K. PETERS: DĚJINY JESUITSKÉ KOLEJE V KLATOVECH.

 

Založení koleje.

Po bitvě na Bílé hoře vrátili se jesuité do Čech a zahájili opět svou činnost rekatolisační, tentokrát za příznivějších podmínek. Jednotliví členové řádu rozcházeli se po českém venkově jako misionáři a snažili se všemožně příměti český lid, který byl z valné části nekatolický, ku přestoupení do církve katolické. Tak tomu bylo i v Klatovech a okolí.1) Na Klatovsku misionářskou činnost podnikal P. V. Chanovský, pocházející z rodu Chanovských z Dlouhé vsi. Všechny zprávy o něm se shodují v tom, že svou misionářskou činnost konal obětavě, s velkým sebezapřením, nelekaje se ani různých trampot, jaké s sebou přinášelo putování od vesnice k vesnici. Podařilo se mu získati si mnoho přátel mezi okolní šlechtou, která tehdy byla již katolická. Stal se také zakladatelem jesuitské koleje v Klatovech.

O založení jesuitské koleje v Klatovech jednalo se prý již v měsících srpnu-říjnu 1622 ve Vídni,2) myšlénka na to vracela se jistě jesuitským misionářům, zejména, když se nezdařilo založiti kolej v Plzni pro odpor tamních dominikánů. Teprve Chanovský uskutečnil plán zříditi stálé sídlo jesuitů v západních Čechách. Podařilo se mu příměti španělského rytíře dona de Hoef-Huertu k tomu, aby z velkého jmění bývalého rychtáře klatovského D. Kořalka z Těšína, jež mu bylo dáno k užívání císařem na úhradu válečných vydání, věnoval jesuitům dva domy na západní straně klatovského náměstí, a to dům t. zv. Skřivánkovský a hořejší Korálkovský.3) Stalo se prý tak (podle kroniky klatovské jesuitské koleje) po návratu Huertově z pouti ke krvi Kristově do Nových Kostelů veřejně před městskou radou dne 17. srpna 1635.

Když se o tom dověděla katolická šlechta plzeňského a prácheňského kraje, obrátila se listem ze dne 1.listopadu 1635 na řádového provinciála P. D. Kirchnera se žádostí, aby byla v Klatovech zřízena kolej, a slibovala podporu na její vydržování. Provinciál ochotně k tomu svolil; bylo třeba ještě povolení císařova. Podala tedy šlechta cis. Ferdinandu II. pamětní spis a žádala, aby byl připuštěn řád jesuitský do Klatov. Jsou zachovány o tom v Historii dva listy syna jeho Ferdinanda III. jako českého krále. Ferdinand III. obrací se listem z 12. února 1636 k místodržícím v Čechách a oznamuje, že dává rád svolení ke zřízení jesuitské koleje v Klatovech, a nařizuje, aby jesuité byli do Klatov úředně uvedeni. Téhož dne je dán také Ferdinandův list pražskému arcibiskupu Arnoštu Harrachovi, v němž obdobně vyjadřuje své uspokojení nad tím, že v Klatovech má býti zřízena jesuitská kolej a že má se tím přispěti k rozšíření katolického náboženství a k mravnému vychování mládeže. Žádá proto arcibiskupa, aby je dal do Klatov uvésti a poskytl jim všemožnou pomoc. Místo-držící oznámili 20. února 1636 městské radě klatovské listem, že J. M. královská povolila jesuitům zříditi v Klatovech kolej a nařizovali, aby je obec ochotně přijala a všemožně jim pomáhala.

Pánům konšelům klatovským psal také dne 8. března 1636 podkomoří královský p. Přibík Jeníšek z Ujezda a oznamoval jim rozhodnutí královské a napomínal je, odvolávaje se na list pánů místodržících, aby členy jesuitského řádu do Klatov vyslané vlídně přijali a byli jim radou i jinak nápomocni.4)

Dne 11. března 1636 přijeli jesuité do Klatov a obrátili se s listem od pražského arcibiskupa na klatovského děkana Adama Libertina, který měl jesuity uvésti k cis. rychtáři Pavlu Záhrobskému z Těšína a seznámiti je s městskou radou.

Nazítří dne 12. března 1636 bylo na radnici společné shromáždění konšelů a obecních starších, ve kterém jesuita P. Molitoris v průvodu P. G. Aqnitana nejprve poděkoval za laskavé přijetí a oznámil vůli J. M. Kr., aby byla v Klatovech zřízena koleji5) jak bylo již městské radě sděleno listem p. místodržících, p. podkomořího a jak také psáno v listu p. arcibiskupa p. děkanovi. Pan provincial prý nařídil, aby byla otevřena ještě před svátky velikonočními. Kolej i škola při ní zřízená, vykládal P. Molitoris, nemá sloužiti ke zkrácení nebo zkáze nikoho, nýbrž k obecnému dobru a velikému každého pohodlí i zisku. Žádá jen, aby církevní bohoslužby a práce řádových údů byly ochotně přijímány a aby podle vůle J. M. královské byli přijati za domácí do obce.

Potom se oba jesuité vzdálili, aby se mohla konati schůze městské rady a obecních starších. V této schůzi usnesena tato odpověď na prohlášení P. Molitorise: "Poněvadž se tomu srozumívá, že v tom ve všem, co se tuto přednáší, vůle J. M. krále jest, že se tomu na odpor stavěti nijak nechtějí, nýbrž dle toho milost. J. M. královské nařízení a J. M. p. p. místodržících vyvěření tak se zachovati, je pány pátery přijíti a všelikou vlídnost, uctivost a vážnost prokazovati chtějí." Prosili jen, aby páni patres při J. M. královské a J. M. pp. místodržících za město se přimlouvali, ježto Klatovy jsou již téměř zničeny vojenskými náklady.

Tuto odpověď jesuité rádi slyšeli, vyžádali si opis protokolu o schůzi a slíbili, že se budou za město Klatovy přimlouvati.

Po schůzi P. M. Stredonius, třetí z jesuitů, kteří do Klatov tehdy přijeli, pozval pp. radní do jesuitského domu (hořejšího Korálkovského), kdež je jesuité pohostili, dali jim nábožné knížky a jejich manželkám poslali růžence. Takový byl příchod jesuitů do Klatov.

Počátek činnosti.  Po adaptování hořejšího domu Korálkovského pro školu a seminář, započal 13. dubna 1636 P. J. Molitoris školní práci výchovou útlé mládeže, prvního dne se šesti žáky, avšak později se počet žáků zvětšoval. Denně byli voděni na mši do děkanského kostela, nikdo nebyl do školy připuštěn leč řádně oblečen v plášti, takže v krátkém čase bylo viděti v městě mnoho plášťů.

V září 1636 přijel do Klatov provincial P. Daniel Kirchner. Prohlédl si hořejší dům Korálkovský, určený pro kolej, uznal jej za vhodný a nařídil, aby se v něm vystavěla kaple. Řádným usnesením městské rady a obecních starších bylo dáno povolení ku přijetí jesuitů do Klatov, záhy nastaly však starosti s vydržováním koleje, bylo třeba fundace.

P. V. Chanovský obrátil se opět na D. Martina Huertu s žádostí o další darování, ten však odmítl; slíbil jen prodati levně statek Korálkovský, který byl odhadnut r. 1629 bez darovaných již dvou domů na 13.000 kop míš. Proto jednal P. provincial s Markem Sallerem, děkanem blatenským, který dal se pohnouti k tomu, že jednak daroval, jednak odkázal jesuitské koleji klatovské všechno své jmění v částce 10.256 zl. 42 kr. Dostalo se mu za to čestného názvu spoluzakladatele koleje.

Tak mohla býti uskutečněna koupě Korálkovského statku jesuity dne 16. října 1636 za 10.000 kop míšeňských čili za 11.666 zl. v Praze v jesuitském řádovém domě za prostředko-vání pana Jindřicha Libštejnského z Kolovrat, nejvyššího sudího, a. p. Přibíka Jeníška z Újezda, nejvyššího podkomořího.

V listopadu 1636 byl jmenován superiorem klatovské koleje P. O. Stredonius, bratr P. M. Stredonia, výše zmíněného. Nový superior požádal D. M. de Hoef-Huertu o odevzdání koupeného statku; avšak kr. česká komora nechtěla souhlasiti, namítajíc, že statek Korálkův nebyl dán Huertovi ve vlastnictví, že mu náleželo pouze jeho užívání (usus fructus). Novému superioru P. O. Stredoniovi nezbylo než podati si žádost k císaři. Ta byla příznivě vyřízena a císařským dekretem z 28. února 1637 byla přiřknuta jesuitům nad statkem Korálkovským všechna práva vlastnická. Tu teprve nařídila král. komora česká přípisem ze dne 20. března 1637 městské radě klatovské, aby odevzdala jesuitům Korálkovský statek; městská rada však neuposlechla, ježto na statku vázly kontribuce v částce 3366 zl., které obec z toho statku zaplatila v letech 1624-1637 a kterých Huerta obci nesplatil. Obecní správa také dokazovala, že není pravda, že by byl Huerta dostal statek Korálkovský jako svobodný statek, ode všech dávek osvobozený, ale že jest to statek šosovní, městský, tedy podléhající kontribuci pro král. komoru.

Třetího července 1637 král. česká komora nařídila znovu, aby městská rada statek jesuitům odevzdala a zároveň městskou radu vyrozuměla, že zbytek kupní ceny - celá kupní cena nebyla při koupi Huertovi vyplacena - za jmenovaný statek má býti jesuity deponován na radnici. Jesuité byli ve statek Korálkovský uvedeni teprve dne 25. července 1637.6)

Bylo třeba ještě zapsati jesuitům vlastnictví Korálkovského statku do městských knih. Ani to se nestalo bez překážky. Když zemřel D. M. Huerta (13. prosince 1637), klatovští dominikáni zapsání statku do městských knih u městské rady překazili a právem donace7) se snažili získati statek pro svůj klášter v Klatovech. Konečně přece podle dřívějších dekretů kr. české komory byl statek Korálkovský jesuitům zapsán do městských knih 7. ledna 1638.

Uložením části peněz na radnici jesuity za Korálkovský statek nebyl spor o zaplacení kontribuce v částce 3366 zl. rozhodnut, vlekl se řadu let. Dědička Huertova Anna Marie, purkrabinka z Donína, se domáhala na jesuitech doplacení celé trhové sumy. Ti se zdráhali, poukazujíce na to, že jim bylo nařízeno peníze u městského úřadu složiti rozhodnutím místodržících ze dne 4. března 1644.8) Purkrabinka obrátila se na cis. Ferdinanda III. s naléhavou žádostí a ukazovala, že se jí děje křivda, zadržuje-li se jí velká část kupní ceny, kdežto na ni doléhají neúprosně její věřitelé. A najednou 23. srpna 1644 nařizuje císař místodržícím, aby byly peníze u města zadrženy, až by se komisí zjistilo, kdo má lepší nároky. Pro odpor obce se věc protahovala, 19. ledna 1646 král. česká kancelář v Praze nařídila, aby jesuité paní z Donína doplatili 9000 kop míšeňských. Nový rektor koleje P. J. Pelta vyžádal si od císaře příročí ke splácení kupní ceny a zároveň prosil o nařízení, aby klatovská obec peníze vrátila. Obec tak učiniti nemohla, ježto peníze byly pobrány Švédy. Purkrabinka ještě 19. září 1647 se domáhala u císaře, aby byl spor skoncován aspoň po 9 letech. Nebyl; ještě r. 1660 poznamenává pisatel kroniky jesuitské koleje o celé věci: Adhuc sub iudice lis est.

Koupí Korálovského statku a předtím darováním dvou domů získali jesuité v Klatovech značný majetek. Podle odhadu z r. 1629 patřily D. Korálkoví:

Tři domy v městě................................... 2.800 kop míš.,
5 dvorů a několik chalup........................ 2.100    „     „
4 rybníky................................................. 1.600    „     „
140 1/2 pluhu dědin (pluh = 3 strychy) 6.190    „     „
14 luk....................................................... 1.365    „     „
7 chmelnic většinou zpustlých.................. 690    „     „
celkem.................................................. 14.755 kop míš.9) čili 17.214 zl. rýn.

 

Klatovy: Situační plánek jesuitského kostela a koleje.

 

Ze tří domů patřících D. Korálkovi byly dva na náměstí, č. 149 někdy Skřivánkovský (dnes lékárna) a hořejší Korálkovský někdy na místě, kde je dnes vystavěna severní část jesuitského kostela. Třetí byl v Pražské ulici č. 124. Pět dvorů se rozkládalo na předměstích, a to tři na Klášterském (dnes Pražském) a dva na Špitálském (Říšském). Na Klášterském předměstí byl jeden dvůr tam, kde je dnes dům č. 76 na Rybníčkách, a druhý je č. 6, dodnes dvůr (maj. p. Zajíc). Třetí, ještě dnes nazývaný Korálkov nebo Jesuitský dvůr, leží východně od Klatov při ulici Plánické.

Na Špitálském předměstí měl D. Korálek 2 dvory: t. zv. Hodaňovský, v místech Weirnerovy továrny na usně, a t. zv. Růžkovský, na jehož místě stojí dnes budova č. 50, měšťanská škola chlapecká. Čtyři rybníky byly poblíž Úhlavy u Červeného mlýna a Beňov. Jesuité je chtěli r. 1686 prodati hraběti Morzinovi,10) ale pro odpor obce, která si vyhradila podle kr. privilegia předkupní právo, s koupě sešlo. Veliké bylo i bohatství pozemkové, pole, louky, chmelnice, všechny ve výměře 137 ha, položené v nejbližším okolí Klatov, ukazují k tomu, že jesuité získali koupí od Huerty menší velkostatek.

Koupě Štěpánovic.  Koupí Koralkovského statku byla jesuitská kolej v Klatovech hmotně zajištěna, avšak jesuité se tím nespokojili. Dne 9. září 1638 koupili od ryt. Přibíka Jeníška z Újezda velkostatek Štěpánovice a Cvrčoves za 34.700 kop míš. čili za 40.483 zl. 20 kr.;11) z toho hotově zaplatili 23.253 kop míš., 16 gr. 5 p. Mohli tak učiniti, ježto 6. května 1637 odkázal jim v závěti Václav Herakleus sv. pán z Kumburka 19.000 kop míš. Byl také poctěn titulem spoluzakladatele jes. koleje v Klatovech tak jako předtím blatenský děkan Markus Saller.

Přes to že takto jmění jesuitů v Klatovech v několika letech neobyčejně vzrostlo, stěžují si na obtíže s vydržováním koleje. Byla to doba nových švédských vpádů do Čech a také Klatovsko bylo velmi postiženo. A co nezničili Švédové, sebrala a poškodila vojska císařská.12) Také v kolejní kronice se připomíná příchod Švédů do Klatov r. 1645 a vypravuje se také o velkých škodách, které způsobilo císařské vojsko na jesuitských statcích, Stěpánovicích a Cvrčovsi, r. 1647 při tažení na vybavení Chebu. V nouzi pomohla jesuitům okolní šlechta.

Latinské školy.  Je přirozené, že se za dob válečných latinským školám, které jesuité v Klatovech otevřeli dne 13. dubna 1636, mnoho nedařilo. Počet žáků s počátku byl malý a teprve později jich přibývalo; v roce 1637 byla mládež rozdělena do dvou tříd, v roce 1647 bylo již šest tříd13) Podle seznamu14) "Catalogus personarum et officiorum" počet řádových členů také nebyl s počátku veliký. V roce 1637 se uvádějí tři kněží, dva magistři a dva koadjutoři, v roce 1646 bylo šest kněží, dva magistři a tři koadjutoři. Z nich byli nejznámější: P. V. Chanovský, P. O. Stredonius, který je nejprve .superiorem a od r. 1642, kdy byla kolej prohlášena za rovnocennou ostatním, prvním jejím rektorem, P. J. Pelta, slavný kazatel a od r. 1644 druhý rektor koleje, P. F. Kadlinský, P. Jan Porubka z Byteše na Moravě, od roku 1647 třetí rektor koleje. Jen někteří byli české národnosti,15) ale většinou jistě češtiny znalí, jedině znalost češtiny jim umožňovala zdárný výsledek působení jak mezi studující mládeží, tak i obyvatelstvem. Jeho přízeň si získávali jesuité českým kázáním,16) častým přisluhováním svátostmi a okázalými církevními slavnostmi.

Výchova a vyučování studentstva se děly podle známých a osvědčených metod s cílem naučiti žáky latině a vychovati z nich dobré katolíky. Učili zadarmo, zřídivše si semináře studentské, v nichž nadané chudé žáky opatřovali vším, odstranili tím ze svých škol žebrání. Zájem o školu se udržoval v ohecenstvu jednak veřejnými disputacemi a zkouškami, jednak veřejnými divadelními hrami. Tak tomu bylo i v Klatovech. Také v Klatovech zřídili si jesuité seminář a hned v počátcích své činnosti pořádali divadelní představení. Historie klatovské koleje poznamenává, že již na sklonku r. 1636 na klatovské radnici se hrálo "Zikmund král a mučedník"; s tím bylo spojeno rozdílení cen pilným studentům. Podobně podle téhož pramene o Božím těle r. 1637 před jesuitským domem na náměsti bylo provedeno představení na slova Apokalypsy: "Hodem jest beránek". Koncem škol. roku 1637 hráli "Sv. Felix a Adaukt, mučedníci". Že tomu tak bylo i v následujících letech, vidno z různých zpráv v Historii. R. 1640 předváděli allegorický kus "Zbožnost", v r. 1641 "Asotus", r. 1646 o nešlechetném králi ostrogotském Theodorichovi a j.

Aby mohli býti chudí studenti snadněji vydržováni, byly zakládány fundace (nadace). Známý blatenský děkan M. Saller, odkazuje své jmění jesuitům, vymínil si, aby jeden hoch z jeho příbuzenstva byl za studií vydržován. Také sv. pán Václav z Kumburku ve své závěti, v níž štědři; pamatoval na jesuitskou kolej klatovskou, si vymínil, aby 100 kop míšeňských17) bylo vynaloženo na jednoho nebo dva učitele, kteří by mládež vyučovali čísti a psáti v české a německé řeči a hudbě. Kdyby sami členové řádu tomu učili, mají býti z těch peněz vydržováni dva hoši. R. 1661 paní Magdalena z Wideršperku založila nadaci pro hocha v semináři částkou 500 kop míšeňských anebo 583 zl. 20 kr.

Stavba koleje a chrámu.  Po míru vestfálském, ve kterém byli Čechové opuštěni a v zemích českých za jediné platné náboženství bylo uznáno náboženství římsko-katolické, jesuitský řád na svém významu a moci ještě více získával; již proto, že jemu v prvé řadě bylo svěřeno přivésti ke katolictví všechny obyvatele našich zemí, z nichž dosud část, aspoň tajně, zůstávala věrna víře evangelické - podobojí a českobratrské. Také v Klatovech jesuité rozvinuli zvýšenou činnost a odhodlali se záhy k dalekosáhlému stavebnímu programu, ke stavbě nové koleje a chrámu.

Své působení v Klatovech jesuité začali v hořejším domě Korálkovském na náměstí. Avšak dlouho tu nepobyli. Směnou s Vilémem st. hrab. z Klenového na Žinkově a Roupově získali již r. 1639 dům Běšínovský, třetí v řadě pod Černou věží směrem na západ; tu umístili svou kolej. V témže roce směnili také druhý Huertou darovaný dům na náměstí, t. zv. Skřivánkovský, za dům Střelcovský, čtvrtý v řadě pod Černou věží vedle domu Běšínovského, a zřídili si v něm zatímní kapli. Snažili se také získati sousední spáleniště, ale s počátku s nezdarem.

Teprve po r. 1648, za míru, počínají se jesuité opět zakupovati.18) Nejprve koupili domy mezi Černou věží a domem Běšínovským postupně v letech 1652 a 1653 a současně získali domy na jih od Černé věže, které byly buď spáleništěm nebo v chatrném stavu. Konečně r. 1655 jim postoupili purkmistr, rada i obec výše zmíněná spáleniště domů mezi pokračováním ul. Školní a koncem ul. Seminářské, která jim předtím správa obecní postoupiti nechtěla. Spáleniště sousedila s domy pod Černou věží; tak si opatřili jesuité velké staveniště pro své účely. Jesuité koupili však také již r. 1639 dům t. zv. Švábkovský, stojící kdysi na nároží dnešní ulice Školní a Jesuitské a tam si zřídili zatímní seminář. Když pak si v letech padesátých zakupovali domy a místa pod Černou věží, koupili r. 1656 další dva domy v sousedství domu Švábkovského v dnešní ul. Školní. Tehdy za rektora P. Th. Moreta se odhodlali jesuité také ke stavbě chrámu na západní straně náměstí poblíž Černé věže.

Vdova po Vilémovi z Klenového na Zinkovech a Roupově Benigna z Rozdražova prodala zpět r. 1654 jesuitům hořejší dům Korálkovský, předtím směnou od manžela jejího získaný za dům Běšínovský, kromě toho získali r. 1653 rozlehlý sousední dům na nároží proti Černé věži, který patřil p. Divišovi Kocovi z Dobrše, a to dílem koupí, dílem darem od jeho dědiců.

Oba tyto domy, třeba patřily kdysi k největším a nejvýstavnějším v městě, měly býti zbourány a na místě domu Kocovského a zčásti i Korálkovského měl býti vystavěn jesuitský chrám.19) Rozšiřování jesuitského stavebního programu sledovala s velikými starostmi a obavami městská rada a obrátila se proto dne 14. července 1655 ke královským místodržícím s prosbou,20) aby jesuitům nebylo dovoleno kupovati další domy v městě. Svou žádost odůvodňovala, že jesuité získali již 17 domů resp. spálernišť koupí nebo darem a mají tedy dosti veliké místo pro své stavby. Poukazovala, že jest v městě 8 domů, náležejících dominikánům, 23 vyšším stavům a k tomu ještě 43 zbořenišť, takže v celku z 91 míst neplyne obci a tím také král. fisku žádný zisk. Odvolávala se i na to, že J. M. cis. Ferdinand III. potvrdil městu r. 1640 privilegia, jimiž se zakazuje vyššímu stavu v městě se zakupovati. Na tuto důtklivou stížnost vyslali místodržící do Klatov v září r. 1655 a v lednu 1656 komisaře k urovnání sporné záležitosti. Těm se podařilo teprve po delším jednám přiměli městskou radu k tomu, že svolila ku prodeji dalších domů jesuitům v bloku mezi ulicí Jesuitskou a masnými krámy.

Rektor P. Th. Moretus dosáhl, čeho chtěl, a mohl začíti se stavbou nejen koleje, ale i chrámu. Vypravuje o tom Historie k r. 1655:21) "Konečně P. Th. Moretus, rektor koleje, po svém jmenování počal stavěti od základů novou kolej, kteréžto stavby jednu stranu jsme potom ve školy přeměnili, ostatní část byla přizpůsobena tak, aby se tam jednou mohl vystavěti seminář. První základy stavby položil 13. dubna 1655 a ve Ihůtě sedmiměsíční tři strany celého čtyřúhelníku vyvedl již v dosti znamenitou hmotu." Tak bylo začato se stavbou koleje na místech pod Černou věží.

Klatovy: Pohled na hlavni část koleje od jihozápadu.Příštího roku, na den sv. Jiří 1656 - po urovnání sporu s městskou radou - začali jesuité se stavbou chrámu na místě domu Kocovského a zčásti hořejšího Korálkovského na jihozápadní straně náměstí. Když byly oba domy bourány, lidé se ve skupinách na to dívali, a tu, jak sám jesuitský kronikář poznamenává, vykřikl jeden z diváků: "Žižka na vás, Žižka na vás", dávaje tak najevo svou nevůli k jesuitům a jejich počínaní. Hned ovšem odešel.22)

Stavba chrámu s počátku rychle postupovala; r. 1657 byly položeny nejen chrámové základy, ale i přední část svatyně neboli loď byla vyzdvižena několik stop do výše. Spěch, s jakým rektor Moretus obě stavby prováděl, byl až nápadný. Sám jesuitský pisatel zprávy o tom v Historii vypravuje: "Mnozí měli podezřeni, že R. P. Moretus položil základy jak koleje, tak zároveň nového chrámu v témže čase, poněvadž se obával, že by dílo od něho již začazé potom od nástupců mohlo býti měněno. A skutečně, nejinak se přihodilo, neboť, když složil úřad rektorský, po novém zralém uvažování o stavbě koleje, uzdálo se vyšším v Pánu pro určité příčiny (bez ohledu na to, že již značná část koleje nad základy vyčnívala), že dále ne níže, nýbrž výše, hned u samé věže23) má býti kolej vystavěna, a proto na tom mistě, kde byly položeny základy pro novou kolej, nad těmi že mají býti vybudovány školy, jichž vnější zdi jsme tohoto roku přivedli pod střechu, ostatní pak, co zbývá ze základů koleje, příště pro seminář mělo býti přispůsobeno." A dále pokračuje pisatel (patrné jeden z nástupců Moretových v úřadě rektorském) v svém vypravování, že také chrám měl býti přeložen na staré místo pod Černou věží; avšak sešlo s toho, poněvadž zdi se již zdvihaly do výše několika loktů, což by se bez pohoršení lidu a nákladu mnoha tisíc nedalo jinam přemístiti.

R. 1661 byly školy24) dostaveny a studující mladež se přestěhovala den před sv. Aloisem po slavné mši do nové budovy, na niž náklad podle kronikáře dosáhl 10.000 zl. r.

Zdá se však, že při stavbě škol a celé nové koleje, jejiž byly školy křidlo, nebylo postupováno dosti obezřetně. Již r. 1665 musil býti školní rok předčasně ukončen, ježto hrozilo nebezpečí, že by se klenutí chodeb v koleji mohla zřítiti. V roce 166625) byly provedeny v koleji větší opravy, některá klenutí nové kolejní budovy stržena a jiná zabezpečena kleštěmi tak, aby se mohlo budovy používati bez nebezpečí. Dálo se tak pod dozorem nového architekta povolaného z Prahy, p. Dominika Ursiniho. Ten měl také dokončiti stavbu chrámu, "poněvadž dřívější slavitel nedostačoval k dokončení tak ohromného díla". Bylť chrám založen jako stavba velkých rozměrů (podélná osa 51 m, příčná 31 m) a není divu, že v některých letech stavba nepokračovalo pro nedoslatek peněz, i když jich dostávali jesuité mnoho kromě stavebních hmot, jako vápna, železa a j.

S architektem Ursinim byla sjednána 29. července 1670 smlouva,26) že dokončí svými lidmi veškeré stavební práce, zejména zednickou, a provede poslední úpravu stavby chrámové a za to se mu dostane odměny 8450 zl. Materiál ke stavbě si dodávali jesuité sami.

Teprve r. 1670 se začalo rychleji stavěti za nového rektora R. P. J. Mitrovia, r. 1671 byly dokončeny ve zdivu obě věže a do jejich makovic byl vložen 13. října 1671 pamětný zápis, uvádějící význačné osoby (papeže, císaře atd.), za nichž byly věže dostavěny.

R. 1673 byla střecha chrámu pokryta prejzy a taškami a vybudována velkolepá klenba chrámové lodi. Pod šesti kaplemi bylo zřízeno téhož roku šest velikých a pěkně upravených krypt.27) V září 1675 byla za přítomnosti stavitele pana Dominika Ursiniho a pražského tesařského mistra p. Thomy umístěna na vrcholu štítu socha P. Marie, vysoká šest loktů, která byla vytesána domácím sochařem z pískovcového balvanu, vážícího skoro 20 centů, přivezeného z plzeňských lomů. Současně se pracovalo na štukové výzdobě uvnitř chrámu. Také prostranný kůr pro hudebníky byl toho roku dokončen. Na svátek N. početí P. Marie 8. prosince 1675 byla sloužena v nehotovém ještě chrámu první mše, avšak teprve od 20. srpna 1677 se začaly tam konati trvale bohoslužby. Předtím byla dokončena výzdoba chrámové lodi a odstraněno lešení. Dne 20. srpna 1679 byl vysvěcen celý chrám biskupem J. Ignaciem Dlouhoveským při veliké a okázalé slavnosti.

Jesuité mohli přikročiti k tak rozsáhlým stavbám, poněvadž našli vzácné příznivce, kteří jim k tomu poskytli dostatek peněz. Lucie Otilie Liebsteinská z Kolovrat, rozená hraběnka z Martinic,28) odkázala 19. dubna r. 1651 koleji jesuitské v Klatovech 50.000 zl. rýn. s podmínkou, že ji jesuité přijmou za zakladatelku koleje, a její bratr Jiří A. Bořita z Martinic, nejvyšší kancléř království Českého, přidal 12. září k tomu dalších 10.000 zl. r. Část peněz, a to 31.500 zl., z odkazu hraběnky L. O. Liebsteinské z Kolovrat byla zapsána na panství Střele a Hoštících, které zdědil jesuitský řád po p. Václavu Františkovi z Kolovrat,29) jenž vstoupil do jesuitského řádu. Pražské jesuitské ústředí proto prodalo toto panství za 62.615 zl. r. klatovské jes. koleji. A jmění jesuitské odkazy rostlo dále. Dne 20. dubna r. 1661 postoupila jesuitům Regina Kateřina Kocová,30) rozená z Klenového a Janovic a na Habarticích, dům č. 4 v Klášterní ulici v Klatovech a 29. ledna r. 1663 jim odkázala svůj statek Habartice, t. j. tvrz a sídlo Habartice s podacím kostelním a ves pustou Chuchli. R. 1664 mag. S. J. Jan František Šic z Šicu31) postoupil koleji statek Usilov, který zdědil po svém otci. V roce 1667 jesuité statek prodali za 13.600 zl. R. 1666 čtyři sestry: Kateřina ze Svárova, Maxmiliána hrab. z Klenového, Anna Perklárová a Polyxena z Klenového darovaly jesuitům dvůr v Klatovech "V Říčkách" ležící, i se zahradou, avšak bez dědin.32) Také menšími dary a odkazy byli jesuité podporováni a proto mohli své stavby úspěšně prováděti a přivésti šťastně ke konci.

 

Náboženská a pedagogická činnost.

Také v oboru vlastním, nábožensko-církevním rozvinuli jesuité v tomto období horlivou činnost. Kromě bohoslužeb, konaných nejprve v kapli, v domě kdysi Střelcovském pod Černou věží, a později v chrámu, se věnují pilně přisluhování svátostmi. V Historii se pečlivě zaznamenává, kolik osob bylo u nich každoročně u sv. přijímání. Tak v roce 1656 9850 osob, r. 1666 asi 17.000, v roce 1670 v době jubilea papežského dokonce 20.000 lidí. V letech osmdesátých počet přijímajících ještě stoupal, r. 1684 byl 28.000 os., r. 1686 32.000 os., počítáno podle počtu upotřebených hostií.33) Jesuité přisluhovali svátostí posl. pomazání vojáku, který byl při rvačce smrtelně zraněn, stojně juko ženě odsouzené' na smrt pro zavraždění muže, nebojí se přisluhovati svátostmi v době nakažlivých nemocí r. 1664 a zejména za moru v r. 1680 nebo při epidemii neštovic r. 1690.

Prosluli také jako výborní kazatelé. Kázali často nejen ve své kapli (chrámu), ale později, když přestalo napětí mezi nimi a děkanským úřadem, i ve farním chrámu, ba i u dominikánů. Také v sousedních farních obcích: Němčících, Předslavi, Habarticích, Žinkovech, Chudenicích, Ousilově, Ouboči, Týnci, Janovicích, Běšinech, Čestíně, Velharticích a j., ba i v Nepomuku, Domažlicích a Plzni vystupují jako hledaní kazatelé.

Všemožně rozšiřovali úctu k svatým. Dne 27. září r. 1665 dává jim arcibiskup pražský kard. A. Harrach34) svolení, aby obraz P. Marie, poslaný rektoru Moretovi z Bruselu, který byl vyroben z dřeva posvátného dubu P. Marie Foyenské, byl vystavován k uctívání i v děkanském chrámu. Téhož roku byly s velikou okázalostí přeneseny do jesuitské kaple ostatky svatých mučedníků Cornelia, Cypriana a Martiniana.

Později se snažili též jesuité rozšířiti kult sv. Ignáce, zakladatele řádu a kult sv. Františka Xaverského, který jako člen řádu se proslavil svou misijní činností v Indii. Svátky těchto svatých byly slaveny jako největší svátky církevní a jejich ostatkům připisována zázračná moc pomáhati ženám při porodu aneb vůbec lidem k uzdravení. Když byl r. 1671 papežem Klimentem X. prohlášen za sv. Frant. Borgia, třetí generál jes. řádu, byla v Klatovech 19. července t. r. veliká oslava.35) V slavnostním průvodu, který v čele s cechy vyšel z kostela sv. Jakuba na městském hřbitově, představovali studenti gymnasia ve skupinách čtyři výjevy ze života nového svatého, pak členové řádu nesli obraz světce a konečně průvod zakončovali světští duchovní v čele s přeštickým děkanem, doprovázeni četným obecenstvem, mezi nímž bylo mnoho šlechticů. Po průvodu byly v nedokončeném ještě jesuitském chrámu i mimo něj slouženy mše před tisícihlavými zástupy.

R. 1654 zavedli jesuité po prvé bohoslužby za dušičky v očistci, v r. 1656 přidali po prvé k modlitbě Páně odstavec s modlitbou za zemřelé. Velikou péči věnovali jesuité rozšíření úcty k Nejsvětější svátosti oltářní. R. 1666 si vymohl rektor koleje P. V. Schwerfer u arcib. úřadu v Praze povolení, aby bylo jesuitům v Klatovech vyhrazeno opakovati průvod a velebnou svátostí v neděli v oktávě Bož. těla. Dominikáni proti tomu marní protestovali. Po průvodu pořádali jesuité na náměstí divadla, jež svou výpravou měla působiti na širší obecenstvo. Jako herci vystupují studenti gymnasia. Hned r. 1666 předvedli hru "Abraham obětuje Isáka", r. 1674 opět "Abraham prosí za Pětiměstí". R. 1686 zobrazili divadelně sloup vedoucí Israelity do Zaslíbené země. Měl tím býti naznačen vítězný pochod císařských vojsk proti Turkům. O velikonocích strojili nádherný Boží hrob, o vánocích betlem, žádné příležitosti nezapomínali, aby získali lid své víře.

Klatovy: Jesuitská kolej. Vlevo Černá věž, vpravo kostel.Největšího vlivu na obyvatelstvo dosáhli však jesuité zřízením mariánských družin, latinské a české.

Latinská družina "Panny Marie bez poskvrny počaté" byla založena již v r. 1639 jako odbor stejnojmenné kongregace římské. Skládala se z kněží, ze vzdělaných laiků znalých latiny (zejména šlechticů) a ze studujících vyšších tříd jesuitského gymnasia.

Česká družina ,,Panny Marie na nebe vzaté" byla založena r. 1659 ze šlechticů i měšťanů; s počátku bylo členů (sodálů) 60. I tato družina dosáhla schválení v Římě (10. července r. 1659).

Mezi oběma družinami bylo dosti řevnivosti, předstihovaly se ve své činnosti. Latinská pořádala náboženské průvody, z nichž nejvýznamnější byl na Velký pátek, při němž se účastníci po způsobu flagelantském bičovali. Česká mariánská družina konala procesí mimo Klatovy. R. 1661 bylo konáno po prvé procesí na Sv. Horu u Příbramě, které pak bylo každoročně opakováno za veliké účasti lidu. Založení družiny nebylo vítaným klatovskému děkanu Vádavu Klaudiovi. Podal hned 16. srpna 165536) stížnost pražskému arcibiskupovi, že založením družiny se obyvatelé města farnímu chrámu odcizují, že při oslavném průvodu pominuli děkanský chrám. Byl arcibiskupem napomenut ke klidu, avšak i jeho nástupce děkan G. Sottner byl družině nepřízniv. Znemožňoval jí, aby v průvodu přišla do děkanského chrámu, nařídil, aby právě v tu dobu byly v něm konány různé pobožnosti a náboženská cvičení. Do sporu zasáhla arcib. konsistoř a urovnala jej tak, aby družině bylo dovoleno konati náboženské průvody mimo kostel.

Činností družin, zejména České, získávali si jesuité četné příznivce mezi obyvatelstvem, kteří jim byli oddáni a pamatovali na kolej četnými dary. Dávali bohoslužebné nádoby, jako kalich, pacifikál, různá mešní roucha a věnovali často i hotové peníze na zakoupení jmenovaných předmětů nebo na výstavbu chrámu. Jesuité zase odměňovali své příznivce tím, že jim vyhradili pohřeb nejprve ve své kapli a později v kryptách pod nově vystavěným chrámem.

Při tom všem nezapomínali ani na svůj původní úkol, převésti české nekatolíky do církve katolické. I když byli tehdy všichni obyvatelé Klatov a okolí veřejně katolíky, přece někteří (bylo jich poměrně málo), zůstávali potají věrni víře podobojí. V Historii čas od času se vyskytuje poznámka, že toho a toho roku byli někteří tajní nekatolíci převedeni do církve katolické. Tak se vypravuje tam v r. 1683: "Plodná byla činnost našich při obracení na víru. Když jednotlivé domy celého města byly prohlédnuty od našich, mnohé bludy byly zpozorovány a napraveny. Zmařeny pověry, noční a tajné schůzky včas překaženy ..., dva, kteří odpřisáhli heresi, byli pravé víře navráceni". Někdy se našly ještě některé předměty upomínající na starou víru, byly zničeny. Tak zajímavá je zpráva, zaznamenaná v Litt. an. 1654: "Icon Joannis Huss, cuipiam in larario veluti antiquitatis divinum simularum colebatur, eiecta est ad damnatae memoria testimonium".37)

Kronikář píšící r. 1660 vsunul do Historie o obracení nekatolíků na víru římsko-katolickou delší úvahu, která je zajímavá po různých stránkách. Nejprve vypravuje, jak do míru vestfálského mnoho obyvatel v Čechách jen na oko přestoupilo ke katolické víře, doufajíc, že nakonec přece i pro ně bude umožněn návrat k staré víře. Teprve mírem trpce byvše zklamáni se poddali nutnosti a přijali znenáhla víru katolickou. "Největší nesnáz", cituji pisatele, "byla s lidem a daleko největší s čeládkou venkovskou, která si zvráceně stěžovala, že se jí odpírá proti Písmu sv. přijímání z posvátného kalicha. Když pro to žádného důvodu nepodávali, vytrvale se při svém tvrzení oháněli toliko jedinou autoritou, svých předků, od jichž náboženství odstupovati jest bezbožnost". Dokládá proto pisatel, že musila zakročiti světská moc a donucovati otce rodin hromadným vězněním tak dlouho, až se podrobili. Tím docíleno, že r. 1660, kdy byla tato úvaha psána, ze šlechty nebylo již žádného, z lidu také málo těch, kdo by se staré víry přidržovali. A přímo jásavě zakončuje kronikář: "Kdežto v Cechách před 40 lety téměř všichni obyvatelé byli heretiky a jen málokteří katolíky, naopak nyní všichni jsou katolíci a žádný otec rodiny se nenajde, jenž by byl zjevně heretikem. Jest to zásluhou cis. Ferdinanda III., jejž sama šlechta na sněmu v Praze prosila, aby při jednání o mír svobodu náboženství v Čechách nepovoloval. Jest to třeba zaznamenati na paměť, aby jednou potomci v míru a radosti vzpomínali, z jakých počátků se země Česká z nejhustších temnot Husových a Lutherových navrátila k polednímu světlu věčné pravdy".

 

Nový seminář

Klatovy: Jesuitská ulice od jihozápadu.Největších výsledků dosahovali jesuité výchovou mládeže, té se mohli za doby míru plně věnovati. Proto v tomto období soustředili velikou péči na stavbu nové školy a seminář. Školní budova,38) jak již řečeno, byla dokončena ze staveb jesuitských první r. 1661.

Seminář byl umístěn nejprve ve starém domě kolejním na rohu ul. Jesuitské a Školní, r. 1672 přestěhován do čís. 4 v ulici Klášterní; dne 28. září r. 1684 byla uzavřena smlouva39) mezi kolejí a seminářem o stavbě nového semináře v kolejní zahradě západně od nové koleje.

Chovanců semináře bývalo zpravidla 10, jejich patronem byl prohlášen sv. Josef a jejich výchově věnována zvláštní péče, aby byli vzorem ostatním studentům latinských škol či gymnasia.

Počet studentů se uvádí v Historii v této době circa 250 žáků; zvláště se vypočítává, kolik z nich je hrabat, rytířů aneb baronů. Viděti z toho, že si jesuité právě na tom zakládali, že u nich studují děti šlechticů. A nejen to, vzpomeneme-li, že tehdy byla šlechta vedoucí vrstvou lidské společnosti, získávali si jesuité právě výchovou šlechtických dětí veliký vliv na řízení země a státu. Jména studujících dovídáme se jen ojediněle, jmenují se ti, kdo po dokončení gymnasijního studia byli posláni do brněnského tirocinia studovat filosofii a theologii, zpravidla 1-2 studenti. Jednoho zvláště vychvaluje zprava, příštího člena řádu P. Bouzka.

Vyučování bylo svěřeno částečně kněžím, částečně magistrům (profesorům), členům rádu, kleří složili jen nižší sliby řeholní. Ti vyučovali zpravidla v nižších třídách od principie až k syntaxi, případně v poetice, kdežto kněží vyučovali v humanitních třídách poëtice a rhelotice. Kněží bylo 9-14, magistři 4 nebo 5. Podle seznamu řádových členů v kolejní Historii, se členové řádu v Klatovech poměrně často střídali, což bylo na závadu vyučování a také ostatní činnosti nebylo na prospěch.

Jest také s podivem, že mohl poměrně malý počet kněží vyvíjeti tak velikou činnost. Byli to většinou mužové svým snahám zcela oddaní. K nim patří v prvé řadě někteří rektoři, jako P. Th. Moretus, jenž položil základy, jak ke koleji, tak k chrámu a energicky se zasazoval o jejich vybudování, P. Joannes Institoris, P. V. Schwertfer, P. Joannes Mitrovius a P. W. Milinský, jako rektoři pokračovatelé Moretovi, kteří šťastně přivedli stavbu koleje i chrámu ke konci. V letech 1663-64, 1672-74 byl členem klat. koleje P. B. Balbín.40)

O vlastním vyučování a výchově mládeže nedovídáme se ze zpráv Historie téměř ničeho. R. 1684 poznamenává pisatel: In copiosa et florente gymnasii iuventute numeravimus 10 illustrissimos. Conatus est hanc raris et inexpetatis praemiis ad profectum stimulare R. P. rector. Rhetor et Poëta assumpto quisque certae materiae argumento eandem per omnes declamationes traxerunt. Comparuerunt etiam per theatre non sine laude ceteri magistri. Tedy na mládež se působilo vzácně udělovanými a nečekanými odměnami, profesoři rhetoriky a poëtiky vybravše určitou látku, probírali ji při všech deklamacích. Projevili se také divadly, ne bez pochvaly, ostatní profesoři, t. j. nacvičenými divadly s mládeží gymnasijní ukazovali výsledky svého vyučování. A pak ještě v r. 1687 jest ve zprávě napsáno: In gymnasio iuventus nobilis numerosa consueta exercitia Latina et Graeca, erudita in umbra, in luxc theatri etiam splendide saepe edidit. Učili mládež horlivě latinsky a řecky i na divadle přednášeti.

Jinak čteme v Historii jen poznámky, že klatovské gymnasium je navštěvováno žáky z dalekého okolí, i z Bavor. Má prý dobrou pověst, že je v něm kázeň a píle. A skutečně hned následují zprávy, že někteří žáci byli z ústavu propuštěni pro špatné chování, bylo tedy o kázeň pečováno. Školní rok začínal zpravidla v polovici listopadu a končil v polovici října.

V tomto období, v letech 1650-1690, bylo vyučování pravidelné, k jeho přerušení došlo jen výjimečně. V r. 1665 onemocnělo mnoho studentů morbo Hungarico, školni rok musil býti předčasně ukončen pro závady v klenutích nové koleje, v roce 1680, v době moru, došlo k omezeni přijímání studentů do gymnasia, přijímáni jen z krajin, kde moru nebylo. Největší přerušení nastalo, když 8. července 1689 kolej, školy i seminář shořely při velkém požáru, kdy bylo ohněm zničeno celé město. Avšak přece i toho roku začínal nový školní rok v polovici listopadu.

 

Činnost jesuitů v oboru hospodářském.

Při všech svých snahách o rekatolisaci českého lidu a výchovu mládeže, nezapomínali jesuité na to, aby svou kolej, základnu svého působení, nezabezpečili řádně hospodářsky. Proto zprávy o činnosti ve škole nebo kostele se proplétají se zprávami, jaká byla toho roku úroda, jaké pohromy stihly jejich statek klatovský, štěpánovický nebo habartický.

Nejvíce starostí ovšem měli s velkostatkem střelohoštickým, který koupili v r. 1661. Poplužní dvůr Háje41) ve vsi Přetíně, který získali k úhradě své pohledávky, prodali již 4. července 1663 p. J. Š. Braunovi z Miřetic. Podobně prodali také po krátkém držení statek Osilov,42) který získali jako dědictví svého řádového člena.

O prvých třech máme v Historii zprávy dosti hojné. Zaznamenávají se časté ohně na velkostatku střelském, stejně jako ve Cvrčevsi, která patřila k velkostatku štěpánovickému. Ve Cvrčevsi bylo nutno založiti nový dvůr, upraviti koryto řeky Úhlavy, ve Vícenicích, patřících také k Štěpánovicům, nový ovčín, v Habarticích zřizují jesuité mlýn. Na střelském panství byly opraveny hráze rybníků. Habartice jest malý statek v kraji neúrodném a kamenitém. Proto 19. srpna 1680 jej43) jesuité prodali za 6100 zl., když byli předtím 24. dubna 1679 koupili za 19.750 zl. statek Dolany v sousedství Cvrčevse s pozemky daleko úrodnějšími. Ale i tu musili jesuité mnoho stavěti a zlepšovati.

Avšak nejen na ohně, záplavy, stěžuje si kronikář v Historii, také na vojenské průtahy. R. 1673 zaznamenává, že byla velmi poškozena úroda na panství střelském, ježto za setí se tudy cis. vojsko vracelo z Francie a o žních opět do Francie táhlo. - Jako majitelé velkostatku musili jesuité také přímo vojáky stavěti. Když r. 1663 byl povolen sněmem českým do boje proti Turkům každý desátý muž, opatřený šatem a ve zbrani dobře vycvičený, z panství střelského jich bylo 115, ze štěpánovického 2, každému byla dána mzda 13 zlatých. Podle toho byl počet osedlých poddaných ve Střele 130), ve Štěpánovicích 20. Avšak podle počtu osedlých bylo nutno nejen stavěti vojáky,.ale i platiti kontribuci.

Proto správa koleje podávala tehdy několik stížností, že vizitační komise r. 1654 na panství střelském udala nesprávně počet osedlých poddaných, napočetši jich 133, ač prý jich tolik není. Po mnohých, opětovaných stížnostech byli r. 1673 stanoveni komisaři k revisi velkostatku střelského a na jejich návrh byl snížen počet osedlých poddaných na 80. Tím se ovšem ulevilo na kontribuci nejen majiteli velkostatku, klat. jesuitské koleji, ale i poddaným.44)

V roce 1680 vypuklo v Čechách velké selské povstání, protože poddaný lid byl příliš zatěžován robotami. V Historii o tom poznamenáno: "Ačkoliv v sousedství a jinde po království poddaní na velmi mnohých panstvích povstali, naši ani v sousedství Klatov ani na panství střelském se otevřeně o něco nepokusili". Jesuité si přičítají o to zásluhu. Pravdou jest, že se snažili snížiti poddanému lidu roční platy revisí počtu poddaných - jak bylo vypravováno - na statku střelském a pokusili se o to i v Štěpánovicích.45) Také se starali o zvýšení výnosu svého hospodářství. Káceli lesy a půdu vzdělávali v nové role a louky, i místa ladem ležící snažili se zorati. R. 1681 byl znovu vystavěn pustý dvůr v Balkovech u Dolan. Na Úhlavě byly zřizovány jezy, mlýny opravovány. Vystavěny veliké ovčíny, tvrz ve Cvrčevsi přeměněna v sladovnu.

Rok 1680 nebyl jen rokem selského povstání, nýbrž i rokem moru. Epidemie nakažlivých chorob se tehdy častě ji vyskytovaly, zmínili jsme se o nakažlivé chorobě, kterou přinesl r. 1664 voják z Uher, avšak roku 1680 se rozšířila morová epidemie daleko více a také úmrtnost byla veliká. Před morem uprchlí král. místodržící z Prahy do Klatov a ubytovali se v jesuitské koleji od září 1680 do ledna 1681, ježto na Klatovsku se epidemie morová mnoho nevyskytovala.46) Jesuité nejen nebojácně nemocným přisluhovali svátostmi, ale prodávali také léky ze své lékárny ostatním občanům, že vyvolali stížnost místního lékárníka.

Ale nejen epidemie moru, i jiné rány stíhaly tehdy obyvatelstvo. R. 1664 si stěžuje kronikář, že byla velikým krupobitím zničena veškerá úroda. R. 1675 zase při průtrži mračen se vylila voda z Drnového potoka, který protéká městem, až k městským branám, vyvracela domy na březích a také předměstskou jesuitskou zahradu zatopila. A opět zima z r. 1684 na rok 1685 byla tak tuhá, že správě kolejní zahynulo v ovčínech 600 jehňat a v rybnících, až do dna zamrzlých, většina ryb. R. 1686 bylo opět po několik měsíců veliké sucho.

Za takových poměrů se jesuitům jistě těžce hospodařilo, i když ochotně jim pmomáhali pířívrženci ze Šlechty, jmenovitě nejvyšší purkrabí hrabě I. Ber. z Martinic.

Války s Turky ukládaly i jesuitům velké oběti, musili odváděti značné vojenské dávky. Nezbylo než prodati některé menší nemovitosti. Tak prodali ves Kladruby na panslvi střelském a chtěli prodati 4 rybníky v Beňovech u Klatov, ale pro odpor klatovské obce nemohli.

Přesto se chlubí pisatel kroniky, že jejich hospodaření je ve finanční rovnováze. Píše r. 1681: "Běžné dluhy stálé byly placeny a z kapitálu uplaceno 1000 zl. podle nové smlouvy47) se správou semináře. Více bychom byli zaplatili, kdyby pevný úrok z 30.000 zl., taxa a gabella nebyly vyčerpaly z pokladny skoro 3000 zl.

 

Zázračný obraz mariánský.

Roku 1685 začíná pisatel kroniky v Historii takto: "Tento rok jest památný pocením krve mariánského obrazu, který, dosud nečtený, choval předměstský krejčí. 8. července v jeho domě si nějací řemeslníci holili vousy, mezitím spatří (jak praví) kapky krve. Jest voláno na poplach. Přiběhne děkan a přední měšťané s lidem, uchopí obraz, umístí na oltář chrámu, zvony, světly, zpěvem oslavují zázrak do hluboké noci. Když my, vyčkávajíce schválení ordinariátu, nechtěli jsme do chrámu choditi, nebyli jsme s počátku tupeni, když však potom bylo rozkázáno konsistoří Klatovským, aby byl obraz ukryt do zákonného vyšetření, tu ovšem zlořečením a kameny téměř jsme byli zasypáni, jakoby původcové zákazu. Avšak hloupé podezření jsme vyvrátili veřejným projevem zbožné úcty. Když totiž bylo schváleno, že se obraz potil krví, a byl nařízen veřejný průvod, my jsme jej spolu uctili sedmi nejozdobnějšími korouhvemi a průvodem celého gymnasia."

Jak z líčení vidno, jesuité byli zřejmě překvapeni, že se zázrak udal bez jejich patronance, neboť právě oni se přičiňovali všemožným způsobem o rozšíření úcty k P. Marii a proto také zakládali mariánské družiny. Byla v tom zjevně také žárlivost na to, že ne jejich chrám, ale farní, kde byl obraz, vystaven, se stal střediskem uctívání P. Marie. Jejich zdrženlivé chování vzbudilo podezření u klatovského obyvatelstva, že jesuité v zázrak nevěří, a proto byli také označováni za původce toho, že obraz nebyl hned s počátku veřejně vystaven, a zahrnováni zlořečením. Marně se snažili rozptýliti nedůvěru tím, že se účastnili dne 28. září 1685 s celým gymnasiem velkého průvodu, v němž byl nesen obraz po městě, aby byl nakonec slavnostně vystaven na oltáři ve farním chrámu.

Do Klatov přicházeli poutníci ve velkém množství; jesuité přesto, že v jejich chrámu přistoupilo 32.000 poutníků ku sv. přijímání, byli obviňováni, že jen málo jejich kněží zpovídá poutníky ve farním kostele. Když pak o svátku Božího těla r. 1686 jako obvykle vypravili divadelní hru, v níž byl představován oblakový sloup vedoucí kdysi židy do Palestiny (mělo tím býti oslaveno vítězství cis. Leopolda I. nad Turky), byli nařčeni čtyři studenti, vystupující na divadle, že mluvili proti úctě mariánského obrazu, a musili se proti tomu hájiti.

Ke všemu se ještě dověděl cis. rychtář Jan Filip z Hochu o rozmluvě, kterou měl při návštěvě hraběte Morzina v Klatovech jeho host kapucín Fra Jovita da Vollaufano s jesuitou P. J. Palladiem. Při ní na otázku kapucínovu, zda se dějí u obrazu P. Marie zázraky, jesuita odpověděl, že v koleji jim dosud o nich nebylo nic oznámeno. A dodal, že za největší zázrak pokládá, putuje-li tolik tisíc lidí k obrazu. Tato odpověď P. Palladia, donesená k cis. rychtáři, jej tou měrou popudila, že když se s ním setkal u hr. Morzina, zahrnul jej urážlivými poznámkami. Rektor koleje se člena svého řádu zastal a žádal zadostučinění, ale s malým úspěchem. Rozneslo se to po městě a pobouření proti jesuitům bylo tak značné, že sám rektor koleje P. D. Červenka v dopisu prokurátorovi české provincie ze dne 28. srpna 1686 připomíná, že by byl jel rád do Prahy, ale bál se, "aby nějaké těžké pozdvižení proti nim nepovstalo".49)

K pozdvižení proti jesuitům v Klatovech nedošlo, avšak na přízni měšťanů i okolní šlechty ztratili. A přece té jim bylo v příštích letech zvláště zapotřebí. V r. 1689 bylo postiženo kr. město Klatovy velikým požárem, při němž téměř celé vyhořelo. Požárem byl také zničen jesuitský chrám i kolej a seminář. Jesuité byli postaveni před těžkou úlohu, aby všechny své stavby opět znovu vystavěli.

Jak líčí jesuitský kronikář zhoubný požár.50)  Své vypravování o r. 1689 začíná pisatel bědováním, že žádná zkáza od založení koleje nebyla smutnější než požár, založený emisary francouzského krále Ludvíka XIV. Dne 8. července r. 1689 odpoledne po jedné hodině v den, kdy se před 4 roky obraz P. Marie potil krví, vypukl oheň na severní straně klatovského náměstí v domě zvaném senatoria domus (kdysi radnice). Po chvíli chytily domy na východní straně náměstí, pak na jižní jeho straně, i radnice u Černé věže, potom klášter dominikánský s kostelem sv. Vavřince. Také farní chrám byl zachvácen požárem, fara, u ní superiorát ve staroměstské škole, "konečně ulice plameny kudykoliv rozšířenými zčervenaly, ba spíše jakousi ohnivou povodni .se rozvodnily".

Větrný vír rozmnožil zlo, také vodovod byl ohněm poškozen. Dvě brány shořely, u jedné z nich se sřítilo klenutí a zatarasilo cestu, jen třetí brána byla volná. Jako většina obyvatelů i někteří jesuité musili utéci přes hradby po žebřících. "A tak obyvatelstvo mimo město jako vyhnanec ze země vypuzený bloudíc, s prázdnýma rukama, zaslzenýma očima pohlížejíc na plameny, marně slzy prolévalo, když nemělo vody." "Naposledy na náš chrám učinil útok Vulkán, vstoupiv rozžhaveným vzduchem do oken, nejprve v popel obrátil obě věže nového a nádherného chrámu, na které občanstvo pohlíželo jako na dvojitý Pharos a které oplakávalo bílým plechem pobité pod pozlaceným vrcholkem, s třemi zvony, jejichž váha byla 28 centů a jejichž zvuk velmi milé lahodnosti zníval, pak zevně taškovou střechu s dvanácti okny, uvnitř sakristii, znamenité varhany, tři oltáře, zbaviv jako v kuchyni zdi malby na všech stranách. Potom na nové i staré koleji zpustošil vysoké střechy, když byl předtím mimo hradby strávil ovčín, stodolu, dvě chalupy nám náležející, se škodou celkem na 20.000 zlatých odhadnutou. Doba tak veliké zkázy, ve které královské město s kolejí i stálo i leželo, trvala dvě hodiny, ze všech domů města zbyla nám jen jediná chalupa stojící blízko hradeb s osmi lůžky."

Tak líčí zkázu Klatov, zvláště jesuitského chrámu a koleje, kronikář, avšak dodává hned, že neklesla jejich důvěra v pomoc Boha. Tou posíleni byvše, ve třech měsících vystavěli střechu na chrámu, pak na koleji a konečně na gymnasiu a semináři. A jmenuje hned řadu okolních šlechticů, kteří jim na stavbu přispěli stavebním materiálem i povozy. Byli to: Vojtěch Příchovský z Votína, paní Příchovská z Lužan, Jan Wideršperger ze Slavíkovic, pán z Běšin, Lamingen, Maxmilián Kolovrat a Frant. Morzin. Vyučování v gymnasiu mohlo se začíti na sv. Martina a v chrámu byly bohoslužby konány po prvé 31. prosince 1689.

Tím ovšem bylo postaráno jen o nejnutnější záchranu staveb, oprava tak velikých budov jako byly jesuitské, zejména chrámu, vyžádala si dlouhý čas, a co nejdůležitější, veliký náklad. I když k tomu přispěli noví dárcové (jako Magd. Videršpergrová 800 zl., Kateřina Stránská odkazem 500 zl. a kněz Boryně darem 3000 zl. a j. v.), výnos jesuitských statků na opravu chrámu, koleje a semináře daleko nestačil a jesuité musili, ač velice neradi, prodati statek Štěpánovice.

Byly prodány 1. února r. 1694 za 21.000 zl. Františkovi Max. Ott. Černinovi z Chudenic. Kronikař51) r. 1694 prodej takto komentuje: "Kdežto hospodářství jindy ohni a různými škodami živelními přečasto bylo poškozeno, tohoto roku samo od sebe na trvale bylo zkaženo. Bylo totiž prodáno panství Štěpánovice, pro kolej dosud nejvýhodnější, poněvadž je v sousedství čtvrt míle vzdáleno, odkudž v čase nejkratším byli po ruce ku potřebě domu potraviny, povozy, čeledínové na cestu. K tomu les, lom, cihelna, hmota k nutné stavbě koleje, poddaní koně, ruce poskytovali, krčmy postavené na král. silnici Pražské pro vozky a tisíce poutníku jdoucích k divotvůrkyni Klatovské dodávaly hojně peněz. Ač tu byl nejlepší úmysl našich předchůdců, kteří přihlížejíce jak k ceně, tak výhodnosti panství získali je za značnější cenu neméně než 40.488 zl., nyní bylo prodáno za 21.000 zl.; uváží-li se, že jediná ves Cvrčeves s pivovarem ke koleji byla oddělena, dalo to látku jedněm ku podivu, druhým k zármutku."

Byl tedy prodej Štěpánovic pro klatovskou kolej jistě nevýhodný, ale jesuité se k němu odhodlali z nouze. Vykládá tak tehdejší rektor koleje Vaniček v podání k císaři Leopoldovi I.,52) v němž ho žádá za schválení prodeje a dokládá, že kolej utrpěla velikou škodu ohněm i živelními pohromami, takže se pomýšlelo na to kolej v Klatovech zrušiti, ale pak se odhodlali na místě toho k prodeji panství štěpánovického.

 

Spor o dávky šosovní a kontribuce
     ze statku Korálkovského a o dávky z gruntů purkrechtních.53)

Roku 1688 vypukl znovu spor o statek Korálkovský. Městská správa neustále tvrdila, že statek podléhá městským (šosovním) dávkám a domáhala se pod titulem šosovních dávek a kontribuce 9725 zl. r. Jesuité namítali, že pozemky statku nebyly zapsány do berní rolle r. 1654 a nabídli obci 4 rybníky v Beňovech, odhadnuté za 2000 zl., prohlásili, že upouštějí od sumy 4000 zl., které kdysi uložili na radnici, a slibovali zaplatiti 100 imperiálů, aby byli pro přítomný i budoucí čas zbaveni všech nároků klatovské obce pod jakýmkoliv titulem, ať kontribuce, ať pense, ať zákupu. Zároveň žádali, aby směli bráti do koleje vodu z městského vodovodu.

Jesuitské návrhy město odmítlo, zejména aby pro budoucnost byl statek zbaven veškerých břemen. Po delším jednání shodly se obě strany nu tom, že bude jednáno mezi oběma stranami o narovnání za prostřednictví krajského hejtmanu barona Mat. Vunšvice v jeho sídle v Ronšperku. Jednání ani tam nevedlo k smíru, vleklo se dále. Nový rektor P. Mar. Schwartz dokonce prohlašoval, že tvrzení v reskriptu král. komory, v němž se statek Korálkovský jmenuje šosovní, spočívá na omylu a pochybné informaci. Tím spor nabyl ještě větší ostrosti. Teprve 9. prosince 1697 byla sjednána tato dohoda:

1. Rektor koleje za všechny pohledávky při korálkovských gruntech .složil hotově 600 zl.

2. Městská správa klatovská za sebe i své nástupce svolila k tomu, aby všechny nároky na korálkovské grunty úplně a na věčné časy pozbyly platnosti, takže korálkovské grunty nemají podléhati napříště žádnému městskému břemenu pod jakýmkoliv titulem.

3. Po odvedení 600 zl. město Klatovy nic více na rektorovi a jeho nástupcích v úřadu pohledávati ani žádati nechce a nemá.

Naproti tomu rektor jménem svým i svých úředních nástupců upouští proti městu nebo obci od nároků na peníze za korálkovské grunty, uložené při knihách městských a vzaté od nepřátel.

4. Korálkovské grunty jako dosud i na budoucí časy se budou říditi městskými knihami.

5. Město Klatovy si vymiňuje a vyhrazuje právo přednosti (ius prothimeseos), kdyby korálkovské grunty byly od koleje zcizeny a odprodány.54)

Téhož dne, kdy byla sjednána dohoda ve sporu o dávky šosovní a kontribuce ze statku Korálkovského, bylo učiněno také narovnání mezi v. kolejí S. J. a obcí města Klatov ve sporu o grunty purkrechlní.55) Někteří poddaní jesuitští ve Cvrčevsi užívali pozemků patřících ke Klatovům, měli proto městské správě klatovské odváděti platy purkrechtní, v narovnání také zvané kanóny, avšak neplatili jich. Měli oporu také v tom, že hranice mezi pozemky klatovskými a cvrčoveskými nebyly již dlouhou dobu řádně osazeny mezníky. Obec klatovská sice o to usilovala již r. 1660 a i později, avšak pro odpor správy koleje bezvýsledně. Teprve při tomto jednání se dospělo ke kladnému výsledku.

Rektor koleje v jejím zastoupení složil ihned 250 zl. a slíbil složiti ještě 50 zl. s tím, že pro praeterrito i pro futuro budou touto sumou platy z těchto emphyteutických pozemku zaplaceny jednou provždy. Do té doby, než bude zaplaceno slíbených 50 zl., mají se platili ročně klatovské obci 3 zl. úroku. Dále bylo ujednáno, že se sejde komise, která .shlédne hranice mezi pozemky klalovskými a cvrčeveskými a vyznačí je mezníky.

K této komisionelní pochůzce skutečně došlo dne 17. července 1698,56) hranice mezi obojími pozemky byly řádně stanoveny a osazeny mezníky, při tom byly jesuitům také postoupeny některé dosud sporné pozemky pod lesem Borem výslovně s tím dodatkem, že jich mají užívati jako polí a nikoliv lesa.

Z obojího ujednání je patrno, že stranou získávající byli jesuité. Dosáhli toho, že jak statek Korálkovský, tak i pozemky obdělávané jejich cvrčeveskými poddanými byly napříště osvobozeny od všech městských platů a poplatků. Jestliže se v obou listinách uvádí, že se obojí pozemky mají říditi městskými knihami, znamená to jen tolik, že po stránce právní náležejí i nadále k měslu. Tím vším se však nový rektor koleje P. Fr. Fabri nespokojil. Naleznuv ochotu u tehdejší městské rady ve věcech právě vylíčených, podal již 3. února 1698 městské radě pamětní spis, jímž žádal, aby také jesuitská předměstská zahrada s domem (dar kdysi sester z Klenového) byla na trvalo osvobozena od městských břemen a platu šosovního a obdobně i dům seminární čís. 4 v ul. Klášterní, darovaný R. Kat. Kočovou, rozenou z Klenového. Městská rada váhala, nechtěla žádosti vyhověti a teprve 30. března 169957) vyhověla žádosti částečně tím, že předměstská zahrada byla osvobozena od veškerých městských břemen a platu šosovního na dobu, pokud ji budou držeti jesuité. Konečně 12. července 1698 se domohla správa koleje také toho, že jí obec dovolila za určitých podmínek odebírati přebytečnou vodu z městského vodovodu.58)

Tím dosáhli jesuité splnění všech svých požadavků. Domohli se toho nejen svou houževnatostí, ale dovedli si získat městskou radu také tím, že jí příležitostně zalichotili. Vypravuje kronikář o slavnosti v r. 1695, když se gymnasium stěhovalo zase do budovy nově opravené po požáru r. 1689. Bylo hráno divadelní představení o zakladateli jesuit. řádu Ignáci z Loyoly. Tu prý chovanka mus, lidskost, přišla na scénu, aby vzdala poctu městské radě, což bylo přijato s projevy radostného souhlasu. Tímto a podobným způsobem se snažili jesuité získati si přízeň vlivných činitelů.

 

Stavební činnost jesuitů po r. 1689.

Jak už bylo řečeno, opravili jesuité po velikém požáru zhruba a narychlo chrám i kolej, aby jich bylo možno používati. Postupem času prováděli řádné opravy, při čemž často nejen opravovali, ale i přestavovali a přistavovali.

Stavba chrámu.  Také zničený jesuitský chrám byl po r. 1689 znenáhla zase budován. Pokud se vyskytují o tom zprávy v Historii, jeví se postup stavby takto: R. 1696 byly opraveny římsy chrámu a věží a teprve r. 1702 je zaznamenána zprávu, že byl chrám z největší části obnoven. R. 170359) byl zřízen krytý oblouk nad ulicí mezi chrámem a kolejí, který měl spojovati kolej s chrámem tak, aby bylo možno přejiti z koleje do chrámu suchou nohou. Dnes již oblouk nenajdeme, byl po zrušení jesuitského řádu zbourán. R. 1710 poznamenává pisatel, že se toho roku slavba chrámu znamenitě pozvedla, takže r. 1712 mohli dáti nad nově vybudovanou částí chrámu střechu. V r. 1713 byla vystavěna klenutí chrámu i sakraria a mohly býti odstraněny všechny prozatímní dřevěné konstrukce. Zároveň se začalo s vnější omítkou. Chatrná střecha staré části chrámu, zřízená narychlo po požáru, byla nahrazena novou. R. 1715 se pokračovalo v omítání nové části chrámové budovy. Krypty a chory byly zaklenuly, zasklena 4 veliká a 4 menší okna, položeny veliké schody k chorům zdola až nahoru. R. 1716 byla položena dlažba. Nebylo zapomenuto ani na vhodnou úpravu svatostánku. Střecha nad kaplemi nové přikryta. V r. 1717 byly vymalovány a vydlážděny kaple sv. Ignácia a sv. Frant. Xaverského.

A tak konečně o svátku sv. Ignácia bylo slaveno první vstoupení do chrámu zcela nově opraveného. Trvalo tedy 28 let, nežli byla oprava chrámu dokončena.60)

Vlastní kolej.  Při velkém požáru r. 1689 vyhořela také kolej a byla s počátku jen co nejnutněji opravena, aby byla způsobilá k obývání. Nedostačovala, poněvadž tu bylo umístěno také gymnasium, a tak za rektora P. K. Pfefferkorna 8. července r. 1701 byly položeny základy k novému křídlu kolejní budovy. Tak aspoň jest rozuměti zprávě Historie61) z r. 1701, že bylo přikročeno k nové stavbě koleje. V roce 1703 byla již nová část budovy hotova a v roce 1704 se tam jesuité přestěhovali. Potom zprávy o kolejní budově v Historii umlkají. Teprve r. 1723 je zaznamenáno, že různé nehody neodstranily podnikavou správu kolejní od pokračování ve stavbě koleje. Její část, která směřuje ke hradbám, byla přizpůsobena druhé části a taškami přikryta. Z toho se tedy dovídáme, že křídlu budovy přistavěné za rektora P. K. Pfefferkorna jest ta část kolejní budovy, která se připojuje v pravém úhlu na západním konci hlavní budovy a pokračuje směrem jižním v místa, kde stávaly městské hradby.

Nad touto částí budovy podle téže zprávy vyčnívala nová věž, krytá lesknoucím se plechem, na ní byly umístěny hodiny. Věž s hodinami dnes již nad tímto křídlem koleje nenajdeme, patrně byla při pozdějších opravách koleje odstraněna.

Gymnasium.  R. 1695 jest ve výroční zprávě koleje v Historii poznamenáno: Sed inter anni opera fabricandi studium eminuit. Transformato enim in novam faciem domicilio reddidimus gymnasio - cui extructa initio fuit novae fabricae ambitum infimum et unum conclave in ambitu superiore parte reliqua habilaltoni nostrorum retecta .. . scholisque. quas hactenus iuventus frequentabat, in collegium mutatis ... Aperta e platea ad novum gymnasium porta.

Z této zprávy je zřejmo, že po provedení nejnutnějších oprav na kolejní budově bylo gymnasium opět nastěhováno do místností v spodním, resp. zadním62) traktu budovy a v hořejším, resp. předním traktu mu byla vyhrazena uzavřená místnost, t. j. oddělená od ostatních. Byly to místnosti, kde již dříve bývalo gymnasium (proto také užito slova "reddidimus"), novotou však bylo, že byl otevřen do nich přímý vchod z ulice. Místnosti, zdá se, mnoho nevyhovovaly a proto, když byla v r. 1717 dokončena nákladná oprava chrámu, bylo přikročeno k výstavbě nové gymnasijní budovy, a to přímo hned na západní straně za chrámem.63) R. 1717 byly vystavěny všechny zdi a klenutí v přízemí. V následujících letech stavba pokračovala a r. 1720 byla dokončena. Žactvo se však do nové gymnasijní budovy přestěhovalo teprve 10. listopadu 1721, poněvadž se jesuité báli je tam stěhovati r. 1720 ze zdravotních důvodů. (Cekali zřejmě, až novostavba vyschne.) V této nové budově gymnasijní za jesuitským chrámem zůstalo gymnasium až do zrušení jesuitského řádu a živořilo tu až do r. 1778, kdy bylo přeneseno do Písku.

Seminář.  Seminární budova č. 4 v ul. Klášterní byla znovuzřízena již v roce 1691, proto se tam seminář - který se tísnil po požáru v koleji - opět přestěhoval.

R. 1692 začali jesuité stavěti nový seminář, a to v těch místech, kde před 38 lety za rektora P. Moreta byly vystavěny základní zdi nové koleje, které byly opuštěny, když stavba koleje byla přeložena k Černé věži. Jest to tedy místo v sousedství západního konce koleje, R. l692 byly vyhnány zdi do výše sousodní kolejní střechy a roku 1693 byl seminář přikryt střechou. Z pozdějších zpráv jest zapsána, a to v roce 1703, jediná, jež se týká stavby semináře: Crevit nitore, ambitu secundo in modum sacelli decore instructo. Čemuž jest jistě tak rozuměti, že bylo vystavěno druhé křídlo semináře v podobě kaple, jak vidíme dodnes. Stará budova seminární č. 4/I. byla v roce 1702 prodánu obci.64)

Provedením tohoto stavebního programu dosáhli jesuité svého konečného cíle. Byl obnoven chrám, měl seminář, mělo gymnasium své zvláštní, vyhovující budovy, také kolej byla rozšířena tak, že plně dostačovala.

V letech následujících nebylo již třeba stavěti, avšak udržování tak rozsáhlých budov vyžadovalo vždy mnoho peněz a starostí.

 

Vnitřní činnost jesuitů v letech 1691-1725.

Hrozný požár r. 1689 si vynutil, že pozornost všech v devadesátých letech sedmnáctého století byla věnována především věcem stavebním a hospodářským, avšak také činnost v oboru církevním a náboženském, stejně jako ve výchově mládeže začala znenáhla zase růsti. Jest to viděti především na přibývajícím počtu členů řádových. R. 1691, v době krise po požáru, bylo v klatovské koleji pouze 14 členů, v r. 1695, kdy již bylo rozhodnuto, že klatovská kolej nebude zrušena, přebývalo tu 20 či., r. 1705 je jich tu 22, v r. 1710 23, v r. 1715 dokonce 25 a ten počet pak se udržoval stoupaje klesaje o jednoho nebo dva; v r. 1725 čítal také 25 členů řádových.65)

Svou činnost rozvíjeli jesuité i v této době několika směry. Především byla to opět rozsáhlá činnost kazatelská. Kázali často ve vlastním chrámu, v Klatovech u dominikánů i ve farním kostele, což jim dominikáni opláceli kázáním v kostele jesuitském, zvláště o svátku sv. Ignáce. Oba řády v Klatovech byly v této době proti době dřívější v dobrém styku, zlepšil se i poměr ke klatovskému děkanu, který za pomoc při kázáních sloužíval mše o svátcích sv. Ignáce aneb Františka Xaverského v jesuitském chrámu. Jesuité také často kázali v klatovském okolí, bližším i vzdálenějším. V bližším okolí se udává 37 míst, tedy počet daleko větší proti době předešlé. Vystupovali však také jako kazatelé v Domažlicích, Horažďovicích, Chanovicích, Kašperských Horách, Katovicích, Plzni, Přešticích, Strakonicích, Střele, Stříbře, Sušici, Svojšicích, t. j. v místech a městech větších a vzdálenějších. Od r. 1700 máme uveden pravidelně i počet kázání ročně v Klatovech i na venkově, a to kolem 200. Na své kazatelské činnosti si jesuité velmi zakládali a jistě se jí domohli velkého vlivu na obecný lid i vzdělanější vrstvy obyvatelstva, zejména i z kruhů šlechtických. Praví pisatel v Historii r. 1697: "Ex concionum quidam principales fructus memorandi sunt: protracti e latebris libri haereseos tinctura atrati in manus nostras traditi, conscientiae damnatis confessionibus pudore vel dolo vitratis sincere explicatae, complures instrumenta poenitentiae, cilicia, flagella, jejunia amplexi aut in eorum usu conrirmati."

Přirozeným důsledkem kázání tedy bylo, že se lidé hojně zpovídali, pokání činili, bičovali, přistupovali k sv. přijímáni. Podle počtu podaných hostií jesuité udávají počet přijímajících.
V této době byl neobyčejně veliký, v prvém desetiletí se pohybuje kolem 20.000, potom stoupá, v r. 1706 jest udáno 39.500 přijímajících a v r. 1708 dokonce 42.400, v dalších letech klesá ke 30.000, avšak v r. 1721 jest 45.600.66)

Druhým, velkým oborem jesuitské činnosti bylo vyučování katolickému náboženství, katechese. Vyučovali v chrámě, ve školách, a to nejen v gymnasiu, nýbrž i ve škole triviální. Poznamenáno v Historii r. 1712: Scholae triviales, carceres, hospitalia assidue cum fructu et solatio visitata. O svátku Ignáce z Loyoly byly vedeny děti z triviální školy do kostela, tu byla generální zkouška, a dobře odpovídající děti byly obdarovány.

Jak už bylo pověděno, usilovali jesuité také o zvýšení úcty k svatým v protivě k učení protestantskému. Ježto úcta k Panně Marii se soustředila ve farním chrámu jako místu zázračného obrazu, jesuitský chrám má přivábiti ty, kdož uctívají Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského. Proto svátky těchto dvou světců řádu v tomto období slaveny s největší pompou a nádherou. V každé výroční zprávě v Historii jest o tom zvlášť vypravováno, stejně jako o tom, jak se oba svatí odměňovali za to těm, kdož je uctívali. Šťastný porod a neočekávané uzdravení po těžké nemoci se v četných případech uvádějí jako projevy přízně jmenovaných světců.

Při úctě k sv. Ignáci jdou jesuité tak daleko, že doporučují užití vody sv. Ignáce nebo jeho sošek jako ochranných prostředků, třebaže jindy bojují proti různým pověrám, pověrečným knihám, amuletům a p.

Pravit' se v Historii r. 1705: Subducti non ullis codices haeretici, amuleta magica orcum obolentia ad morbos pellendos amoresque conciliandos schediasmata vulcano data.67)

Kromě katechese a kázání se jesuité věnovali činnosti t. zv. Konversátorské. Zvlášť k tomu vybraní členové řádu (operarii) neúnavně navštěvovali věznice, špitály i soukromé domácnosti. Jaký účel jejich návštěvy měly, o tom čteme opět v Historii r. 1720: Operariorum fructus perstrictim enumeramus: diuturnus concubinatus cum legitimo matrimonio commutatus, libraria cuiusdam supellex ab haereticis et famosis libellis expurgata ..., duo desperationi proximi conservati, quattuor in domibus magicae massae contra incendia et pecorum nocumenta sub limina defossae amotae et substituta sacra amuleta, inter quatuor conjugum dissidentium paria per devotionem ad B. Virginem et. S. Josephum habitam concordia procurata, quindenis vicibus conventicula noxia dissipata, undecim libri haeretici variis erepti et substituti catholici, personae a publicis offendiculis notae sunt amandatae, demum complures ad mortem Christiane obeundam fuerunt dispositi.

Z toho všeho je viděti, že nešlo jen o duchovní útěchu, ale sledovány i jiné cíle. Operarii urovnávají manželské nešváry, odstraňují magické látky, zabraňují tajným schůzkám, zejména však pátrají, zda tu neb onde nejsou ukryty staré české knihy náboženského obsahu.

O tom bychom našli zmínky téměř ve všech výročních zprávách Historie. Na místě mnohých jen jedno místo ještě citujme z r. 1718: libris item aliquot scandalosis et Hussiticis ereptis nonnullas conscientias ad malaciam perduximus. Kromě knih husitských odnímali patrně i nemravné knihy.

Jaké schůzky jsou míněny svrchu uvedenými conventicula, těžko říci; slovem noxia pověděno příliš málo. Snad jsou to schůzky, o nichž bylo řečeno v r. 1708 v Historii: illud egimus, ut olentibus Venerem conventiculis disturbatis tranquilitas turbatis conscientiis ... veniret. Možné ovšem, že tu šlo ještě o jiné schůzky než Venušiny.

V této době se rozvíjela dále také činnost obou družin, Latinské i České. Počet jejich členů jest udán jen v roce 1697, a to úhrnně pro obě družiny, číslem 2008. Členů latinské družiny bylo patrně o něco méně než bylo družiny české, poněvadž se doplňovala z lidí znalých latiny, ovšem byli členy i studenti vyšších tříd. Tak jako v předešlé době pořádala průvody, divadla s náboženským dějem, v nichž bylo předváděno utrpení Kristovo. Nejvýznačnější byl průvod o Velkém pátku, který máme nejlépe popsaný v Historii r. 1713: Processus hic saceum indutos crucis bajulos et piam in terga saevitiam exercentes exhibuit sodales sub labaro citra labem concepta Virginis e nobili iuventute scholari concenturiatos. Průvod se skládal ze studentů vyšších tříd, kteří byli oděni v hrubou, pytlovou látku a nesli břevna kříže a bičovali se do zad. Česká družina konala také náboženské průvody, zavedla veřejné přijímání svých členů a pobožnosti za zemřelé. Ve shromážděních družin měli řádoví kněží exhorty, ve kterých nabádali členy k příkladnému životu katolického křesťana.

Nejdůležitější činností jesuitskou byla, tak jako od počátku řádu, výchova mládeže. Jejich latinské školy, jak říkají svému pětitřídnímu gymnasiu, byly předmětem všemožné péče i v tomto období. Počet studentů vzrostl. .V r. 1691 jest na gymnasiu 240 studentů, v roce 1702 již 279, v r. 1711 317, v r. 1721 324 a v r. 1725 337. Stoupl tedy počet studentů proti počtu v předešlém období o 100; i v tom je patrný vzestup jesuitské činnosti.

O vnitřním životě nebo o vyučování na gymnasiu se z výročních zpráv v Historii opět nedovídáme téměř nic. Všeobecné věty: "Gymnasium pro more numerosum illustrarunt potissimum modestiae singularis ac pictatis nitae, ferventes academiae et certamina memoriae..., qua amicante authores suos recitarunt ex infima grammaticae classe adolescentes 34, e media 40 et suprema 43 et hi quidem dato etiam in theatrum dramate spectati fuere",68) nepraví nic bližšího o učebné látce a způsobu vyučování. Skromnost, zbožnost, dobrá paměť, ale i obratnost v učení a ve vystupování na divadle vytýkají se jako přednosti studenta na jesuitském gymnasiu.

Ještě jedna zpráva: "Produxit actionem solennem cum impressa synopsi triplici idiomate magister syntaxeos Franciscus Korzynek..."69) Studenti syntaxe přednesli za vedení magistra Kořínka ukázky toho, čemu se naučili. Dělo se tak před širším obecenstvem a proto byl program slavnostního vystoupení tištěn latinsky, německy a česky.

Kromě k učení byli studenti bedlivě přidržováni k bohoslužebným úkonům, především ovšem chovanci semináře. Počet chovanců (alumnů) nebyl příliš veliký, průměrně 40, někdy klesal i pod 30, v letech 1714 a 1717 přestoupil 50. Patronem seminaristů byl sv. Josef, jemu a sv. Františku Xaverskému vzdávali zvláštní poctu zpěvy, verši, litaniemi, ba i askesí a bičováním. Praví se o tom v Historii r. 1694: "Seminarium panter Divo Josepho sacrum eiusdem honori produxit agmen flagelli ferorum, quos inter multis paribus ordinata nobilitas aperto et pleno modestiae vultu, cruces, flagra, virgas in manibus, in capitibus coronam gestavit odoriferum coelo et populo spectaculum."

Také v tomto období byly pro studenty zakládány fundace od příznivců jesuitů. R. 1690 31. ledna odkázala veškeré své nemovité jmění jesuitům paní Kat. Lucie Stránská. Nebudou-li je moci podržeti, mělo býti prodáno, peníze na úroky uloženy a z polovice úroků se měla zříditi fundace k vydržování jednoho nebo dvou studentů schopných k studiu a hudbě, kteří by se v semináři cvičili ve zpěvu aneb hře na různé hudební nástroje.70) Dne 28. dubna 1715 František Ondřej z Hochu ve svém kšaftu ustanovil fundaci v částce 700 zl. r. na 6% úrok pro studenta ze svého příbuzenstva, který by byl vycvičen v hudbě chrámové.71) Obdobně založila také Anna T. Fuchsová z Wallburku fundaci v částce 700 zl. r., z jichž úroků by byl vydržován student v semináři.72)

 

Jesuitské hospodářství v letech 1691-1725.

Po prodeji Štěpánovic v r. 1694 zbyly jesuitům na Klatovsku Cvrčeves a Dolany. Hospodářské zprávy, pokud jsou zachovány v Historii, se týkají těchto dvou míst a velkostatku střelského.

V celku možno říci, že poslední léta století sedmnáctého a první čtvrt století osmnáctého byla doba hospodářsky neutěšená. Hned r. 1692 byla neúroda, poddaní neměli na osev, a ani správa koleje jim nemohla vypomoci. Toho roku byla také povodeň, ovce hynuly morem, ryby mrazy. R. 1693 osmého června veliké krupobití postihlo město Katovice a čtyři vesnice. Nebylo ani zrna ani slámy, poddaní musili porážeti dobytek. Také r. 1697 byla neúroda, mrazy, ze statku střelského se dostalo jen 14 (!) měřic obilí, střelským se musilo vypomoci 1000 měřicemi. R. 1712 bylo ve Cvrčevsi krupobití, ve Střele povodeň, poddaným bylo dáno několik set měřic pšenice a na semeno koupeno pro ně 300 měřic ovsa. V letech 1718 a 1719 jsou zaznamenána veliká sucha, některé rybníky vyschly a rybí potěr zahynul. Naproti těmto mnoha letům neúrodným se připomínají jen dvakrát, r. 1716 a r. 1720, dobré žně.

Zuklín: Bývalý jesuitský statek na poč. 21. století.Přes všechny hospodářské pohromy klatovští jesuité v této době rozmnožili své hospodářství. R. 1710 koupili na Střelohošticku malý statek Zuklin,73) bohatý na lesy, a r. 1720 byl obnoven nejen dvůr, ale i statek Balkovy u Dolan. V dobách neúrody ovšem nejvíce trpěli poddaní. R. 170774) podali si katovičtí poddaní stížnost na těžké roboty, stížnost byla od místodržících zamítnuta. Když r. 171375) projížděl Katovicemi cis. Karel VI., podali mu Katovičtí přímo stížnost, že jsou přetěžováni nesnesitelnými robotami. Císař dal stížnost vyšetřit místodržícím a poddaní byli opět odmítnuti a někteří potrestáni. Byl život poddaných i na jesuitských panstvích těžký. Jesuité mohli koupiti nebo prodati statek jen s císařským schválením. Když kupovali malý statek Zuklin, na odůvodnění koupě přiložil tehdejší rektor Teffer soupis statků, které klatovští jesuité koupili a prodali a dokazoval tím, že více pozemkového majetku prodali než koupili.

 

Pro zajímavost připojujeme tento přehled:

Anno 1679 á perill. D. Francisco de Wiedersperk empta est pars pagi Dolan per ....... 4.450 zl.

Eodem anno á perill. Da Eva Nosticziana nata Opliana residua pars Dolan cum
     optpertinenciis .................................................................................................................. 15.000 zl.

Anno 1713 ab Excell. D. conmite Wenceslauo Wratislav bonum Zuklin ...................... 9.500 zl.


Summa emptorum ............................................................................................................. 28.950 zl.

Vendita sunt:

Anno 1684 perill. Do Joanni Swarowasser bonum Habartic ........................................... 6.100 zl.

Anno 1686 pro tertia parte Aug. Caesari pendenda perill. Do Ferd. Gezowsky
     pagus Kladruby .................................................................................................................... 3.350 zl.

Anno 1692 civibus Kattoviensibus vendita domus, praedium, horti, agri, lupuleta ....... 2.011 zl.

Anno 1694 ill. Do Francisco Maxmiliano Czernin
     de Chudenic bonum Stiepanovice .................................................................................... 21.000 zl.


Summa venditorum ........................................................................................................... 32.461 zl.

Absque ita plus venditum .................................................................................................... 3.511 zl.76)

 

Viděti z toho, že státní moc kontrolovala vzrůst pozemkového majetku i u duchovních řádů. Při koupi Zuklinu jesuité snadno prokázali, že jejich statky tím nevzrostly nad dřívější výměru,77) ježto nutným prodejem Štěpánovic svůj majetek značně zmenšili. I tak ovšem zůstávala klatovská kolej jesuitská bohatá pozemkovým majetkem.

 

 

1)  Zpracováno podle Historia collegii Clatoviensis. Prof. Dr. J. Vančura, připravuje Dějiny někdejšího král. města Klatov, učinil si výpisy a opisy z mnohých pramenů: ze zemských desek, z archivu ministerstva vnitra, z archivu pražského hradu, z archivu pražského arcibiskupství, jakož i z městských knih klatovských, jako jsou Protocolli sessionum, Liber copiarum, Liber memorabilium a j. Jsou tu také výpisy z Historia collegií Clatoviensis societatis Jesu ab anno MDCCXXXV. Při své práci o dějinách klatovské jesuitské koleje použil jsem hojně těchto výpisů. Výpisy z Historie collegii mně ovšem nestačily. Laskavostí správy městského musea v Klatovech byl mně zapůjčen z knihovny Nár. musea originál Historie. Celý jsem si opsal a připravil základ pro svou práci. Historia collegii jest vlastně soubor výr. zpráv (annuí). Zejména v druhé části jsou výr. zprávy psány podle stejného schématu. Spočátku jest tomu jinak. Historii totiž jesuité začali psáti teprve r. 1660, takže události za léta 1635-1660 byly vypsány jedním pisatelem podle dochovaných poznámek a listin. Autoři výroč. zpráv jsou pravděpodobně rektoři koleje. - Nakonec děkuji srdečně správě klat. musea za ochotu, s jakou mně vycházela vstříc při shledávání materiálu.

2)   Bílek, Reformace kat. Str. 22.

3)  Skřivánkovský dům stával na místě dnešní lékárny u "Jednorožce", hořejší Korálkovský na prázdném dnes místě na severní straně jesuitského kostela. (Dr. J. Vančura, Dějiny někdejšího král. města Klatov díl II., str. 541.)

4)   Tyto listy i pamětní spis šlechty jsou opsány in extenso v Historii collegii.

5)   Výpis z městské knihy k 12. III. 1636 v Historia collegii, také Protocolli sessionum N2 f. 124.

6)   Trhová smlouva jest zapsána v Libri contractuum V f. 295. Její opis v jesuitských aktech v arch. min. vnitra J20 s. n. 8/3 opsal Dr. J. Vančura.

7)   Jakub Kousek ze Sobětiček po smrti své manželky Lidmily, sestry D. Kořalka z Těšína, daroval z polovice dominikánskému klášteru pozůstalost korálkovskou.

8)   Archiv min. vnitra J20 s. n. 8/3.

9)  Bílek v Dějinách konfiskací II. díl, str. 1107 uvádí celkový odhad 14.787 kop. míš. Výše uvedený odhad je přiložen k žádosti cis. rychtáře, konšelů a starších obecních ze dne 20. list. 1643 kr. č. komoře, aby poručila rektorovi jes. koleje doplatiti splátky za statek. Archiv m. vnitra J20 s. n. 8/3; opsal Vančura.

10) Jesuité potřebovali 5000 zl. na tureckou daň. Historia r. 1686.

11) DZV 301017/22, 25. VI. 1641; opsal Vančura. - 3. DZV 145 M 7a 16, 6. V. 1637; opsal Vančura.

12) O tom podrobně Dr. Jind. Vančura, Dějiny král. města Klatov II. díl, str. 82-108.

13) Latinská škola jesuitská měla 5 tříd, uvádí-li se šest, míněna přípravka (classis infima, cl. Rudimentorum).

14) Připojen vzadu v Historii Clatoviensis.

15) Později byli většinou Češi. Viz J. Vlček, Dějiny české literatury, II. díl, str. 65.

16) Historia r. 1637.

17) Zprávu fundační komise ze dne 22. pros. 1754 Arch. min. vnitra 18/6, ops. Vančura.

18) Toto vše je podrobně vypsáno na str. 546 a násl. v II. č. 2 dílu Dějin Klatov od prof. Dra Vančury, tu je také plánek jesuity skoupených domů na str. 548 nakreslený prof. Ferd. Vaňkem.

19) Viz Dr. J. Vančura, Dějiny Klatov, II. díl, str. 118 a d.

20) List jest otištěn in extenso v Historii collegii k r. 1655.

21) Historii collegii Clatoviensis r. 1655.

22) Srovnej také Voříšek, Lamentace ohňová, str. 58.

23) Rozuměj Černé věže.

24) Západní část koleje, Historia collegii 1661.

25) Historia collegii 1666: ... fornices enim in superiori et inferiori ambitu dejecti et alius novus (ambitus) exacto inferior exstructus.

26) Historia collegii 1666. Také Archiv praž. hradu, Akta dvorské komory, Jesuitica 29. VII. 1670.

27) Popis chrámu jest v Soupisu památek okresu kllatovského na str. 67-74 od prof. Ferdinanda Vaňka.

28) Dcera Jaroslava Bořity z Martinic.

29) Archiv min. vnitra K 18/5. DZV 150 L-6-12 (ops. Vančura).

30) Libri transactionum II. f. 262. Jetmité tam přestěhovali seminář.

31) T. Bílek, Důchody a ostatky jes. kolejí. Věstník král. učené společnosti 1889, str. 283.

32) Libri transactionum II. f. 263.

33) Viz, co uvádí o zneužíváni cifer Jan Morávek v článku: Schmidt, Balbín u Ware, Č. Č. H. r. XIX., str. 59.

34) Archiv arcib. praž. Registra fasc. VIII. (opsal Dr. J. Vančura).

35) Historia collegii Clatoviensis r. 1671.

36) Archiv, erchiep. Prag. S. J. fasc. I, N 9 (ops. Dr. Vančura).

37) Citováno podle Dr. Ant. Podlahy, Dějiny jesuitských kolejí v Čechách a na Moravě str. 93, pozn.

38) Západní část nové kolejní budovy.

39) In extenso v Historii coll. Cl. r. 1684.

40) O něm Dr. V. Ryneš, Vyhnanství P. B. Balbína.

41) DZV 317, C 17-19.

42) T. Bílek, Důchody a statky jesuitských kolejí. Věstnik Kr. uč. společnosti 1889, str. 283.

43) Archiv min. vnitra J20 s. n. 5/7, 1679, 1680 (ops. Dr. J. Vančura).

44) O tom všem podrobně Historia collegii Cl. 1673.

45) Později docházelo i na jesuitském panství ke stížnostem poddaných na zvyšování roboty.

46) O tom více Historia collegii r. 1680.

47) Smlouva uzavřená 23. září 1684 obsahuje v jádře ustanovení, jímž správa kolejní postoupila správě semináře nedostavěnou semin. budovu v kolejní zahradě a správa semináře dala koleji zpět dluhopis na 980 zl. rýnských a odpustila jí všechny dluhy kromě fundací Kumburské a Salleriánské. Historia 1684.

48) O tom všem Dr. J. Vančura, Dějiny města Klatov, II. díl, str. 218 a n.

49) Akta dvorské komory, Jesuitica, archiv pražského hradu. (Vypsal prof. Dr. J. Vančura).

50) Srovnej Dr. J. Vančura, Dějiny města Klatov, II. díl, str. 238 a násl.

51) Historia coll. Clat. a. 1694. Opis prodejní smlouvy od prof. Dra J. Vančury podle DZV 460/P4 v měst. klat. Museu.

52) Archiv min. vnitra J8 s n 8/9 s datem 26. března 1694.

53) Vypravováno podle zápisu v Historii r. 1693, avšak ke srovnání také, Protocolli sessionum 6. dub. 1691, N4 f. 37, 17. března 1692, N4 f. 156 a násl., 16. května 1693, Ni f. 246, také Liber copiarum A4 f. 98, 10. V. 1691.

54) Archiv min. vnitra, J20 s. n. 3/11 (opsal Dr. J. Vančura). V Historii r. 1697.

55) Historia r. 1698 a 1699 a Liber memorabilium ab anno 1653, str. 29-31.

56) Liber memorabilium b. f. 36-39, Historia r. 1698.

57) Liber memorabilium ab anno 1653 b. f. 33-34.

58) Liber memorabilium ab anno l653 b S2 f. 41-42. Historia 1698 a 1699.

59) Historia r. 1703: Foris templum haece scribimus: primo ambitus concluditur interim factis duabus novis pergolis et uno per novam fabricam ambulacro, licebit nobis sicco pede templum et triclinium ingredi portaque collegii, per quam antea templum petendum erat, tanto magis custodia haberi. Srovnej, co praví Voříšek v Ohnivé lamentaci, str: 58 a následující.

60) Srovnej, co o tom vypravuje prof. Ferd. Vaněk v Soupisu památek klat. okresu, str. 64.

61) Historia r. 1701: Hic (P. K. Pfefferkorn) mox in principio sui regiminis animum ad novam collegii fabricam erigendam adjecit . . . dispositiones necessarias fecit, malerialia omni cura et solicitudine comparavit ac tandem 3. Julii 1701 fundamenta iecit.

62) Západní část koleje je položena níže v terénu než část u Černé věže.

63) O tom Historia r. 1717.

64) Liber contractuum IX. fol. 83, kupní smlouva z 5. srpna 1702, podle níž klatovská obec kupuje budovu č. 4/I. v Klatovech.

65) Jmenné seznamy řádových členů jsou připojeny na posledních stránkách Historie collegii Cl.

66) Tato přibližná data nejsou spolehlivá. Nesmí se ovšem zapomínati, že Klatovy jsou poutním místem.

67) Mnohým byly vzaty kacířské knihy, čarodějné amulety páchnoucí peklem mající zaháněti nemoci a lístky, které mají usmířiti milence, vrženy do ohně.

68) Historia 1692.

69) Historia 1700.

70) Liber testamentorum b, f. 173-174. Závěť Kat. L. Stránské opsána in extenso prof. Dr. J. Vančurou.

71) Liber testamentorum b, fol. 215.

72) Liber testamentorum b, fol. 236.

73) DZV 490, C-9-12, in extenso smlouva o koupi statku Zuklinu za 9500 zl. (Ops. Dr. J. Vančura).

74) Archiv min. vnitra, Jesuitica, 15. listop. 1707 (op. Dr. Vančura).

75) Archiv min. vnitra, Jesuitica, 22. dubna 1712, 23. září 1712, 24. listop. 1712 a 22. ledna 1713 (op. Dr. J. Vančura).

76) Archiv min. vnitra J20 s. n. 8/12 (opsal Dr. J. Vančura).

77) Výměra statků není uvedena, ale podle jejich ceny je možno o rozloze přibližně souditi.

 

K. Peters, Dějiny jesuitské koleje v Klatovech, in: Časopis Společnosti přátel starožitností., ročník LI.-LIII. Praha 1946, str. 214-248.


 
TOPlist