Po stopách spisovatele Karla Klostermanna

narozen 15.2.1848 v rakouském městě Haag, zemřel 16.7.1923 ve Štěkni

Důvěrně znal naši krajinu, ale také myšlení a konání šumavských obyvatel ovlivněné dlouholetým soužitím s přírodou, která po staletí určovala starým rodům rituální řád. Aniž cítíme repro Muzeum Šumavy Kašperské Horyrozdílnost času, intimně se ztotožníme s dějem prostého života všedního dne a posvátnou úctou našich předků k tajemnu přírodních sil.

Než se vydáme po stopách tohoto významného spisovatele, který nikdy nepodřídil své nezávislé a svobodné myšlení danostem doby, ve které žil a tvořil, uvedu zde několik jeho moudrých vět - k našemu zamyšlení:

„Myslím, že pohlížím na svět a na lidi objektivně a nepředpojatě, myslím si to - s jistotou to nevím. Míval-li jsem iluze, nepozbyl jsem jich rázem, ani způsobem takovým, že by trpkost mi po nich zbyla v duši. Nepovstal mi tudíž nikdy spor s pozitivním žitím.“

„Nereptám proti osudu ani proti lidem, ježto jsem přesvědčen, že jsem zavinil sám vše, co mě v životě potkalo zlého a nepříjemného. Víra a naděje mě neopustily nikdy ani na chvilku a skepse není mým údělem.“

V prosinci m.r. jsem se setkala ve strašínské knihovně s mladým mužem, který rovnal do regálu staré knihy K. Klostermanna. Zaujala mne a především udivila jeho nevšední odborná znalost díla tohoto spisovatele, kterou bych dnes nepředpokládala u mladého člověka. Usoudila jsem na knihovníka ze Sušice, nebo Klatov. Bylo to víc než milé překvapení, když jsem zjistila, že je to Daniel Milota ze Strašína. Doufám, že v některém dalším Strašínském zpravodaji doplní svými odbornými poznatky mé povídání o Karlu Klostermannovi.

Z prostředí Strašína je nejznámější román Hostinný dům. Stěžejní postavou, určující osnovu děje, je hostinský Prokop Bořita z Račeně. Učitel Rudolf Kůs, který působil ve Strašíně v letech 1906-1915, ve svých vzpomínkách napsal: „V roce 1912 jsem měl příležitost promluvit v Plzni s Karlem Klostermannem, jemuž jsem se tehdy představil jako podnájemník Hostinného domu. Rozmlouval se mnou o Strašínu a též jsme hovořili o námětu románu. Byl si vědom, že postavu Bořity v románu idealizoval.“ Touto idealizovanou postavou románu Hostinný dům je Gustav Václavík (Wáclavik), hostinský ze Strašeně.

Jen zdánlivě odbočím od díla K. Klostermanna, abychom tak nahlédli do historie „Hostinného domu“ - strašínského hostince Volyňského pivovaru v budově čp. 16.

Původně to byla rychta (poznámka: sídlo správního úředníka v poddanském místě), dlouhé přízemní stavení se „sejpkama“, do kterých vozili poddaní ze Strašína a okolí vrchnosti „desátky“, které pak panští kočí odváželi do Žichovic. Když byla zrušena robota v r. 1848 (Poznámka: poddanská povinnost v bezplatné práci pro vrchnost, někdy označována za formu feudální renty), byla zrušena i strašínská rychta v čp. 16. Gustav Václavík z Albrechtic si tu pak otevřel hospodu. Scházela se zde společnost z dalekého okolí. Mezi časté hosty patřila i česká společnost z Kašperských Hor s panem okresním soudcem. Hosté byli vždy dobře obslouženi výtečným jídlem a pitím. Právem se prý říkalo o Václavíkově hospodě, že je to „hostinný dům“.

Kronikářka Anna Dušková pochytila jména některých hostinských v čp. 16, uvedená v matrice, a doplnila je podle vyprávění starých pamětníků. Protože hostinec čp. 16 patřil Volyňskému pivovaru, jsou hostinští uváděni jako „nájemci“. Časté střídání hostinských, někdy prý i několika v roce, měla na svědomí parta zlodějů, kteří byli postrachem vsi, samot, ale i kupců, handlířů s dobytkem, dohazovačů sňatků a j. Parta se usídlila v hospodě, kde navazovala známosti a osnovala plány na jejich přepadení. Vyvolávala hádky a rvačky. Až příchodem nájemce Matěje Duška z Bukovníka se dostal zájezdní hostinec z vlivu této bandy. Uměl prý se s ní i „citelně“ vypořádat. A tak se stal zájezdní hostinec opět oním „hostinným domem“, jakým byl za Gustava Václavíka - vyhledávaným letoviskem s dobrou kuchyní a místem pravidelných dostaveníček obchodníků z celého okolí. Tak jej při svých častých návštěvách Strašína poznal i spisovatel Karel Klostermann. Popsal jej m.j. takto:

„....stavení jednopatrové, bílé jako z cukru, vysoká zeď kolem prostranného dvora, rozložitá zahrada zeleným plotem obehnaná. Kam oči padly, všude se jim jevily pečlivé ruce, jež vládly na těchto místech, vše svědčilo o vkusu a zámožnosti.“

Na tradici vyhledávaného letoviska navázal i nájemce Karel Kopa a výborná kuchyně jeho manželky. Po něm to byl syn Vladimír Kopa. Zejména přičiněním jeho manželky Antonie zůstal hostinec čp. 16 opět oním vpravdě „hostinným domem“.

Šenkýři „nájemci“ v čp. 16:
-   Asi kolem roku 1840 Josef Merklín, uveden jako „Wirthshauspachter“.
-   1850-60 Gustav Václavík. Jeho manželka Barbora byla roz. Netáhlová, dcera mlynáře Jana Netáhla ze Zuklína čp.2 (Podzuklín). V článku z časopisu Nový den z r. 1947 o strašínském řídícím učiteli Františku Šafránkovi a jeho rodině Bohuš Picka m.j. uvádí: „Jedny celé prázdniny pobyl mladý Karel Klostermann u Šafránků. Šafránek mu dodal mnoho námětů a detailů k jeho literárním pracím z prostředí Ostružna, Nezdic, Strašína a Dražovic. Šafránkova teta Václavíková byla hostinskou v Hostinném domě“. Konec citátu. Můžeme se domnívat, že Šafránkova teta Václavíková byla Barbora Netáhlová...
Gustav Václavík bývá také označován za „nekalého obchodníka“, který pod záminkou obchodování s peřím se prý zúčastňoval nezákonných obchodů, m.j. i v Maďarsku. Nápadné prý také bylo, jak bohatě a „po pansku“ se u Václavíků žilo. Spisovatel Klostermann ale vyobrazil Václavíka (Bořitu) jako člověka poctivého a pracovitého.
-   1865  František Král
-   1874  Josef Medlín ze Stachů
-   1875 Josef Čejka, syn hospodského z Přečína a Rosiny, rozené Soulové, dcery sedláka ze Lhoty Rohanova. Manželka Josefa Čejky Františka byla dcera Gustava Václavíka a Barbory, roz. Netáhlové.
Ze vzpomínek Jana Voldřicha, hostinského z Nahořánek: „V hospodě ve Strašeni u Václavíka se ubytovali dva bratří Čejkové František a Josef. Byli to inženýři stavitelové. Stavěli „ajzipon“ (železnici) z Vimperka do Volar a potom tu z Klatov do „Ajzištajnu“ (Železná Ruda). Najímali tady lidi a povozy vodvážet písek, štěrk a kamení. Voni ty Čejkové na tý dráze do Ajzištajnu udělali „pankrot“. Nepočítali s těma tunelama a na těch „spankrotovali“. Moje babička byla taky Čejková z Přečína, jako ty Čejkové.“
-   Kolem roku 1876 Anton Jáchym, syn sedláka Jos. Jáchyma, Strašín čp. 21
-   Po roce 1877 František Dvořák, po něm další (není již o nich záznam)
a Ladislav Čejka (bližší popis neuveden, ani letopočet)
-   1884 Matěj Dušek. Pocházel z Nové vsi čp. 22. Oženil se s Josefou Rejškovou, dcerou Františka Rejška, kupce v Bukovníku čp. 30. Byl kupcem v Kadešicích, Bukovníku a posléze ve Strašeni čp. 67. Také byl nájemcem hostince čp. 16. Po něm pak jeho syn Josef, řezník, který se posléze s rodinou přestěhoval do Klatov, kde vlastnil dobře prosperující řeznictví a uzenářství s jídelnou.
-   Po Duškovi byl nájemcem Tůma (není podrobnější údaj).
-   Kašpar Kraml
-   Rok 1919 Karel Kopa, syn sedláka Jana Kopy, Strašín čp. 34 a Antonie Václavíkové, dcery sedláka, Strašín čp. 23. Po něm jeho syn v roce
-   1941 Vladimír Kopa. Hostinec vedla jeho manželka Antonie, roz.Fraňková, dcera strašínského starosty Františka Fraňka, Strašín čp. 15.
-   V roce 1950 byl hostinec čp. 16 předán dosavadním majitelem Volyňským pivovarem do správy MNV Strašín. 30.6.1952 pronajímá MNV Strašín hostinec čp. 16 Jednotě Sušice. Vedoucí hostince je paní Antonie Kopová. V roce 1957 MNV Strašín provedl generální přestavbu domu čp. 16 a jeho úpravu na kulturní dům. V návaznosti na kulturní dům byla v „akci Z“ přistavěna nová budova - Restaurace Žďánov. Dostává nové popisné číslo 28. Ale to již je jiná historie.

V povídce Nioba z Malče Karel Klostermann nepředstavuje čtenáři jako hlavní hrdinku ženu Thébského krále Amfiona, která podle řecké mytologie žalem zkameněnla, ale šumavskou babičku z Malče, čekající na návrat milovaného vnuka z duchcovských dolů.

„Stála shrbená, oči v dáli majíc upjaté. Nezaplakala ubohá stařenka, ale líce její ztuhly v kámen a obličej nabyl výrazu, jako by ho z bronzu byli ulili.“
Vrátím-li se ke kompozičnímu principu klostermannovské epiky, musím zde v její návaznosti podotknout: kolik takových babiček dnes stojí na prahu svého osamělého stavení a s láskou čeká na návrat svých dětí a vnoučat. S láskou a nadějí, že vrátí život jejímu domu a šumavskému prostředí.

„Na Malči jsou vůbec hodní lidé. Mezi sebou se nepřou a s druhými dědinami jako by dohromady nesousedili. Dělí je panské lesy a vysoká poloha. Vždyť Maleč leží skoro devět set metrů nad mořskou hladinou. U soudu na Kašperských Horách jich téměř neznají, spíše u berního úřadu, kde poctivě a pravidelně odvádějí své daně. Kdo se uživí v místě, ten i zůstává, na koho nestačí, ten odchází do širého světa.“ Ne, to není popis osady Maleč dnes, byť se jí v mnohém tak podobá. Je to úvod k povídce Nioba z Malče.

Naposledy byl spisovatel Karel Klostermann na Strašínsku v roce 1914. Opět cituji ze vzpomínek učitele Rudolfa Kůse:
„Skupina odborů Národní jednoty pošumavské si všimla též otázky zřízení rozhledny na Javorníku. S předsedou Josefem Šafhauserem, tajemníkem z Hor Kašperských, pozval učitel Rudolf Kůs a obchodník Tomáš Dušek ze Strašína spisovatele Karla Klostermanna na Javorník, repro Muzeum Šumavy Kašperské Horyaby tam promluvil k veřejnosti o krásách našeho podhůří a dal podnět k založení rozhledny na Javorníku. Přišel k nám 26.7.1914 se stejně vroucím citem pro přírodu i pro ten lid, jak dříve přicházíval, jen mu nyní zbělel vlas. To mu již bylo 66 let, ale jeho srdce zůstalo stejně vřelé. Dopoledne byla pracovní schůze, ale k odpolednímu projevu Klostermannovu již nedošlo. Před dvanáctou hodinou přijeli na Javorník úředníci z okresního úřadu v Sušici s mobilizačními vyhláškami. Zde jsme se dozvěděli, že má dojít k válce se Srbskem. Slyším stále našeho pěvce Šumavy, jak chvějícím se hlasem pronáší: „Bože, z toho vzplane světový požár.“

Hovoříme-li dnes o celkové rehabilitaci Šumavy a o stabilizaci jejího obyvatelstva, musíme vyslovit obdiv nad názorem, který napsal Karel Klostermann téměř před sto lety. Názorem, který trvá dodnes. V knize Hostinný dům popisuje rozhovor soudce a adjunkta, kteří jeli z Kašperských Hor do Strašína, takto :

„Och, pane sudí, jakž bych mohl popříti, že je tu krásně? Jakž by se mi nelíbil ten kraj? Turistou bych tu chtěl býti, vše bych to sběhal a s rozkoší bych tu prodléval, ale žíti zde, to ne, pane sudí. Starý pan soudce odpověděl: Já jsem se vžil, mně se zdá, že bych bez těch hor, těch lesů a řeknu to bez obalu - i bez toho lidu, nemohl žíti.“

 

Jaroslava Sucháčová, Po stopách spisovatele Karla Klostermanna.
     In: Strašínský zpravodaj, 1-2/2005.

 

 
TOPlist