, Gölfe - také přístav, Söderhamu – zase přístav, Hermesand – to samé, Sundsvald také, Umea, Lulea a Gelivare, které jest už za polární kružnicí. Tam jsme nepotřebovali žádné osvětlení. Byl červen a tam jest slunko stále na obloze. Ve 12 hodin v noci jsem psal bez světla. Ovšem nebylo to denní světlo takové, jak my ho známe, ale psát se nechalo. Krajina je téměř neobydlená a jedeš kolik hodin od jedné ke druhé stanici, a tam vidíte jenom jak nakládají dřevo. Jezera, říčky, voda, lesy jehličnaté, břízy. Také jest vidět u hlídačů trati malou zahrádku, kde má nasetý oves. Obživou lidí jest rybolov, lesy a doly na železnou rudu. Z Gelivare jsme jeli do Ostersund – cesta trvala 4 dny. Ostersund leží na trati ze Stockholmu do Drontheimu v Norsku. Také tak chudá krajina, ovšem po jiné stránce až moc bohatá. Tam jsme se šli podívat na jedinou jabloň v celém kraji, která měla po 7 létech jedno jablko. Každý den i z daleka se chodili dívat jak jablko roste, ba přišli i Lopaři se podívat. Pak se jelo do Drontheimu v Norsku. Velké přístavní město na břehu velikého zálivu, který jest u města rozšířen na velké jezero. Sešli jsme se tam s jedním Čechem, který tam dělal kostelníka v katolickém kostele. Byl lodníkem na anglické lodi, tam si udělal známosť s dívkou a zůstal tam. Dostal slušné místo a daří prý se mu dobře. Jeho děti česky neznají, ale přece nás přivítali po našem: „vítáme vás". V tom čase přijela anglická eskadra do přístavu. Matrosy (námořníci) se vyhrnuli do ulic, všechny tramvaje, drožky obsadili a když dojeli na konec, zaplatili a jeli zase zpět. Prý nebyli půl roku na pevnině, a tak užívali co hrdlo ráčilo.

Jak je známo, vypukla r. 1904 válka Rusko-japonská. Naše noviny drželi při Rusku a proto mnoho mladých lidí odjelo do Ruska na vojnu. My jsme byli 4 svobodní, domluvili jsme se a psali jsme do Stockholmu konzulovi, že bychom chtěli sloužit v ruské armádě. On jak četl, že jsme hudebníci, hned odepsal, že hudebníky potřebujou, abychom čekali na další informace. Konečně v říjnu odjeli, ale beze mne. Rodinné poměry a k tomu otec, ač nemocen, dal se do bourání domku a postavil jednu světnic. Kuchyň a kabinet pod starou střechu, chlév a mlat pod druhou střechu. Já jsem na řemeslníky stačil posílat peníze, ostatní bylo na dluh. Byl bych je s odjezdem přivedl do blázince, jak psala matka. Zato oni tři tam nalezli krásný pohodlný život. Jeden z nich se stal kapelníkem (vojenským) v Nižním Novgorodě. Já se s nimi již nikdy neviděl, poněvadž jsem doma nebyl, když oni přijeli a obráceně. My jsme tam byli ještě měsíc a to nám za ty tři co odjeli pomáhali Švédi. Z Drondheimu jsme jeli zpět do Švédska do Falund a tam přes Stockholm lodí do Štětína, Berlín, Drážďany a do Čech. Cesta lodí trvá průměrně 20 hod. Někdy prý až 30 hod. Nám tenkráte trvala 42 hodin. Velká mlha, točili jsme se na místě. Brzo zleva, brzo zprava, před námi i za zádí houkaly lodní sirény výstrahu. I naše loď řvala ustavičně. To je silně používaná trať a k tomu prý na každých 10 km nejméně jedna křižovatka.

V Berlíně jsme sedli do drožky na Štětínském nádraží a jeli přes celé město na České nádraží. Já jsem seděl u dveří, ale na druhé straně se otevřely dveře k výstupu. Abych druhým ulehčil výstup, dal jsem baskřídlovku za sebe; my jsme tam byli jako slanečci. Pak jsem vyskočil, vzal kufr a balík a na nástroj jsem zapomněl. Hned na perón, vlak už stál a teď vidím, že mi chybí nástroj. Zavazadla jsem hodil do voza kolegům a hajdy před nádraží hledat kočího. Nenašel jsem ho, jeho kolegové řekli, že jel asi na Štětínské. Musel jsme sjednat drožku a jet tam. Tam o něm také nikdo nevěděl, ani v kanceláři. A tak zase zpět na České nádraží. A tam už na mě čekal, že prý ji odevzdal v poslední minutě mým kamarádům. Zatímco já jel na Štětínské nádraží, on když baskřídlovku uviděl, nesl ji přímo na perón předpokládaje, že vlak je těsně před odjezdem. Byl tak dobrý člověk, že na mě čekal před nádražím, aby mě mohl říct, že jest zase vše v pořádku. No a já sedl do rychlíku a v Podmoklách jsem je dohonil.

     Rok 1905 (Skandinávie)

Roku 1905 jsme jel zase do Skandinávie a sice do Oslo (tenkráte to byla Kristiania), hlavního města Norska. Zase loňská cesta: Plzeň, Teplice, Drážďany, Berlín, tentokrát na Roztoky a tam jsem viděl zase něco nového. I., II. a III. třídu osobních vozů zatlačili na loď. Na palubě po obou stranách byly kolejnice. Vagony tam zatlačili, připevnili k podlaze, čtvrtou třídu dali do podpalubí a už se jelo. Když jsme přijeli do Dánska, přijela lokomotiva, vytáhla vagóny na pevninu a my, IV. třída, jsme nasedli do III. třídy, protože ve Skandinávii IV. třída není. Tato jízda přes moře trvala jen (už nevím přesně) dvě hodiny. Jeli jsme asi 2 hodiny vlakem a ta procedůra se zase opakovala. Jenom, že to trvalo asi půl hodiny. Pak byla Kodaň - hlavní město Dánska, Helsingen - odtuď lodí do Helsingburg Švédsko, přes Göteborg na Oslo. Na hranicích norsko-švédských jsme viděli obě armády připraveny k boji. V roce 1905 se totiž Norsko odtrhlo od Švédska, pozvalo si na trůn Dánského prince Hakona za krále. Za takovéto situace si můžete myslet s jakými pocity jsme tam jeli. Naštěstí do týdne to bylo urovnáno a my jsme měli tu možnosť vidět nového krále, jak jel v blízkosti asi 10 metrů kolem naší menažérie. Zapomněl jsem napsat, že to byl ten samý obchod jako vloni. Byl přes zimu v Oslo. Najal budovy starého divadla a dobře obchodoval celou zimu. Nástup nového krále byl ohromný. Prý všechny námořní státy tam poslali své eskadry. Ty se postavily do dvou řad a jak přijížděla jachta středem, každá loď střílela 21 ran z děla. Do toho zase pevnostní děla také 21 ran, takže se město otřásalo. Od přístavu až k zámku byly nastavěny asi 4-5m vysoké jehlany vytesané v severním ledovém moři z ledu.

Z Oslo jsme jeli do Karlstad, na jezeře Venern, Örebro, Vesteras, Eskilstuna, tam nám jeden občan hanil svou vlast. On byl Nor a mluvili jsme o Norsku řekl: „Norska land se bra lan, sohna stin and vaser“ (Norsko jest dobrá zem na kámen a vodu). Severní Švédsko mimo pobřeží není jiné. Göteborg druhé co do velikosti ve Švédsku. Jak tak sedíme na řádku a hrajem, přiblížil se k nám pán v cylindru a poslouchal. Když jsme na jeho účet začali házet špičky, to už se neudržel a povídá: „No kluci, když jste mě chtěli pomlouvat, měli jste se napřed přesvědčit, jestli Vám nerozumím. Já jsem pánové dirigent zdejší filharmonie Josef Bureš z Českých Budějovic.“ Už u nás zůstal až do konce a po každém kousku některému řekl co mu chybí. Mně radil, až přijedu domů, abych cvičil dlouhé tóny. Radil, aby Es-klarinet vyřadil a jiné věci. Pak nás pozval na zkoušku filharmonie, odtud nás vzal na svačinu do bytu, zahrál nám na housle a klavír a skoro denně nás navštěvoval. Byl svobodný, 45 roků stár. Dobrý člověk, umělec a jak se vyjádřil, byl nucen odejít za hranice pro nepřízeň úřadů.

Z Göteborgu jsme se zajeli podívat na velké technické dílo, takzvané „Slapy“. Aby lodě nemusely objíždět celé jižní Švédsko, vystavěli kanál, který spojuje moře Baltské s mořem Severním. Tento kanál spojuje dvě velká jezera, tak, že kanál se skládá ze tří dílů. Jsou tam postavená ohromná zdymadla, která dopraví i zaoceánské lodě nahoru a dolů. Pak byl Norköping, Lingepink, Jenköping, Karlskrona. Tam to dopadlo s tím naším povídáním jako v Göteborgu. Pán, paní, čtyři děti a slečna, pozorně si prohlíží zvěř a pán jim předčítá z katalogu. Vtipy jen pršely. Pán šel s knížkou napřed, asi zaslechl naši češtinu, obrátil se a celou rodinu vedl na druhý konec boudy, kde byly jen opice. Za chvíli přišel za námi, představil se jako ředitel cukrovaru; když prý budeme slušně mluvit, přivede i rodinu. Tak nás seznámil i s rodinou a posílal nám české noviny denně až do konce sezóny. Pak byl Kalmaz, Helsingburg, Landskrona, Lund, Malmö a byla zima. Domů jsme jeli tou samou cestou co zjara.

Švédsko a vůbec skandinávské země jsou země nejvyšší životní úrovně, které jsme poznal. Plat jsme měli 3 krony denně. Sami jsme si vařili. Denně 1/2 kg masa na osobu. Ráno kávu a večeře zbytky od oběda. 1 pivo stálo 10örů. Celodenní účet na osobu od 30 örů do 50 örů. Čili plat denní 1zl. 95 krejcarů a strava činila 30 krejcarů. Zbytek 1 zlatý 65 kr. se ušetřil. Maso se kupovalo na trhu. Ve velkých městech každý den, v menších třikrát v týdnu a ještě v menších jednou nebo dvakrát v týdnu. Sedláci přivezli zabitá telata, prasata aj. a prodávali čtvrtě, půlky a jak kdo potřeboval a jak kdo uhandloval. Byli jsme v jednom malém městě na 28.září svátek Václava a na mě byla řada vařit. Ten den nebyl trh, řezník maso neměl. Šel jsme za město k sedlákovi - také neměl. Tak jsem tam viděl na poli zelí, koupil jsem ho a u řezníka koupil slaninu. Zelí pokrájel a slaninu vařil v zelí, k tomu knedlíky se smaženou houskou a z vajec. Polévka byla jen chlebová. Rozdělil pěkně na stejné díly a zavolal na strávníky. Všichni mě to vraceli, poněvadž se to nedalo jíst, jak to bylo přesolené. Švédové totiž špeky neudí v komíně, nýbrž silně nasolené nechávají viset na půdách. Já jsem to málo opral, a tak se přesolilo i zelí. Ani náš pes to nechtěl.

Teď ještě jednu příhodu. V létě jsme chodili na houby (Jižní Švédsko mělo i cukrovku). Tam nejsou vesnice jako u nás. Dům od domu jsou dosti daleko postaveny. Jdeš lesem a přijdeš na domek. Na dvoře a kolem domu samý les, žádné ploty, ani jiné ohraničení. Houby jsme našli i na dvoře. Jednou se nám chtělo jíst a tak jsme došli dovnitř - nikdo doma. Na stole byl chléb a sýr. Najedli jsme se a nechali jsme peníze na stole. Když jsme odcházeli, potkali jsme hospodyni. Řekli jsme jí, že jsme jim snědli sýr a chléb a že jsme tam nechali peníze. Ta se ale stavěla uražená, museli jsme jít zpět a peníze po marném zdráhání vzít zpět. Tolik o dobrých švédských lidech. Druhý den jsme jí zanesli volné lístky do zvěřince. Přišla i s mužem, ale donesli zase sýr s přáním dobrého chutnání. Za těch 18 měsíců jsme se naučil natolik švédsky, že jsem nepotřeboval žádného tlumočníka, i noviny jsme dovedli vychutnávat.

     Rok 1906 (Německo)

V roce 1906 jsem procestoval Bavorsko. Také zvěřinec. Přes Cheb do Hof. Bayrueth, Bamberg, Würzburg, Erlangen, Fürth, Kreisbach, Řezno, Straubing, Ausburg, Landshut, Pasov, Linec, Braunau, Ried. To jsou jen větší města, která si pamatuji, těch menších bylo jednou tolik. Celé léto jsme se ani nevyspali. Celý den se stavělo, odpoledne v sobotu, neděli a středu se hrálo do půl čtvrté do 10 h. večer. Ostatní dni jen večer. Kupříkladu: v sobotu ráno jsme přijeli do města, stavělo se, že jsme se neměli kolikrát čas ani umýt. V neděli se hrály dvě představení, o 10. hod. se začalo bourat a ráno už jsme byli na cestě, aby se hned začalo stavět a neumyt hrát. To se nám nelíbilo a z Riedu jsme mu utekli. Byl už začátek října. Zajel jsme si do Štýru, kde jsem měl dvě tetičky a 11 bratránků a sestřenic. Nikdy jsme se neviděli a tudíž neznali. Každý den jsem musel spát u jiné tetičky. Oba strýci se mi zaručili, že mi práci obstarají, abych už nich nesháněl. No, mě se ten život líbil co oni vedli. Odpracovali si 10 hodin a měli ostatní čas pro sebe. Asi za týden jsem odjel domů a čekal na výzvu.

     Rok 1907 (Štýr – zbrojovka)

Konečně 9. ledna 1907 jsem jel zase do Štýru a 11. ledna jsem začal pracovat. Dostal jsem práci čistou, která se dělala na stole a mohlo se u ní jen sedět. Centrální kontrola všech součástek pušky. Kontrola rozměrů, tvrdost, broušení, hnědění, pískování, síla a pružnost pér a jiné. Oba strýci byli socialisté a proto mě zvali na schůze, kde jsem se nechal také zapsat do politické i odborové organizace. Můj soused byl u závodní hudby a ten mě zas zatáhl tam; měl jsem hned zaměstnání více než jsem si přál. Představte si, že v továrně jsme dělali 12 hodin, protože bylo málo práce a my by jsme si málo vydělali. Platilo se za hodinu práce a procenta za 100 kusů. Staly se nám případy, že jsme vyfasovali 100 úderníků s kterými jsem měl být hotov za tři hodiny, ale já jsem je dělal celý den a ještě dvě hodiny přesčas. O tom správa závodu věděla, ale přehlížela to. Můj dílovedoucí byl Čech a ten říkal, že je v naději velká objednávka a ředitelství nebude nikoho propouštět. Měli jsme i svou českou hudbu, která účinkovala při českých zábavách; musel jsem si koupit trombón a hrát s nimi. V 50 000 obyvatel, které Štýr měl, byl jen jeden trombonista do smyčcové a 4 do dechové. Mimo těch dva čelisté. Tož hraní jsem měl dost. Mimo toho, protože jsem byl mlád, měl jsem funkce ve všech organizačních složkách. Odborová, politická, dělnická tělocvičná jednota, pěvecký kroužek, dramatický kroužek, turistický kroužek,.. všade jsem měl co dělat a teď hudba, kolportérství Záře, Červánky, Rašple a Vídeňské dělnické noviny (listy) a Dělnickou akademii. Myslím, že jsem nebyl ani jeden večer doma a mnoho schůzí jsem nemohl navštívit pro nedostatek času. 7000 Čechů bylo v tom čase ve Štýru. Nejvíce ovšem ve Zbrojovce. Pak v Gumárně - také velký podnik, živnostníci a jiná zaměstnání. V okolí bylo již také něco českých zemědělců, kteří pilně navštěvovali naše zábavy. Prvního října jsme jel na 8 neděl na vojnu. Tam nebylo nic zajímavého. 2. prosince jsem začal zase pracovat.

     Rok 1908 (Štýr, Cirkus Hagenbeck)

Rok 1908 byl zase plný práce a ruchu; mně to nic nedělalo, člověk byl mlád, plný energie. Kolikrát jsem hrál v neděli odpoledne a celou noc, ráno jsem se převlékl a o šesti hodinách ranních již jsem seděl u práce do sedmi večer, a potom třeba zase na nějakou schůzi nebo cvičení. V září jsme už zase pociťovali málo práce. Dělal jsme s jedním Čechem (Chroust), ženatým, otcem osmi dětí na jednom stole. Jílek (mistr) nám říkal, že nás nebude moci oba udržet -jeden bude muset jít. Mně se to ani dost málo nedotklo. Doma už jsme to měli volnější. Dluh byl zaplacen, jeden bratr (Josef) byl po vyučení (sladovnictví), druhý (Karel) byl ve Vídni na
učení na stolařství a sestra (Božena?) byla ve Vídni na službě (asi), takže byli doma jen tři. Oznámil jsem Jílkovi, když jeden půjdem, tak to budu jenom já. Telegrafoval jsem mému učiteli, který mě učil na křídlovku do Dortmundu v Německu, zdali by měl pro mě místo, že jsem bez práce. Druhý den jsem měl odpověď: „Přijeď“.

Večer byla zkouška, tak jsem to ohlásil kapelníkovi a vypravoval jsem se na cestu. Ráno o sedmi jsem pozoroval muzik - inspektora, že tam spolu s Jílkem dlouho jednají. Když odešel, přišel Jílek za mnou a sdělil mně, že to má od ředitele nařízeno, aby mě práci dal za všech okolností. Ovšem, že jsem mu řekl, že musím jet, že si nemohu z kapelníka dělat blázna a oni, že Chroustovi na ředitelství práci nezaručili. On přikývl - o Chroustovi se prý nemluvilo. Ten samý den jsem s prací sekl a jel zase do světa. No, vždyť jsem byl ve Štýru - také v cizině. Jel jsem přes Linec, Frankfurt nad Mohanem do Dortmundu. Teprve na cestě jsem dostal strach, vždyť jsem nevěděl na co budu hrát. Vzal jsem s sebou housle a trombon - to jsem také nevěděl jaké klade požadavky. Věděl jsem jen jedno, že jest to jeden z největších cirkusů evropských, že má 20-30 hudebníků stálých a že přijednává v hlavních městech až na 40 lidí.

Na nádraží mi přišel naproti můj dobře známý violista, který s námi kluky hrával prim housle na divadlech, v kostelech a na tanečních. Ten mě upokojil, prý mají jen jeden sekund a ten hraje dobrý trombonista také mladý, ale silného těla. Staněk kapelník mu řekl, že pokud to bude možné, že mě foukat nenechá. Byl jsem tam 4 roky a foukal jsme trombon a II. trubku několikrát, ale jen tak dlouho, než přišla náhrada. Stal se mu případ, že vzal od nás mladíka do světa, trombonistu a ten se prý tak sedřel, že dostal souchotě a zemřel. Jeho rodiče prý mu to stále vyčítají. Mně ale říkal: „jen si dej pohov, já splácím jen dluh, který jsme dlužen tvému dědečkovi (Jan nar. 1830); čtyři roky mě vodil do světa jako kluka. Stačí ti to?“ Plat měli všichni hudebníci stejný – 4 marky denně. Tenkrát bylo obsazení: 4 primy, 2 sekundy, 1 viola, 1 basa, 3 trubky, 3 trombony, 4 horny, 3 klarinety, 1 pikola, 1 flauta, 2 bicí nástroje a 1 xylofon. Ale to se často měnilo. Z Dortmundu se jelo do Essenu. Veliké průmyslové město, kde bylo zaměstnáno hodně Poláků v dolech. Měli tam svůj katolický kostel. Většina pocházela z Německého Polska, byli to bývalí zemědělci, kterým bylo hospodářství na základě vyvlastňovacího zákona vykoupeno, a oni, ačkoliv jim bylo dobře zaplaceno za něj, peníze utratili a pak jim nezbývalo nic, než do Porůří a tam hledat práci v dolech. I Čechů tam hodně pracovalo.

Teď něco o firmě. Cirkus Wilhelm Hagenbeck. Jeho bratr Karel měl největší obchod se zvěří v Hamburku ve Sterlingenu, kde většina zvířat byla držena v takovém prostředí jako na svobodě. Ten sestavil karavanu zvířat o 75 železničních vozech, měli takovou drezůru, že museli mít v některých městech nejen hasiče, ale i záchrannou stanici k dispozici. Ovšem, že jen kde to město žádalo. Třicet českých hudebníků, kapelník Staněk, asi 60 Čechů - stavěčů stanu - těm velel můj strýc (Jan nar. 1866), jak jsem již napsal, že zanechal hudby a šel za Zeltmistra, kde měl o hodně větší plat. Koláři, kováři, krejčí, sedláři, krmiči, rekvizitoři, úředníci, artisti, aj. Na 200 osob se tenkráte čítalo. Firma prý měla procestovat celou Evropu po velkoměstech za účelem reklamy při zřizování zoologických zahrad.

Z Essenu se jelo do Bruselu v Belgii. Hlavní město a největší. Obchody dělal ohromné. Do stanu vlezlo 4000 lidí a dle odhadu přes den se vystřídalo 4000 lidí a večer na představení zase 4000 osob. Hudba měla dopoledne hodinu zkoušku a lidé to slyšeli, tak si koupili lístky a šli dovnitř. Ale nepřišli zkrátka. Zatímco hudba hrála, bylo krmení zvěře a to všechno za poloviční vstupné. Napíšu vám, jak jsem prožíval v Bruselu Silvestra. Tam jest takový zvyk, že si může tu noc dělat každý co se mu zlíbí. Může si vzít třeba buben nebo heligon a hrát, zpívat, dělat rámus jaký chce, čím větší, tím je více obdivován. Jenom nesmí krást, rvát se a podobně. V každém hostinci, kavárně apod. co si prvně poručí k pití je zadarmo. Ovšem že ne litr vína, kořalky, jenom
menší aperitief. Štamprlata to ano. My už jsme chodili, asi osm nás bylo pohromadě asi hodinu, když jsme zahnuli do postranní ulice, byla tam restaurace a tak prý útokem. Portýr nás zastavil, prý tam nikdo nesmí. Na ty hosty, co tam jsou neplatí belgické zvyky. V tom začala hrát hudba. My jsme poznali, že je to hudba belgická. Vrátný nás poslal za šéfem. Ten s námi nechtěl mluvit. Posléze jsme mu byli nápadní naší řečí; ptal se co jsme za krajany. Když jsme řekli, že Češi, nechtěl věřit, že prý jako dobří Češi jsme mohli přijít s pozvánkou hned večír. Když zvěděl, že jsme u cirku, že tu neznáme nikoho, pak začal s námi jednat. Tedy byla tam Silvestrovská zábava Bruselských Čechů, my jsme je chtěli překvapit českou hudbou. Dole v sále se tančilo, hudba hrála navrchu na galerce, která měla vchod ze síně. Tak jsme se tam dostali nepozorovaně a začali jsme hrát tenkráte novou: „lístečku dubový“. To, co následovalo vám nemohu popsat. My jsme tu
písničku nedohráli, nikdo netančil. Galerka byla plná lidí. Bruselští hudebníci šli dolů, aby jím udělali místo. Ten okamžik, kdy jsme začali hrát nezapomenu do smrti. Při prvním taktu, jak to bývá, běží pro tanečnici a najednou poslouchá, zůstane stát, ten druhý už je v kole a zapomíná tančit, a ten třetí zase v jiné pozici, ale tančit zapomněli všichni. Když se to uklidnilo, tak jsme museli hrát až do konce. Pití, jídlo co jsme spotřebovali. A tančit si pro nás chodili.

Nyní popíšu asi tak část stálého programu drezůry zvěře. Ta byla stále stejná. Jenom artisté se stále měnili.

Jedno číslo: osm lvů a lvic a dva tygři. Napřed s nimi dělal různé pyramidy, pak tam pustil dva ponny, kteří klusem probíhali mezerami vzniklými utvořením obrazců. Poníci odešli, dravci si sedli na svá místa; dopravil se tam otoman, který měl na zadní straně upevněnu desku, také v hlavách i v nohách. Krotitel si lehl na otoman a volal jednoho po druhém jménem. Ti se stavěli předními tlapami na zmíněnou desku, že zuby cenili na ležícího hostitele. Pět lvů se postavilo na zadní stranu, jeden do hlav a jeden do noh. Když se někdy nemohli srovnat tak na sebe řvali a to už jsme se dívali, jestli ponesou nějakou ženu do odpočívárny. A což když si toho posledního zavolal, ten si mu lehl na prsa, dostal za to kousek masa a někdy mu vložil hlavu do tlamy. Někdy se stalo, že ten poslední lezl na otoman nešikovně. Tu každý, kterého ten nešikovný drbl se po něm rozehnal a výstražně zařval. Tyto chvilky byly pro diváky hrozné.

Druhé číslo bylo zase dva tygři a dva lvi. Kolotoč byl tažen poníkem a dravci se točili. Pak zase pyramidy a nakonec zápas s velikým tygrem. Krotitel byl velký člověk, ale když se tygr postavil na zadní nohy, byl o hlavu větší. Nakonec se nechal krotitel povalit na zem. Tím okamžikem tygr bleskurychle skočil na své místo a olizoval přední tlapy.

Tuleni. Osm tuleňů si hrálo s míčem. Jednomu ho dal na nos, ten ho hodil asi o tři metry vzdálenému sousedu až to přišlo zase na prvního; seděli do kruhu. Pak dal velkou petrolejovou lampu na nos jednomu tuleni a ten s ní vylezl po dvojáku žebřu na vrch, tam se stočil, a pozpátku slezl dolů. Pak z nich udělal kapelu. Jednomu upevnil paličky od bubna na ploutve. To jste měli slyšet ten virbl. Druhý měl na jedné ploutvi paličku a na druhé činel. Jiný foukal do basu a ostatní měli různé přizpůsobené plechové nástroje. Když začali hrát, tak si publikum zacpávalo uši.

Pak měli velkou cvičenou opici. Přišla do manéže s učitelem po zadních nohách, oblečená do uniformy afrických lovců s tropickou helmou na hlavě. Sedli si oba ke stolku, pojedli ovoce a šálek čaje. Při tom se nechala posluhovat učitelem. Pak stříleli do terče, potom si zase sedli ke stolu, vytáhla z kapsy cigarety a sirky, nechala si zapálit a pustili se do karet. Všechny štychy přebila ona a on ani jeden. Byla tam postel, tož se vysvlékla až do spodního prádla a už skočila do postele pod deku. Za malou chvilku skočila na zem, vzala z nočního stolku nočník a margírovala, že je za svou potřebou. Pak se oblékla a za poklonkování odešli.

Ještě vám popíšu jedno důležité číslo: 30 ledových medvědů přišlo do manéže, kde měli kolotoč, houpačky, láhve s mlékem, které v různých polohách pili. Do předních tlap uchopili láhev a buďto vstoje nebo vleže se to snažili vypít. Někteří lehli na záda a pili, držíce láhev všemi čtyřmi. Pak je vyhnali ven do ohrady a připravili jim skluzavku. Ze stájí byly připraveny schody nad orchestr, tam stál krotitel a shazoval je po skluzavce do manéže, kde byl připraven bazén asi 5 m dlouhý a 2 m široký a 2 m hluboký plný vody. Některý sjel po hlavě, jiný zadkem, jak se to potrefilo. Z vody vylezli a byl konec.

     Rok 1909 (Francie, Holandsko, Německo)

Z Bruselu do Antverp. Velké přístavní město, obyvatelé většina Flámů, jen něco málo Francouzů. Velká vojenská pevnost kolem celého města. Vyznačuje se velkým obchodem diamantů. Jdete po ulici a vidíte přes kavárenská okna, jak si ukazují diamanty a s nimi obchodují. Flámština je podobná holandštině. Francouze nemají rádi. Pak jsme jeli do Paříže. Hudebníků zbylo 5 mužů, ostatní jeli z Belgie domů. V Paříži jsme hráli ve zděném cirkuse ve výstavní čtvrti v blízkosti Eiffelovy věže. Hudebníky jsme dostali z odborové organizace a to samé výborné, i profesoři hudby přišli. Tenkráte jsme hráli opravdu nejlépe za celou dobu.

Co mám psát o Paříži? Eiffelova věž, která je viditelná ze všech koutů Paříže, jest 300 m vysoká, celá ze železa. Nosné čtyři oblouky jsou zapuštěny do čtyřech kamenných pahorků. Šli jsme po schodech nahoru a dělali si čárky na manžetách. Když jsem došel do poschodí měl jsem již jednu manžetu popsanou a nohy bolely. Chtěli jsme totiž spočítat schody. Katedrála Noterdam, Trokadero, Malý a Velký královský palác a jiné. V Trokadero jsou muzea. Malý královský palác ve kterém jsou obchody je významný tím, že z jeho sklepení vyšel první úder velké francouzské revoluce.

Z tohoto sklepení jest dnes restaurace na jejichž zdech, přímo na omítce jsou vymalována poprsí všech účastníků památné schůze, naším malířem Ženíškem. Nedaleko jest i památná Bastila. Dům invalidů, kde jest uložen Napoleon, a v němž jsou umístěny ukořistěné prapory z Napoleonských válek. Vítězná brána na níž ústí devět bulvárů, za ní Boloňský lesík, před ní Elizejské pole, široký to bulvár, Martovo pole a Tulerie. Blízko královského zámku jest český hostinec, kde má své místnosti pařížský Sokol. My jsme chodili zase do jiné malé české hospody, která měla na zdech malované Hradčany. Vnitřní Paříž má ještě staré opevnění. Paříž nepřehlédnete. Z Eiffelovy věže je daleko vidět, ale všade, kam se podíváte, jest vidět jen moře domů. Známé metro, podzemní dráha jest laciná. Za 20 santimů můžete jezdit celou trať tam. Lístek si koupí cestující v čekárně v automatu a jest to skončeno. Má lístek, nechá si ho při vstupu do vozu zkontrolovat a procedura hotová. Máme tam také příbuzné. Mého otce bratranec, krejčí Vojtěch Bartoš odešel do Paříže na zkušenou, ale tam se oženil a měl 6 dětí. Hned první den přišel za námi, museli jsme mu návštěvu oplatit a on nám ukazoval potom všechny zvláštnosti města. I do pověstných Pařížských katakomb nás zavedl.

Z Paříže jsme jeli do Bonnu v Německu. Město leží na Rýnu a vyznačuje se velkým počtem studentů. Z Bonnu do Koblenze – je to město na soutoku Moseli a Rýna. Krajina viničná a velice romantická. V okolí jest několik hradů v rozvalinách; celý kraj nazývají „Lorelein“. Z Koblenze do Bremenhaffen, kde jest veliký přístav. Pak Berlín - tam jsme stáli na velkém náměstí zvaném „Bülovplatz“ v blízkosti Alexander Platzu. Tam jsme navštěvovali hostinec p. Krátkého, jenomže to bylo dosti daleko. Do místností Berlínského sokola jsme měli také moc daleko, takže jsme se tam podívali jen třikrát. Podívali jsme se také na starý hřbitov na jednom berlínském předměstí (tuším Nový Kolín), kde byli naši staří vystěhovalci pochováváni. Z Berlína jsme jeli do Štětína, velký přístav na Baltu a pak byl Frankfurt na Odře. Tam odtud do Budišína, hlavního města Lužických Srbů. Město mělo ráz čistě německý, ale při návštěvě škol na dopolední cvičení jsme slyšeli slovanský hovor dětí. I ptali jsme se jak se jmenuje na srbsky: „wasser“ a bylo nám odpověděno: „voda“. Při tom jsme viděli, jak se ohlížejí po učitelovi zdali je neposlouchá. Měli zakázáno srbsky mluvit.

Pak jsme hostovali v Lipsku. Také jednu epizodu z tohoto města vám vylíčím. Měli jsme šaška, který v každém městě měl sestavený nějaký vtip na některou zvláštnost města. Jak jest známo, byl na památku vítězství nad Napoleonem postaven v blízkosti Lipska pomník zvaný: „Pomník třech císařů“. Šašek cvičil malého oslíka a opici a ku konci s nimi sestavil pyramidu. Oslík si sedl na zadní část těla, opice mu sedla do malého sedýlka a on se postavil k nim volaje do řad návštěvníků: „Dovoluji si Vám představit nový pomník 'Tří oslů'“. Jaký potlesk sklízel, to jste neviděli. Musel přijít několikrát se poděkovat a jednou mu nedali pokoj tak dlouho, až obraz
ještě jednou předvedl.

     Rok 1910 (Německo, Vídeň)

Chemnice – také velké město v Sasku, Zvíkov, Annaberg, Drážďany (také v Sasku). Pak jsme hostovali v Ústí nad Labem, v Teplicích, v Prazee. Jak jsme se cítili doma, to si můžete domyslet. Co Vám mám vyprávět o Praze? Víte toho zajisté sami více než já. Navštívili jsme všechna historická místa; vždyť jsme měli času volného až dost. Po Praze byla Plzeň, kde mě navštívila moje maminka. Ta byla chudáček jak v Jiříkově vidění. Po Plzni byl Norimberk, Mnichov, Linec a Vídeň. Vídeň - mezinárodní město rakousko-uherských národů. Češi, Poláci, Maďaři, Italové, Slovinci, Chorvaté, Srbové, Rusíni. Vídeň žila laciněji než venkovská města. Jak by ne, když se tam usadili všechny správní rady a společnosti všech význačných podniků ze všech míst mocnářství. Tenkráte Vídeň byla nejveselejší město Evropy. Každý večer byly hostince plny hostů. A Němci? Ti mysleli, že dávají nám ze svého. Za tato léta co jsem cestoval, nesetkal jsem se nikde s člověkem, který by mě byl podceňoval jen proto, že jsem byl Čech. Ve Vídni jsme to proto pociťovali příliš. Šli jste po ulici (a právě, že jsme se neskrývali s češtinou, mluvili jsme hlasitě) a tu se za námi ozve po německu: „bude pršet“. A to se nám stalo často, takže nám to bylo podezřelé. Ptali jsme se na to jednoho Čecha, on prý to také zakouší každou chvíli, „ale my jim odpovídáme“, povídá „tím, že aby tedy nezmokl, aby zalezl mámě pod sukně." No, a my jsme to potom říkali, ale hodně sprostěji.

Jeden večer jsme měli volno a tak prý půjdem do varieté. Hned třetí číslo bylo kuplet o českých zaměstnancích pouliční dráhy. Jeden měl v ruce lopatu na čištění kolejí a druhý tlačí káru na smetí; při tom si zpívají, ovšem po německu, ale tak, že to muselo každého našince urážet. Přesně po odzpívání prvního verše jsme povstali ze svých míst a demonstrativně odešli. Devět mladých chlapců. Myslím, že to na rozumné Němce zapůsobilo. Šli jsme – vlastně jeli až do desátého okresu a tam se bavili hodně do noci mezi našimi lidmi. To byli především dělníci, nějaký obchodník nebo živnostník. Tak jsme byli doma. Byl jsem se podívat za bratrem (Karel?), který se tam učil truhlářství ve XIII. Okresu. Ruce měl popraskané od různých prací; to bylo tenkráte všeobecné. Koupil jsem mu šaty, svrchník i hůlku (to byla móda). Na jídlo se měl dobře. Nejvíce bývá ve Vídni veselo v Práteru, kde jsou různé zábavní podniky jako: Velké kolo, Horská dráha, Tunelová dráha, cirkus, taneční sály u Šveců a Svobody a mnoho jiných atrakcí. Pár minut od cirku se učila vaše babička (má budoucí žena) vyšívačkou, ale my jsme o sobě tenkráte ještě nevěděli. Možná, že jsme se tam i potkali, ale nepoznali. Jaká škoda, že?

Z Vídně se jelo do Štýrského Hradce, hlavního města Štýrska. Pak Terst – největší přístav (obchodní) Rakouska, pak Gorice – město Slovinců, Italů a Němců. Uprostřed města jsou zříceniny starého hradu. Začínala zima a my se tlačili na jih do teplých krajů.

     Rok 1911 (Itálie, Francie, Španělsko)

Na vánoce r. 1910 jsme hráli v Padově, městě v severní Itálii. Nic zajímavého, jenom, že jsme byli zase ve styku s občany odkázáni na mimiku. Když nám takový obchodník nerozuměl, tak jsme ho postavili před pult, začali otvírat šuplata a hledali až se to našlo. Některý to chápal za věc legrační, tak jako ve skutečnosti i my. A když tomu nechtěl tak rozumět, no šlo se k jeho obchodnímu sousedu, tam jsme to naším způsobem koupili a zanesli jsme mu to ukázat. Odtuď jsme jeli do Feltré, předměstí Benátek – velká železniční křižovatka. V Benátkách mělo stát místo (pro cirkus) velké peníze, tak se hrálo ve Feltré. Pak byla Verona. Staré město bylo ještě obehnáno kamennými hradbami, pak jesť tam ještě novější pevnost, náspy a silnice, železnice projíždějí těmito náspy. Šli jsme navštívit mimo jiné i hrob Romea a Julie. Velice jsme se podivili Italům, jak si neváží takových památek oni, kteří žijí hodně z cizineckého ruchu. Náhrobek jest umístěn asi v takové místnosti jako třeba márnice, kde se léta nic nemete, nic neumývá a nic nelíčí. Stěny černé, podlaha také, samá pavučina. Ještě něco o italských zvláštnostech. Ulice starých měst (starých čtvrtí) jsou úzké tak, že jimi projede sotva jeden vůz; dva se setkat nesmí – musel by jeden couvat až na konec ulice. Z poschodí jest natažena šňůra na prádlo do poschodí protějšího domu a tak i v dalších poschodích, kolik jich je. Prádlo se tam pověsí a suší. Když je prádlo špatně vyždímané, pak to ovšem kape na chodce dole. Po Veroně byla Bologna a Florencie. Krásné město v údolí otevřené na západ. Od severu se přejíždí pohoří: „Etruské Apeniny“. Než se dostanete do města, musíte horu několikrát objet a přitom si myslíte, když vidíte město jako na dlani, že už jste tam. Z oken vlaku je vidět trať, kterou jste před čtvrthodinou projížděli nad hlavou.

Potom byl Řím, říkají mu prý věčný. Ano. Stavitelství, sochařství, malířství a hudba. Toho jest po celé Itálii dost. Zvláště hudba a zpěv. Tak jako u nás asi, melodie zatoužené, zadumané, našim uším tak příjemné. U nás to zavinila myslím staletá nesvoboda a u nich bída. Dvě třídy byly v Itálii – bohatí a chudí. Na hlavních třídách bylo vidět jen nádheru, zatímco boční ulice se vyznamenala bídou. Za každým krokem vás někdo chytne za rukáv a nabízí ku koupi pohlednice, alba a podobné věci. Ještě zvláštnost italských měst – pissoar. Je-li na ulici jeden dům postaven dozadu ze stavební linie, využili tohoto vzniklého zákoutí na postavení pissoaru; jenom vycimentovali dvě šlapky a zapojili do kanálu. Na živější ulici jest postaven kus plechu, za který se můžete částečně schovat, na vedlejších ulicích i bez krytu. Právě stavěli v Římě výstavní paláce pro Světovou výstavu. Tam jsme viděli, jak žije dělnictvo v Itálii. Seděli na staveništích za poledne a jedli z větší části chléb se škvarky nebo makarony s chlebem. A vůbec; čím více k jihu, tím více bídy a špíny.

Vzpomínám mého cestování po Skandinávii; ta čistota všade. Dánsko - hospody posypané bílým pískem, číšníci dře váky na nohách, společné dýmky na stolech, kde mohou kuřáci kouřit čtyři z jedné dýmky. Uprostřed stola jest umístěna nádobka, kde se nacpe tabák, od ní vedou čtyři gumové hadice opatřené špičkou. Ta se ovšem před upotřebením vyměňuje. Nebo Švédové bakvujou šňupavý tabák. To jsou věci, které se nám nelíbí, ale přitom naprostá čistota jest dodržována. V Německu už to není tak. A co v té naší monarchii. Nemusí vám nikdo říkat, že jste v Podmoklech. Stačí se podívat z okna vozu na perón a víte, že jste u nás. Petrolejové lampy, záchody ucpané, pissoar natřený thérem, čekárny špinavé nelíčené od svého zrození, zdi zvláště na záchodech popsány duchaplnými frázemi atd. Tak to vypadalo před padesáti lety (psáno v roce 1950).

Hned v Padové jsme dostal s kolegou Frantou svrab a to asi na hotelu, kde jsme první den spali. Stál nás moc peněz, než jsme se ho zbavili. Za našim stanem byla vysoká, skoro kolmá stráň, ve které byly vykopány díry na obydlí. Tam nám jedna Italka prala, švec tam bydlel a mnoho ještě spodin. Jinak jest Řím město bohaté na historii. Známé je „Foro Romano“, které leží několik metrů pod nynější stavební rovinou. Jsou tam zbytky paláců, sloupoví a jiných staveb. Tak jak se stále stavělo kolem a bouralo, zvyšoval se terén kolem Fora Romano až asi na 4metry. I kostel jest tam také, ale v jiné části města hluboko pod terénem. Ten se používá dodnes. Zámek Angeles je spojen mostem přes domy a ulice s Vatikánem. Vatikán jest město samo pro sebe. Obrazárny, sochařství, paláce atd. jsou přístupné lidem, ovšem že ne všechny a ne každému. Před kostelem sv. Petra jest náměstí, které má na dvou stranách sloupoví čtyřmi řadami za sebou. Celkový tvar jest ovál; ať se postavíte na kteroukoliv dlaždici na náměstí, uvidíte vždy všechny sloupy za sebou tak, že jich možno spočítat, a to na obou stranách náměstí. Jenom jedna dlaždice jest tam, z které jest vidět jenom první řadu sloupů, ostatní tři řady jsou schovány.

Seznámili jsme se s jedním Čechem, který měl na náměstí sv. Petra obchod s různými památkami. Prodával vše, co se hodilo na upomínku Říma. Dali jsme mu hodně vydělat. Za oknem měl tabulku s nápisem: „Zde se mluví česky“, V kostele na pravé straně u vchodu jest kaple sv. Václava. Hostovali jsme v Římě dva měsíce a obchody žádné. Majitel nevydělal ani na poplatky městu. Také se stalo, že jsme hráli jen pro sto lidí.

Pak jsme jeli do Livorna – velký námořní přístav. Po cestě jsme jeli přes Pisu, která má i v naší historii zmínku. Měl tam být zabit Karel IV. Vzbouřenci při cestě do Říma na korunovaci na císaře Římského. Má známou kulatou šikmo stavěnou věž, která jest pěkně vidět i z vlaku.

Z Livorna jsme jeli do Milána. Je rovněž spojen s našimi dějinami, kdy jsme pomáhali Němcům dobývat město. Mají nádherný kostel na kterém jest 365 věží, tedy jako dní do roka. Já jsem se jich dopočítat nemohl. Ono věž a věž jest rozdílná. Počítají-li i metrovou věž za věž, pak tam mohou třeba i být. Ovšem i tak jest to stavba, kterou jsem jinde neviděl. Jednu epizodu si pamatuju z Milána. Ujednali jsme si všichni hudebníci v hostinci dosti laciné obědy a líbilo se nám to; ale třetí den nám hostinský řekl, že si musíme hledat obědy jinde, prý ho chtějí jeho stálí hosté bojkotovat. Radil nám, abychom se rozdělili na malé skupinky. Tenkráte Italové neměli Němce rádi. Nepomohlo říkat, že jsme Češi, oni v nás viděli „Tedezko“ (Němce). Vždyť každý vůz, veškerá reklama nesla firmu: „Wilhelm Hagenbeck aus Hamburg“. Pak jsme jeli do Turina a pak do Janova.

Janov je velký námořní přístav. Ve volném čase jsme si najali loďku a vyjeli na moře, abychom viděli přímo úchvatný pohled na panorama města. Ve všech italských městech doplácela firma velké peníze. Z Janova jsme jeli přes celou riviéru do francouzského přístavního města Marseilles. Tam jsme skoro všichni onemocněli cholerinou (průjmy) bylo tam 50 st. tepla. Nejvíce na to dopláceli polární zvířata. Museli jim (ledním medvědům a tuleňům) stále házet led do nádrží. Město bylo prázdné, jenom pobřeží bylo plné lidí. Večer teprve začínal ve městě život. Tam teprve dělal cirkus slušné obchody. Podle plánu jsme jeli do Barcelony a měli jsme hrát ve všech větších městech Španělska. Ale za 14 dní už jsme jeli zpět do Francie. Navštívili jsme Nimes, menší město a Montpolier. Tam se konaly býčí zápasy v arénách. V Itálii a ve Španělsku prý jsou malé mzdy; naše firma měla vysoké vstupné a tak si pracující nemohli dovolit takové vydání. A bohatých jest tam málo, aby naplnili stan. Firma měla se zaměstnanci smlouvy na marky a tak asi nemohla snižovat vstupné. Pak jsme jeli do Toulouse, města na úpatí Pyrenejí.

     Rok 1912 (Francie)

Do města jsme přijeli pozdě večer a tak jsme museli zase na hotel. Ráno jsme šli po hlavní třídě od nádraží na místo, kde se měl stavět stan. Po cestě jsme prohlíželi okna, zda-li uvidíme známou nám již tabulku na které jest napsáno: „Světnice k pronajmutí“. Měli jsme štěstí. Hned blízko nádraží byla. Po zazvonění přišla otevřít starší paní, tázajíc se „co si přejem“. Prý není muž doma, sama, že světnici nezadá. My jsme se odbýt nechtěli nechat, protože jsme tušili hlavní příčinu – „cizinci“. Jaká byla domluva, když jsme francouzsky neznali já ani Franta. Franta měl povahu brát i vážné věci v žertu. Vykládal jí, že vezme celou rodinu do cirku a jen se smál. Možná, že jsme na ni byli dosti příjemní, poněvadž neodcházela. V nejlepším přišel její muž z ulice. Po vysvětlení ženy kdo a co jsme neměl chuti nás přijmout.

Konečně na otázku co jsme a odkud: „Čeští hudebníci u cirku“ okamžitě svolil. Cenu už jsme nejednali. Kabinet měl okno na bulvár, postel široká pro dva, skříň, stolek a umývadlo. Tak jsme šli za prací a večer už se hrálo. Celá rodina na nás čekala, až přijdem večer spát. Seděli s námi dlouho do noci, hledání vhodných slov ve slovníku, no „beseda“ ohromná. On řídící učitel, jeho paní a dvě dcerky, jedna učitelka a druhá poštovní úřednice. Jejich byt měli nad námi v prvním patře. Stalo se, že jel okolo náš člověk na dráhu pro ryby. Zastavili jsme ho a ptali se, co jest v obchodě nového. Když odjel, přišla za námi obě děvčata s otázkou, kdo to byl a kam jel a co s tím (rybama) budou dělat. Pozorovali jsme, že se nemohou udržet smíchy. Vyběhly ven, přivedly oba rodiče a začalo to samé vyptávání. Po našich odpovědích se dali do smíchu všichni. Ten kočí byl Čech, měl dva koně těžké, těžký vůz platoňák, jedl na dráhu pro jed a my s ním krmíme tuleně.

Pak jsme našli konečně ve slovníku, jak se má říct jed a jak ryba. Poisson ryba, poison jed. Podotýkám, že jsme znali, jak se jmenuje jed, ale špatně jsme to vyslovovali. Takových podobných zážitků jsme zažili mnoho na našich cestách. Jeden večer jsme z nějaké příčiny nemohli hrát. Když se to domácí dozvěděl, že budeme večer doma, vzal nás s sebou do jejich tělocvičny. On byl sám, jak řekl, náruživý gymnastik. Cvičil také v Lyonu na mezinárodních hrách, kde Češi získali první cenu. Odtud ten zájem pro nás. Velká a vším pohodlím zařízená tělocvična byla již plná borců. Po představení se s vedoucími nás zavedl do šatny, přinesl několik cvičících úborů, abychom si vybrali. Co jsme měli dělat, když byli přesvědčení, že každý Čech umí cvičit! Jak to dopadlo? Uboze. Já jsme udělal nějaký ten kolenotoč (jak už jsem dříve psal, cvičil jsme asi dva roky v dělnické tělocvičné jednotě), ale Franta neudělal nic. Vždyť jakživ na hrazdě nebyl a potom jeho tloušťka to ani nedovolovala.

Věru, často vzpomínám, jak jsme rozšiřovali slávu Sokola za hranicemi. Ale u pana řídícího jsme na ceně nepozbyli. Pak jsme jeli podél Pyrenejí do města Tarbes a odtud přes Lourdes do Pau, známé město dostihů a pak do Bayon-Byanitz a do Bordeaux. Velké přístavní město ležící hluboko ve vnitrozemí na hluboké zátoce, do které vtékají dvě mohutné řeky Caronne a Darnnonne. Nantes rovněž přístav na Atlantiku, a pak Orleans, odkud pocházela panna Orleánská, která naklepala Angličanům. Tam skončilo mé toulání se světem. Dalo nás pět výpověď. Tři jeli domů a já s Frantou jsme jeli přes Paříž, Strassbourg a jižní Německo do Štýru.

     Štýr - Práce ve Zbrojovce

Tam jsem šel za Jílkem, bývalým mistrem. Jak mě uviděl, hned přivítal a zítra do práce. Když jsem ho požádal o Frantu, přijal ho také. „Mám pro vás místa u zahraniční komise“, řekl. To byla dílna, ve které pracovali lidé z cizího státu, pro který se právě vyráběli pušky. Jejich personál se skládal z důstojníků a poddůstojníků. Práce ta samá jako v tovární kontrole. My jsme tam byli dáni proto, abychom zamezili zbytečnému vracení součástek na opravy nebo zbytečnému rozbíjení součástek „prý zmetků“ a nebo ohlásili naší kontrole jaké „skutečné“ vady tam posílají, ovšem tajně.

Až do roku 1915 jsem přecházel od jedné komise ke druhé. Nejprve u Řeků, pak u Srbů, Bulharů, Mexičanů a Rumunů. Mexiko mělo přebráno hotových pušek snad 80 tisíc kusů (určitě to nemohu ovšem říct), ale vypukla válka a už je nemohli odvézt, použilo je Rakousko. Chytřejší byli Rumuni. Těm jsme dělali ještě v roce 1915. Rakušané mysleli, že půjdou s nimi do války a proto se spěchalo. Jak byla partie hotová, už se odvážela. A zatím on šli do války, ale proti Rakousku. Jeden srbský kapitán nám říkal po česku: „Hoši jenom dobré věci nám dávejte, protože my s nima chceme naklepat Rakousku. Pracovat jsme měli 10 hodin denně, ale oni přišli také někdy o osmi a ve čtyři odpoledne odcházeli a my jsme nemohli také nic dělat, protože klíče od dílny měl velitel. To nám ale nevadilo. Měli jsme týdenní plat 18 zlatých, zatímco v dílně za 12 hodin vydělali 10-13 zlatých. Když některý z velitelů potřeboval něco koupit, zavolal mě, musel jsem s ním do města po nákupu, do restaurace na nějaký zákusek... často se stalo, že jsem již do továrny ten půlden nemusel. Když jsme měli českou zábavu, pozvali jsme je a oni někteří vždycky přišli. Připravili jsme jim stůl vedle nás hudebníků na jevišti, aby dobře viděli. Při jedné taneční zábavě jsme hráli písničku „Hřbitove, hřbitove“, byli velice překvapeni, že hrajem jejich národní hymnu do tance (byli to totiž Mexikáni). My jsme to ovšem nevěděli, že melodie jest jejich hymna. Museli jsme jí ještě jednou opakovat, což nebylo zadarmo. Druhý den v továrně jsme dvě hodiny nic nedělali, jenom z přinesených učebnic a německo-španělských slovníků skládali první sloku písně, kterou jsme překládali napřed do němčiny.

Teď něco o továrně. „První rakouská zbrojovka akciová společnost ve Štýru“. Zaměstnávala tolik lidí, kolik bylo právě třeba. Když nepotřebovali, propouštěli. Jedno však musím říct ve prospěch vedení továrny, že jim záleželo na dobrých a pořádných lidech. Propouštěli jenom mladé. Pro starší a přestárlé měli práci vždycky - dělali to, co zvládli. Byl-li stár, dělal takovou práci u které se nenadělal. Lidé odcházeli z továrny, až tam nemohli dojít. Tovární byt měl, dokud nezemřel za malý jakýsi poplatek a ještě z továrního fondu nějaké peníze. Rakouská objednávka byla každý rok stejná asi 100 000 kusů. Na toto množství měli kádr stálých dělníků. Na cizí objednávky se přijímali dělníci noví.

Organizace tovární byla následující: Dílovedoucí měl až 10 dílen, tj. celý objekt. V každé dílně byl jeden parťák (vedoucí dílny), jeden skladník a jeden písař. Vrchní dílovedoucí měl na starosti dva i tři objekty. Pak byl inspektor, vrchní inspektor a ředitel. Ředitel měl v kanceláří jednu úřednici. Pak byla na ředitelství přijímací kancelář, kde byl jeden bezruký invalida - psal levou rukou, pravou mu utrhl stroj. Pak byla pokladna a v ní čtyři úředníci. V pátek odpoledne přišel písař se skladníkem porovnat hotovou práci se záznamy dělníka a v sobotu o jedné hodině už byla výplata. Inspektor ani vrchní inspektor neměli žádné úředníky. Všichni tito úředníci se rekrutovali z řad dělníků, též českých. Ředitel Dufek, inspektor Veselský, vrchní dílovedoucí Kraft, dílovedoucí Peterka a ještě tři, na jejichž jména si nemohu vzpomenout. Takzvaní parťáci byli: Jílek, Hájek, Klama, Kaplan. To jsou z našeho objektu. Ostatní neznám již jmenovat. Všichni přišli do Štýru za prací a uplatnili se tam. Lidé od piky. Vyráběli dobře a lacino. A oni mohli. Měli svoji slévárnu, kde vyráběli i bicykle, měli svou elektrárnu, kterou jenom doplňovali proud, jinam měli tři turbíny hnané vodou. Měli vlastní plynárnu, ve všech dílnách obojí světlo zavedené.

Oba (s Frantou) jsme se dali do městské kapely zvané: Bürgerkorpskapele. Tam byla převážná část Čechů. Byla uniformovaná a čítala toho času 36 mužů. Všechny pohřby a slavnosti měla sama. Byla bez konkurence. S továrnou měla úmluvu na volný odchod hudebníků kdykoliv toho bylo potřeba. Zároveň měli za úkol dodávat hudbu do městského divadla.

Život v továrně šel jednotvárně; jenom přestaly fungovat Dělnická tělovýchovná jednota a turisté. Asi ze 23 cvičících bylo odvedeno ve 12. roku 16 a čtyři odjeli do Ameriky. Nářadí (cvičební) si převzala skupina I. (Německá). Skupina II byla česká. Do tohoto času neměli Němci ve Štýru žádné tělocvičné těleso. To jsme jim museli my – Češi – ukázat. Ostatní kroužky fungovaly dle toho, jaký byl příliv nebo odliv Čechů ve Štýru. Za námi tam dojížděli poslanci a politikové dělničtí každé čtvrtletí a to nejen z Vídně, jako Tomášek, Tusar, Teska, ale i z Prahy Soukup, Šmeral, Haberman, Stivín aj. Nejlépe si pamatuji r. Bohumila Šmerala, když přednášel o rakouských vládách tak, jak se rodily jedna za druhou a to od roku 1848. Kdy nastoupily a odstoupily, co udělali a nebo neudělaly, bez papírků a přesně. Celou přednášku chodil po jevišti maje ruce v kapsách u kalhot. V těchto dobách nastala roztržka ve straně (Dělnické). Nemohu přesně určit ani rok, kdy se tak stalo. Jedno se ale pamatuji -jaký byl počátek roztržky. Plzeňská skupina kameníků se domáhala zvýšení mezd. Po odmítnutí zaměstnavatelů se obrátili na Vídeň o zprostředkování. Po marném jednání se zaměstnavateli jim zástupce organizace doporučil stávku nekonat, že není dosti peněz po ruce. Kameníci přesto stávku zahájili a vyhráli. Následek byl ten, že se kameníci rozhodli vystoupit z organizace a založili si svou – nezávislou na Vídni. Příspěvky platili přesně jako předtím, jenomže s nimi hospodařili sami. Snad se toho příkladu chopili i jiné skupiny (profesní); tak pravděpodobně vznikla strana autonomistická. Ti kteří nepřešli se jmenovali stranou centralistickou. Takto asi jsem to slyšel na schůzi a nebo vyčetl z tisku.

Mezitím zuřila válka na Balkáně mezi Srbskem, Bulharskem, Řeckem a Černou Horou na jedné straně a Tureckem na druhé straně. Turecku patřila ještě Makedonie, Nový Pazar, Albánie a měli nárok na Bosnu a Hercegovinu, která byla dle mírové smlouvy dána do okupace Rakousku. Rakousko jí po 30 létech okupace anektovalo, což nebylo vhod Slovanům všem. Vždyť to byly země slovanské – vlastně srbské. Aby se zamezilo rozšíření války, byl vydán na právě konaném světovém sjezdu v Basileji Manifest na obranu míru. V tomto sjezdovém usnesení stálo, že opovážili se některý stát vypovědět válku, dělnictvo celého světa zahájí stávku. Přestanou jezdit vlaky, pekaři přestanou péct chleba atd. a tak znemožní (vést) válku vůbec. Leč po Sarajevském atentátu Rakousko zahájilo válku střelbou na Bělehrad. Rusové vypověděli válku Rakousku. Císař Vilém žádal úvěr v parlamentě (potřeboval peníze na válku) a ten mu byl povolen se souhlasem sociálně demokratických zástupců až na dva členy – Liebknechta a Rosu Lucemburkovou. Ti byli zavřeni. Dělnictvo uspořádalo průvod Berlínem a před Vilémovým palácem v Postupimi spálili rudé prapory. Ve Francii se do války dělnictvu nechtělo, ale po zastřelení Jaurésa, který se stavěl proti válce, a když Německo vypovědělo válku Rusku, učinili to, co Němci. Vypověděli válku Německu, rovněž Anglii. Oba státy byly vázáni Smlouvou s Ruskem – takzvaná Trojdohoda.

Válka na Balkáně už dávno skončila, tuším ve 12. roku. Turecko bylo vyhnáno takřka z celého Balkánu. Hned nato se odbyla válka Srbsko-Bulharská kvůli Makedonii a již asi za rok, v roce 1914 zuřila válka světová.

V roce 1913 jsem byl na prvním a posledním vojenském cvičení (foto 3). V tomto roce zemřel můj otec (Václav nar. 1860) po 13 letém utrpení na rakovinu žaludku. Ve Štýru byl pluk dělostřelců, který se rekrutoval z Jižní Moravy a Batalion myslivců – Rusíni z Bukoviny. Jelikož tam nebyla vojenská hudba, připadl úkol doprovázet vojáky na dráhu naší kapele. Měli jsme uniformy, šavle a hodnosti jako armáda (už jsem byl také desátníkem). Jednou jsme stáli na nástupišti s marškou a po přehlídce se přihnala žena se dvěma dětmi a plačíc se loučila s mužem. Voják jí těšil, aby neplakala, že budou s tím kapesníkem Srbů za 14 dní hotovi. A trvalo to 4 roky!

V roce 1914 v březnu jsem dostal od Vídeňského arsenálu list, kde mi bylo sdělováno, abych při případné mobilisaci zůstal dále pracovat. Toto dostali snad záložníci všichni.

V roce 1915 vyhořel na 1. května nejdůležitější objekt Zbrojovky. Měl tři poschodí a byl plný strojů. Všechny stroje se sesypaly do přízemí tak, že z nich zbylo jen železo na šrot. Příčina? Prý samovznícení hader. V této době jsme začali dělat stávky. Příčina? Zvýšení platů. Také se začalo se stavbou druhé zbrojovky a automobilky. Lidí stále přibývalo. Novostavby postavili zajatci z Mathausenu.Když se stávkovalo (rok 1915 a 1916), mívali jsme schůze v lesíku za městem, ale i tam nás našli. Vojáci chodili po domech a koho chytli, musel jít dělat. Nejvíce jich nachytali u trafik, kde se musela stát fronta. Zábavy a schůze byly zakázány; nám Čechům to nevadilo. Usadilo se v okolí tolik českých rolníků, že jsme to nedělní odpoledne, které nám nechali volné, trávili u známých venku. Tam jsem poznal Vaši babičku (Mathilda Hlaváčková) a v říjnu roku 1915 (24.10.1915) jsme měli svatbu (foto 4). Odstěhoval jsem se k ní a měl jsme po strachu, že mě vojáci najdou. (28. února 1916 se jim v Oberwolfernu, okres Steyr v Horních Rakousích narodil syn Emil Bartoš. Jméno Milan, které mu chtěli dát, rakouské úřady nepovolily, neboť bylo prý slovanské.)

V roce 1917 byli mladší záložníci povoláni do zbraně. Nás dobrý parťák mi to prozradil. Nechali jsme se fotografovat (Váš tatínek – Emil už měl přes jeden rok – foto 5), abych měl jejich podobenku s sebou a odejel jsem do Čech rozloučit se s matkou. Při návratu mi sdělil Jílek, že oba hudebníci jsou zatím osvobozeni až na další. To byl můj kolega Franta a jeden Němec. Hned šel za ředitelem Dufkem, ten to vyřídil s kapelníkem a kapitánem Bergrem a do večera jsem měl osvobozující list na dobu trvání války. Oni mysleli, že jsem už narukoval, když jsem nepřišel do práce několik dní. Jak mi tento den byl dlouhý! Snad nejdelší v životě. Stávalo se, když jsme vedli Moravské vojáky na nádraží, že při rozkazu zpívat zapěla se píseň: „Za pár půjdem domů.“

V roce 1917 a 18 po uzavření míru s Ruskem už volali po cestě: „Vojno povol, hej rup“. No a nic se jim nestalo. Největší trest tenkráte byl fronta a tam je přece vedli!

Na podzim roku 1918 jsme šli jako jiný den a viděli jsme italské vojáky jezdit v autech po městě. Zpozorovali jsme, že to jsou legionáři. Nevím, kolik Čechů došlo do továrny. My jsme šli do kasáren také a za chvilku už si vedl každý nějaké vojáky domů, aby je mohl pohostit. Já jsem si vedl čtyři chlapce domů, vesměs Moravany. Na otázku, co jim mají dát, chtěli pjéry (ovocné kynuté knedlíky) A tak jsme jim navařili pjérů. Hned nato začal odjezd svobodných dělníků domů. Bylo tam také hodně přestárlých a invalidů z války; ti se v několika dnech ztratili (z města). Zůstali tam jenom ženatí a ti byli odvezeni do konce roku všichni našimi vlaky do různých měst republiky. Velice málo rodin zůstalo pracovat (ve Štýru). Já jsem zůstal, poněvadž nás nechtěli rodiče (mé ženy) pustit. V tzv. Sudetenlandu se ustavila totiž volksvehr a ta střílela po našich vlacích, které vezli dělníky domů. V Saint Valentinu zatáhli vlak na slepou kolej a jen zákrokem legionářů s puškama v rukách ho dopravili na hranice. Také kolega Franta odjel později.

A já až v lednu 1919. To už byl na hranicích sjednán pořádek. Jílek chtěl, abych optoval, ale odřekl jsem mu.

Část 3:  Dokončení  (dělení redakce)

Babiččiny rodiče měli asi 6 km od města ve vesnici Wolfern hospodářství ve výměře asi 75 měřic zcelených pozemků (v jednom kuse). Pole, louky a les. Ti tam zůstali až do roku 1921. Když jim však odepřeli přijmout dva chlapce (bratry mé ženy Mathildy) na střední školu, prodali to tam a odjeli do vlasti. My jsme naložili náš majetek do jedné bedny, asi tak dlouhé a vysoké jak jest jízdní kolo, přidali tam dětskou postýlku, dvě duchny, dva zhlavce (peřiny a polštáře), naložili na dráhu a jeli do mého domova (do Nahořánek na Šumavě – foto 6). Šatstvo jsme měli v kufrách jako spoluzavazadlo. Nábytek jsme neměli.

Tatínek mně odkázal vše co měl - domek a kousek pole. Řekl prý tenkráte, že jest to ve skutečnosti už dávno moje. Za nějaký týden jsem nastoupil práci, prostřednictvím jednoho přítele, v lihovaru Hanáka v Plzni jako topič. Měl jsem vytápět tři vedle sebe ležící kotle velkých rozměrů. Topilo se uhelným prachem a k tomu na šichty po 18 hodinách. Strojníci byli také dva. Bek byl z naší rodiny, měl moji sestřenici za manželku a také byl „Steyrák reemigrant“. Jíst nebylo co, bytná nemohla nic sehnat a z domu jsem nemohl nic očekávat, protože sami nic neměli. Když mě šla babička navštívit asi za měsíc, tak mě nemohla poznat. Později jsem byl přeložen (myslím z pokynu majitele) na výrobu kvasnic. Lisoval jsem kvasnice. To byla práce lehká a dobře placená. Vzdor tomu jsem odejel domů po čtyřech měsících. Ještě ten rok jsme se stěhovali na Moravu do Uherčic, okres Hustopeče.
(Společné bydlení s mladšími sourozenci Václava a s jeho matkou v malém domku pravděpodobně nebylo bezkonfliktní.)
Tam měl švagr zpachtovanou obecní hospodu. Když mu půjčíme, jak psal, peníze, tak nám ten nájem přenechá. Sám kupoval hospodu v Brně. Prodal jsem domek matce za 9 000 Kčs, odeslali jsme peníze (10 000 Kčs) švagrovi, spakovali jsme naše věci zase do té samé bedny z Rakous a vandrovali znovu do neznáma.

Po příjezdu do Uherčic nám švagr řekl, že mu majitel hostinec už prodat nechce. Teď jsme byli opravdu v bryndě. Asi za měsíc jsme se stěhovali zase tak, do Vranovic. Dostali jsme tam zařízenou kuchyň. Tam jsme začali pracovat zase sami. Babička (Mathilda) našla obchod v Brně, do kterého vyšívala. Já jsem hotovou práci vozil na kole tam a zpátky přivezl jinou. Hudbu jsem také uplatnil. Vranovická kapela měla hodně co dělat. Mimo toho jsme si ustavili kvarteto: I. housle, oblikát housle, chromatickou harmoniku a celé miniaturní bicí nástroje. Jezdili jsme až do Pohořelic, Lednice a po celém okolí. Pořadatelé měli lacinou hudbu a my jsme vydělali hodně. Mezitím vyjednávali babiččiny rodiče o koupi hostince ve Valticích. Konečně to koupili a požádali nás, abychom tam s nimi jeli, že už by pro stáří na to nestačili. A tak jsme se stěhovali zase do Valtic. Hospoda velká poschoďová. Velká nálevna, zvláštní světnice, klubovna, parketový sál a 5 cizineckých pokojů, velká kuchyň s verandou. Velký dům se stájemi, dva sklepy, moderní kuželna, velká zahrada s hudebním pavilónem, zahrada na zeleninu a zvláštní sál s kinem. Vše za 200 000 Kčs. A ještě něco – velký vinný sklep mimo dům. Vše s úplným zařízením. Obchody tam byly zkraje dobré. Později se tamní Češi začali dělit na národní socialisty, sociální demokraty, kom. domovinu, lidovce, atd. Byli jsme jediná česká hospoda a nemohli jsme existovat proto, že politický život byl rozvrácen, roztříštěn. Když jsme povolili na dnešek schůzi jedněm, a druzí také chtěli na dnešek (to pochopitelně nešlo) urazili se a šli do hospody německé. Byly případy, že takový Čech prošel několika organizacemi a nebo byl členem ve dvou, než mu na to přišli. Měla tam být založena mateřská školka, na kterou jsme jim nabídli sál i s poschodím, část dvora a zahrady za 65 000 Kčs. Zavolali si na to stavitele a ten to odhadl na 55 000 Kčs, za to jim to naši nedali, a tak koupili jeden domek za 60 000 Kč od Němců. My jsme tam už taky nechtěli být, když nám nic neplatili, a tak to (rodiče manželky) prodali za 280 000 Kčs všechno a koupili si malé hospodářství. Zálohu 60 000 Kčs jim někdo ukradl z bytu, 20 000 Kčs výlohy převodní a 55 000 Kčs dluh. Tak jim zůstalo 145 000 Kčs na novou existenci. My jsme si našli byt v Brněnských Ivanovicích. Novostavba, kde jsme museli složit 6 000 Kčs na dodělání bytu. Koupili jsme si starší nábytek a čekal jsem, až mne závodní výbor Zbrojovky, kde jsem měl podanou žádost zavolá.

Babička (Mathilda) byla ve svém živlu. Vyšívala celý den a večerama i do půlnoci. Vydělala tolik, že jsme z toho byli dobře živi a ještě jsme ušetřili. Já chodil hrávat, kde se dalo. Se Židenickými, s Komárkem, s Bláhou, s pošťáky, se železničáry, kdo přišel. Kolegové, když viděli, že jsem bez práce, přicházeli, abych šel za ně hrát (prý mají nutnou cestu a podobné výmluvy!).

Konečně jsem po sedmi měsících dostal dopis, abych se představil ve Zbrojovce. Ono to proto tak dlouho trvalo, protože Zbrojovka se teprve budovala a dílna, kde jsem měl pracovat, jest až mezi posledními. Byl jsme přijat a hned do dílny za 180 Kčs na týden na zkoušku po dobu šesti týdnů. Teď jsme byl i já šťasten. Práce jsem se nebál. Nové dělníky jsem zapracovával a zapracovaným vydával práci, jezdil jsem do jiných závodů (kteří nám pomáhali vyrábět méně cenné součástky) a přejímal jsem je tam. Za nějaký čas odjel mistr do Berlína nakoupit starých součástek z rozbitých pušek. Teď jsem měl pilno. Měl jsme velkou zodpovědnost a plat menší, než ten, kterého jsme zaučoval o 70 Kčs týdně. Právě začaly chodit hlavně a vojenská správa povolala vojáky puškaře, aby po nás ještě kontrolovali. Všechnu práci jsme posílali k nim a oni po překontrolování do montáže. Za pár dní přišel ingenner (inženýr), jak prý to jde a jaké závady. Měl jsme v ruce hlaveň, která měla vytrženou drážku a dělal jsme si na ni znaménko už třetí. Co prý to dělám, povídá. To je výmět a už ho tu mám potřetí povídám. Teď půjdu za nimi a musejí ji přede mnou rozbít, abych už na ni nemusel myslet. On si jí ale vzal a odešel. Za chvíli přišel bez hlavně a ptá se: „Kolik vám platíme?“ Řekl jsem, že mám až o 70 Kčs méně než ostatní. Prý jsem mu to měl už dávno říct. „Ode dneška jste jmenován technickým zřízencem. Penzijní platí továrna celé. Hotovost beze srážek 250 Kčs čistých. Za pět let máte dle kolektivní smlouvy nárok na zvýšení. Také jsem byl později jmenován vrchním kontrolorem za 300 Kčs čistých. Dalšího zvýšení jsem se nedočkal (chybělo mi několik měsíců), byl jsem v roce 1932 propuštěn. Tady bylo již neproduktivních sil oproti Štýru až moc. Dílna měla mistra, dva kontrolory, v kanceláři byl úředník mzdový, pak jeden na zapisování oprav a zmetků, jeden na udržování měřidel a jeden na ostatní administrativu. Pak byl dílovedoucí (měl více dílen) a vrchní dílovedoucí, technický ředitel, personální ředitel, vrchní ředitel a generální ředitel - každý se štábem úředníků. Ve mzdovém oddělení bylo lidí jak dětí ve třídě. Mimo toho ještě hodně ingeneerů (inženýrů).

Z Brněnských Ivanovic jsme se nastěhovali do Horních Heršpic a později do Husovic. Na mezinárodních konferencích se státníci dohodli na odzbrojení a proto se i u nás výroba pušek úplně zastavila, aby se po příkladu Německa za rok a půl začala znova. Továrna měla též mírovou výrobu jako jízdní kola, motocykle, auta a jiná výrobní zařízení, ale pro všechny to bylo málo, musela propouštět. Jak zřízence, mistry, a j., tak i dělnictvo. Při propouštění mě ředitel dal nabídku, abych zůstal. Obnoví-li se výroba, přijdu na své místo. To už jsme však měli koupený domek ve Vážanech. Koupil jsme ho v čase, když jsem dostal výpověď na tři měsíce. Po znovuzahájení práce jsem se dozvěděl, že moje místo zastává mladá síla za 200 Kčs týdně a to průmyslovák. Začátky hospodaření ve Vážanech jsme měli špatné. Já jsem ničemu nerozuměl od zemědělství a tak to vedla babička. Později přišel váš tatínek ze školy (Emil Bartoš – studoval zemědělskou školu), a tak nám to šlo potom dobře.

V roce 1935 zemřela moje matka a zemřel i manželčin tatínek ve Valticích. Toto jest tak asi jenom část nebo stručný pohled do mého života.

 

Text a fotografie poskytla rodina Bartošů z Brna.


 
TOPlist