Jaroslava Sucháčová, Ludmila Hromádková: Hadí korunka

 

Listopad: Setkání s hvízdajícím hadem v roce 2001
     Vyprávění paní Aleny Vyhnalové:

"Byli jsme letos v létě na výletě na Šumavě, tři dospělí s dětmi. Prohlíželi jsme si poutní místo ve Strašíně u Sušice, obcházeli jsme okolí, kolem těch jeskyň. Najednou jsme si všimli, že v trávě něco píská, nějaké zvířátko, šli jsme se na něj podívat - a strašně jsme se lekli, protože tam ležel stočený had. Byl šedý a měl na hřbetě kresbu v podobě takových černých půlměsíců. Lekl se nás asi také, rozvinul se a rychle se odplazil."

Dotaz Otomara Dvořáka: "Nemohla být zdrojem pištění myš, kterou had právě polykal?"

Alena V: "Neměl nic v tlamě, ani bouli na těle, která by svědčila o polykané kořisti. A také od něj žádné zvíře neprchalo. Všichni, co jsme to slyšeli, jsme přesvědčeni, že ty zvuky vydával had."

OD: "Jak zvuky zněly?"

Alena V: "Přerušované ostré pískání, asi jako když mačkáte takovou tu gumovou pískací dětskou hračku."

(Poznámka: Je zajímavé, že právě ke Strašínu se váže pověst o korunce hadí královny, které se prý zmocnil nějaký mládenec, ale pak ji ve strachu před pomstou hadů vložil na hlavu sošky Panny Marie u posvátného pramene, kde prý byla několik desítek let, dokud nezetlela.)

Otomar Dvořák, České záhady. Praha: XYZ, 2008, str. 179.

 

Hadí korunka
     Pověst ze Strašína

Luka mezi Zuklínem a Strašínem.Farská louka s historickým svahem Vintířova háje, zvaném též Hradiště, asi již nikdy nevydá svá tajemství. Stejně jako strašínský potůček, který sbírá praménky vod z malečských behýnek, lesních rašelinišť, mokřin i studánek Třírožky, Hory, Hrbečku a Zabrdí.

Lidé vypravovali, že se odedávna v hlubokém podzemí Vintířova háje rozkládalo hadí království se zlatým pokladem, který hlídal sám hadí král. V horkých letních měsících o samém poledni prý vídávali na loučkách u strašínského potůčku záblesk zlaté záře. Jakmile se rozezněl polední zvon na strašínském kostele, vylézal hadí král z úkrytu svého království, aby se koupelí osvěžil ve vlnách potůčku. Svoji zlatou hadí korunku prý před koupelí shazoval na zelený břeh. Všelicos se povídalo o tom, jak se zmocnit hadí korunky. Chyběla však odvaha, protože se lidé báli hněvu hadího krále. Až jednou...

Ve Strašíně na dvoře Jáchymů sloužil Matouš, nejmladší selský synek z Kejnic, vzdálené horažďovické vesnice. Protože doma bylo mnoho dětí a grunt převzal nejstarší, musel Matouš do služby. Byl to urostlý, hezký hoch, hodný a pracovitý. Nebylo divu, že se zalíbil jediné sedlákově dcerce Bětušce. A Matouš ji měl ze srdce rád. Oba se však obávali, že sedlák Jáchym nesvolí, aby se Bětuška stala nevěstou chudého chlapce. "Maminka, ta by se jistě přimluvila," říkávala Bětuška. Ale maminka už léta spala svůj věčný sen na strašínském hřbitově.

Jediná babička tušila, co její drahou vnučku trápí. "Babičko moje, usoužím se vám, jestli nám nepomůžete," plakala Bětuška. Jako ve snách se zjevila v babiččině mysli zlatá hadí korunka. Od své prabáby slýchávala, že jen dobrý, poctivý a odvážný člověk ji může získat. A takový Matouš byl a Bětušku měl doopravdy rád. Přemýšlela babička, přemýšlela, až se jí v hlavě zrodil smělý plán. Ten večer nešla ani Bětuška, ani Matouš na náves ke kašně mezi mladou chasu, ale jako dva spiklenci se vplížili na výměnek. A tam jim babička začala vyprávět o hadí korunce. "Kdybych ji tak měl," zatoužil Matouš. "Zítra časně zrána pojede hospodář na jarmark do Kašperských Hor a bude to ta nejlepší příležitost, abys dokázal, že máš to děvče opravdu rád." "Dokážu, babičko, uvidíte, že dokážu," horlivě sliboval Matouš.

Druhý den, ještě za soumraku, bylo slyšet z Jáchymova statku poslední hospodářovy příkazy, pak vůz vyjel na náves a dále po silnici k Nezdicům a Horám. Pomalu se rozednívalo, život na dvoře začínal jako každý jiný den. Podaří se Matoušovi vykonat všechno tak, jak babička poradila?

Tak vypadá grunt U Jáchymů dnes.Sluníčko už stálo hodně vysoko na obloze, když Matouš vyvedl koně z maštale, nasedl na něj a od Bětušky vzal bílou loktuši, misku a džbán s čerstvě nadojeným mlékem. Směle vyrazil k potůčku. Tam ukryl koně v olšinách, bílou plachetku rozprostřel na břehu potůčku a na její okraj položil misku, do které nalil ze džbánu teplé mléko. Pak se schoval a čekal.

Zvon strašínského kostela ohlásil polední čas. Bim bam odpovídal zvonek na zuklínské zvoničce i z malečské a nahořánské kapličky. Polední pohoda usedla do kraje. Matouš rozechvěn sotva dýchal. Vtom prudký záblesk odrazem dopadl na zelenou loučku Na Chvojné, ale i na tu Na Splavech. To se tak silně zableskla zlatá korunka na hlavě hadího krále, když se plazil do osvěžující koupele. Opatrně pozdvihl hlavu do výše, aby se přesvědčil, zda nic neruší jeho bezpečí. Najednou ho upoutala bělost plachetky a lákavá vůně čerstvého mléka. Opatrně shodil zlatou korunku na okraj plachetky. Nejprve se jazykem přesvědčil, že nápoj je občerstvující, nato ponořil hlavu až po oči do misky a hltavě pil. Když poslední kapku dopil, opět se opatrně rozhlédl a vklouzl do chladivých vln potůčku.

Matouš na víc nečekal. Připlížil se opatrně k plachetce a sebral ji ze země i se zlatou korunkou. Rychle vyskočil na koně a ujížděl k vesnici. Dusot vzdalujících se koňských kopyt vyrušil hadího krále. Vynořil hlavu z koupele a rozhlédl se. Kde je plachetka? Kde je zlatá korunka? Rázem zachytil rychlý pohyb uhánějícího jezdce. Dlouhými vlnivými pohyby se ihned pustil za Matoušem. Už byl na návsi, už ho doháněl. Ale Bětuška čekala na stráži u otevřených vrat. Jakmile se Matouš na svém koni vřítil do dvora, prudce přibouchla vrata a zajistila je těžkou závorou. V zuřivé pomstě zapomněl hadí král na opatrnost a vší silou narazil hlavou do zavřených vrat.

Dunivá rána zazněla polední siestou. Na prahu Jáchymova statku ležel mrtvý hadí král s roztříštěnou hlavou. Než se Strašínští vzpamatovali z ohlušující rány, zakopal Matouš s Bětuškou hadí tělo pod práh vrat. Zlatá korunka pečlivě zabalená v loktuši čekala na výměnku na svůj další osud.

S večerem se vrátil hospodář. Zatímco Matouš odstrojoval koně a uklízel povoz, vyprávěla stařenka synovi, co všechno se za jeho nepřítomnosti na statku stalo. Bětuška pak podala hospodáři korunku jako důkaz Matoušovy odvahy. Zlatý svit korunky ozářil světnici a hospodář se Místo mariánského zjevení u strašínského kostela.dovídal o velké oddanosti a lásce dvou mladých lidí, jemu tak blízkých. Když pak Matouš přišel s pokornou prosbou o Bětuščinu ruku, neubránil se pantáta dojetí. "Mám radost z tvé odvahy. Netušil jsem, že se do tebe Bětuška tak zakoukala. Tys jí vpravdě hrdinským činem dokázal, že ji máš rád. Poznal jsem tě jako statečného, poctivého a svědomitého hocha. Rád ti naši dívenku dám. Tvoje šlechetné srdce je ten nejcennější přínos na náš grunt, který bohudík nepotřebuje peněžitou výpomoc. Potěšte se krásou zlaté korunky, stojí za obdiv. Ale zítra ráno ji odnesete do kostela a položíte ji na hlavu sochy Madony na hlavním oltáři." A tak se také stalo.

Několik let zdobila zlatá korunka vzácnou památku strašínského kostela. Když cizí vojska vpadla do české země, dostala se i do klidného koutu Strašínska. Zlatá korunka se pak navždy ztratila. Jen pověst o hadí korunce přežila staletí a za dlouhých zimních večerů při přást-kách a draní peří znovu ožívala.

Farská louka vklíněna do Hradiště je dnes zalesněna náletem houževnatých borovic, smrků a břízek. Sotva již najdeme pěšinu, která krátívala cestu zuklínským školákům. Dodnes je ten malebný kout opravdovým rájem hadů, kteří se tu za letních dnů vyhřívají. Jsou plaší a lidem se vyhýbají. Snad ten vpravdě hadí ráj dal podnět ke vzniku pověsti. Možná i to, že v blízkém vrchu Žďánov (1065 m n.m.) a jeho okolí se vyskytují naleziště zlata.

 

Jaroslava Sucháčová; Ludmila Hromádková, Hadí korunka. In: Z podhůří Šumavy. Strašín: Jaroslava Sucháčová; Ludmila Hromádková, 2002, str. 13-15.

 

 

 
TOPlist