Vzpomínky na Strašín


Obsah:
1. Návštěvou ve Strašíně
2. Co zavinil kokain
3. Rathovy taškařiny
4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část
4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část
5. Večery v Hostinném domě
6. Proslov při otevření opravené 100leté školy ve Strašíně

 

2. Co zavinil kokain

Úmrtím doktora Ráchlíka ztratila obec Strašín svého obvodního lékaře, který tu zdárně a obětavě působil po léta k prospěchu zdejšího kraje. Ráchlík byl nejen lékařem, ale i učitelem a rádcem lidu. Byl veřejně činným a staral se o rozkvět obce. Byl i milým společníkem. Když zavítal do hostince k Duškovům revírník Moravec ze Záluží a řídící učitel Špala ze Soběšic, bylo milo posedět mezi nimi. Jeden druhého škádlil vtipem, napadený hned trefně odpověděl a hostinec se otřásal salvy smíchu.

Revírník František Moravec (vlevo). (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)Každý měl před sebou sklenici a hostinský Dušek nepostačil psát čárky. Revírník Moravec, padesátník vysoké a statné postavy, měl do večera tácek kolem dokola počmáraný. Než jich vypil dvacet, byl to roztomilý společník, ale po dalších nebylo již radno s ním hovořit.

Doktor Ráchlík též holdoval truňku. Ale v posledních letech onemocněl na ledviny a měl zakázáno píti mnoho. Aby měl před očima stále výstrahu, měl na své sklenici obrázek umrlčí lebky o pod ní nápis: Jed!

Ale když v povznesené náladě revnírník si s ním přiťukl se slovy: Staří Římané si dali ještě jednu!, svolil zase k další, a tak přes napomínání své choti překročil předepsanou mez. Když jsem přišel do Strašína, vypil jich při posezení ještě dvanáct; pak se stav nemoci zhoršoval a počet vypitých sklenic klesal.

V r.1912 nastala katastrofa. Rozloučil se s námi ještě na svůj svátek 19. března a pak už, více do hostince nepřišel. Zemřel v květnu a uložen byl k věčnému spánku za velké účasti lidu na nový strašínský hřbitov.
--------

Po Smrti Ráchlíkově byl skoro rok obvod uprázdněn. Okresní zastupitelstvo v Horách Kašperských vypsalo konkurs a teprve po roce se přihlásil žadatel. Byl jím dr. Otakar Vorel a přijel z Hořic. Očekával se každým dnem. Kdykoliv nový cestující navštívil hostinec, budil náš zájem. „Je to snad nový obvodní lékař?“ ptal se každý v duchu.

Jednoho večera seděli jsme u velkého prostředního stolu v hostinci u Tůmů a najednou vkročil do místnosti cizí pán a hlučně, bez pozdravu prošel svižným krokem a usadil se u stolku v rohu. Poručil si večeři, jedno pivo a za chvíli se odebral z lokálu. Ráno se při při snídaní představil jako nový obvodní lékař a živě se se mnou bavil. Dotazoval se po svém předchůdci a vyptával se, jak velkou měl praxi. „Jen kdybych měl hned z počátku nějaký těžký případ, pak mám hned jméno!“ sděloval mi. Dopoledne dostal z nádraží zavazadla a bednu s léčivy a lékařskými přístroji. Až do poledne jsem mu pomáhal s vybalováním láhviček a různých těch věcí v lékařství potřebných.

Hostinec U Tůmů se od té doby příliš nezměnil. (foto www.podhuri-sumavy.cz 2008) Bydleli jsme spolu v hostinci u Tůmů a zde jsme se i stravovali. Byly prázdniny, a proto jsem se doktorovi plně věnoval. V poledne jsme šli k obědu. Na stole měli jsme již prostřeno a paní hostinská ve chvíli přinášela polévku. S chutí dali jsme se do jídla. Blízko nás očumoval pes. „Žulo, lehneš!“ zaháněla jej paní od stolu. Ale doktor pobídl psa k sobě, poplácal jej levičkou a Žula lichotivě mu položila hlavu k ruce. Doktor jej znovu pohladil a za chvíli prostrčil pes hlavu mezi talíř a levici doktorovu, olízl se, a když se s ním doktor dále laskal, osmělil se a chlemtal s ním z talíře. Vyskočil jsem od stolu a utíkal jsem do kuchyně. „Podívejte se na doktora!“ volám k paní hostinské, duse se smíchem. Hostinská nahlédla okénkem do lokálu a smíchem se popadala za boky. Žula s doktorem právě dolizovala talíř.
„Nevím, zda se ke stolu ještě podívám. Smíchy to nevydržím.“
„Nu musíte, nesu vám teď roštěnou na stůl. Pojďte!“ vybídla mne, a tak jsem znovu přisedl ke stolu. Roštěná byla dobře upravená, jen maso bylo trochu tuhé. Doktor řezal nožem do talíře, až to skřípalo, pak ale odložil příbor, vzal maso do rukou a nic nedbal toho, že omáčka mu protékala mezi prsty.

To už bylo mnoho. Vyrazil jsem znovu od stolu a pod záminkou, že si jdu pro příkrm, utekl jsem znovu do kuchyně a tu jsem opět s potlačovaným smíchem sděloval, jak si doktor při jídle počíná. Za chvíli tu byl doktor. Byl hotov a poručil si palačinky. Co zatím se domlouval s paní hostinskou o moučníku, dojedl jsem svůj oběd. Paní Tůmová připravila těsto a brzy si doktor pochutnával na palačinkách. Snědl všechny a jako Budulínek sděloval, že má ještě hlad. V lokálu visel na zdi věnec buřtu. Do těch se milý doktor pustil a netrvalo to dlouho a buřty zmizely.
„Tak si zapište moji útratu!“ zahoukal ještě do kuchyně a zmizel z hostince.

Odpoledne přišel hoch z Pohorska a hledal nového doktora, má prý přijít prohlédnout maso krávy, jež musela být poražena pro zlomeninu nohy.
„No pěkně děkuji, to mi praxe pěkně začíná! S dobytkem!“ láteřil doktor.
„Nic naplat, pane doktore, musíte jít!“ namítl jsem. „I to patří do působnosti obvodního lékaře.“
Hostinský Tůma se nabídl, že jej do Pohorska doveze.
„A to pojedete s námi, pane učiteli,“ navrhoval doktor.
„Pojedu“, souhlasil jsem, „a navštívíme při té příležitosti revírníka Moravce.“
Hostinský hned zapřáhl do bryčky dva malé grošované koníky a vyjeli jsme.
Po prohlídce poražené krávy v Pohorsku jeli jsme do Záluží. V bezprostřední blízkosti lesa stojí tu v zeleni stromoví pěkná hájovna - bílý zámeček, jehož průčelí je zdobeno věžičkami s cimbuřími.

Revírník Moravec byl znám jako dobrý hostitel v celém kraji. Kdo se zastavil, každý byl pohoštěn. V létě pozval návštěvníka na ryby, jež choval v basenu, v zimě si mohl střeliti do kvíčal, jichž tu usedala hejna na jeřábech kol cesty k myslivně. Vždy dovedl vesele pobaviti a při truňku dobrého moštu své vlastní výroby - milé tu bylo posezení. Starý revírník vypravoval veselé příhody, doprovázel je zbrusu novými anekdotami a stále do sklenky přiléval.

Toho dne však nebyl revírník doma. Vyšla nám vstříc sama paní a když jsem jí představil nového doktora, hned nás zvala dále a že nesmíme odmítnouti malé pohoštění. Ve chvilce tu byla na talíři hrudka másla s domácím chlebem a láhev moštu a paní upřímně zvala k svačině. Zasedli jsme a nedali se dlouho pobízet, mazali jsme si máslo na nakrájený chléb a tu se nám doktor po druhé představil naprosto v neestetické roli. Řečnil jako doma a házel nožem celé kusy másla na chléb, až mu zůstávali na rukavičce, kterou z ruky nikdy nesvlékl.

Revírník František Moravec před zámečkem v Záluží u Pohorska. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové) Paní revírníková podívala se po očku na mne a udivovala se tomu jednání. Ale doktor si počínal dál nenuceně a když dojedl, mazal druhý chléb, až všechno máslo vymazal.
 „Bylo to výborné, milostivá paní,“ pochvaloval si doktor, vypil opět najednou sklenku moštu, vybídl nás k odchodu a poroučeli jsme se.

„A teď dělám já kočího!“, zvolal na Tůmu; chytil za opratě, práskl do koní a my jsme jen tak tak usedli. Koně pádili, ale to bylo doktorovi málo a proto znovu práskal do koní.
 „Blázníte, člověče“, vykřikl hostinský. „Chcete mně zničit koně?“ Vyskočil se sedadla a vzal doktorovi opratě z rukou. „Ty pičurine!“ Vzkřikl vztekle doktor, „což myslíte, že jsem neměl nikdy koně v rukou? Nech si to, ale já jdu pěšky!“ Vyskočil z vozu a neustále hostinskému lál.

Hostinský uvolnil běh a dojížděl do Pohorska. Během jízdy krotil jsem hostinského a v Pohorsku jsme na doktora počkali. Doktorova pobouřená mysl zatím též zchladla a na pokyn hostinského přisedl opět do vozu.

Přijeli jsme domů. Ještě ve dveřích rozhodil doktor peníze po podlaze, vysvlékl se do naha a skočil do postele. Snad naznačil tím, že chce být sám a proto jsem zmizel.
--------

Doktor Vorel byl pathologický zjev. Byl náruživým kokainistou. Proto se jeho život také projevoval podle toho, jakou dávku kokainu tělu dodal. Užíval jej v podobě prášku. Bez kokainu propadal zuřivosti a nebyl schopen práce a jednání. Po požití tohoto jedu zdál se být normálním, vyvinul energii a zvýšila se fantasie. Každý den si posílal doktor do Kašperských Hor do lékárny pro kokain. Běda poslu, nepřinesl-li jej! Mohl si být jist, že ho srazí se schodů.

Neměl-li včas kokainu, byl podrážděn a stále posmrkával. Navykl si této narkose v době, kdy byl medikem na lodi. Nedostudován bloudil po mořích a teprve ve 30 letech se odhodlal dokončit studia. Tolikrát již zklamal rodiče, že se již neodvážil obrátit se k nim o finanční pomoc k dokončení studií. Použil tedy náhodné nabídky k sňatku a vzal si mladou vdovu s děckem, jež ho ve studiích podporovala. Ale i ve Vídni, kde ve studiích pokračoval, nebral nový život vážně a honil se jen za dobrodružstvím. Došlo k rozvodu a vinným byl uznán medik. Nesplnil slib, že dokončí studia a kromé toho byl své žene nevěrným. Ne, pro manželství, pro rodinný život neměl smyslu. Manželstvím byl příliš spoután povinnostmi, odpovědností a to vše mu bylo břemenem. A tak byl opět sám. Otec jeho, ředitel učitelského ústavu v Brně se znovu slitoval a umožnil mu, že dokončil rigorosa.

Nastoupil jako mladý obvodní lékař v Hořicích. Zde pobyl asi dva roky, ale za tu dobu natropil tolik nerozvážných kousků a nadělal tolik dluhů, že mu nezbylo než odejít. Zahájil tedy novou svoji činnost na opačném koutě Čech. Sem ho doprovází dopis otcův:„Začni Otakare konečně jednou pořádný život! Přicházíš do nového působiště neznám a záleží nyní na Tobě, jak si život uspořádáš, jaký mu dáš smysl, abys byl spokojen, stále jsi nám působil jen starosti a bolesti. Máš ještě tolik síly, tolik důvěry v sebe, že se můžeš vzchopit k vážné práci a k slušnému životu? Uslyším-li ještě jednou něco nepěkného o Tobě, nechci Tě již znáti...“

Praxe Vorlova stoupala. Tu bylo slyšet, jak uzdravil děcko, jemuž se již nedávala naděje, hned zas jiný chválil, že vyléčil kohosi z vleklé nemoci žaludeční. Přicházeli lidé zdaleka. Poznal snadno diagnosu nemoci a pak léčil radikálními prostředky, měl úžasnou paměť. Napsal recept bez pomůcek a obyčejně působil. Daleko široko byl znám jako „zázračný“ doktor. Vydělal dosti peněz a přec jich měl stále málo. Tak se stalo, že zůstal dlužen za stravu, za šaty i za zaslané léčivo.

Nyní vylíčím, milý čtenáři, několik příhod z jeho léčení, z jeho soukromého života. Z nich poznáme. jak narkotický jed při častém užívání způsobil úplný úpadek jeho inteligence a mravní zpustnutí.
--------

Když doktor nezaplatil hostinskému Tůmovi ani za půl roku za stravu a byt, podal mu tento obstávku na služné u okresního zastupitelstva v Horách Kašperských a vypověděl ho z bytu. Doktor se nastěhoval do pěkně zařízeného bytu rolníka K. Několikrát se zastavil s jeho dcerou a to stačilo, aby pro něho udělali pomyšlení.

Ale v bytě si počínal doktor vandalsky. Chtěl-li si zatopit, vylil líh na umyvadlo, zapálil jej a hořícími plameny tak vyhřál vzduch v pokoji. Mohl snadno v bytě zapálit a nebylo k tomu daleko, když na posteli byly již stopy po plamenech. Postel byla brzy k nepoznání. Pokrývky přes postel použil jako hadru, povlaky peřin byly ušpiněny a potrhané. Do postele si často lehal v šatech i v botách. I ostatní nábytek byl stále víc poškozován. O úklid nedbal, ba ani o něj nestál. Všude byl nepořádek.

Toho času si najal k sobě l5letého hocha Vindyše z Lazen, který mu dělal „asistenta.“ Hochovi se líbil cikánsky život, jaký vedl s doktorem. Chodil mu do Kašperských Hor pro 1éky, jezdil s doktorem k nemocným a to nejnutnější obstarával. Sami si i kuchtili. Když bylo dost peněz, navařil guláše s hodovali. Ale byly takové chvíle, kdy nebylo co dát do úst a hladovělo se. Tu s toužebností se očekával nějaký pacient, ze kterého by doktor dostal peníze.

Jednou se probudil Vindyš brzy zrána a naříkal, že má hlad. Již druhý den nejedl.
„Kuš a spi!“ odpověděl doktor.
„Ale pane doktor, já mám hrozný hlad!“ zasténal Vindyš.
„Tak vstaň, natoč gramofon a dej si písničku Kolíne, Kolíne!“ navrhl mu doktor a otočil se v posteli na druhou stranu. K deváté hodině přišel pacient ze Soběšic a hned bylo peněz dost. Doktor poslal svého famula k řezníkovi Duškovi pro 5 kg hovězího masa a připravil se oblíbený guláš.
„Najez se Vindyši na tři dni. kdo ví, co nám přinese zítřek!“ radil doktor.

Ku konci školního roku jel jsem na učitelskou konferenci do Sušice a najali jsme si s doktorem povoz. I on měl si cos vyříditi v okresním městě. Cestou jsem si všiml, že chybí doktorovi kravata, Připomněl jsem mu to. Tento v mžiku strhl pentli s klobouku a bleskurychle ji uvázal jako kravatu pod límec. Usmíval jsem se tomu jeho nápadu.
„Ale jak vypadá teď klobouk?“ smál jsem se. Chytil klobouk, se tří stran do něho bouchl, aby jej promáčkl, posadil si jej na hlavu a furiantsky prohodil: „Teď je jako skautský. Nejsem fešák?“
V městě navštívil okresního lékaře doktora B. Ten ho shledal v úboru, který ho již dosti nerepresentoval jako lékaře a daroval mu pěkný zánovní šat. Oblékl jej celého.

Když jsme jeli domů, svlékl za městem svoji starou špinavou košili, hodil ji do polí a navlékl si nově koupenou. V novém obleku jako elegán navštívil druhého dne Kašperské Hory. Zde se seznámil s dcerou soudního rady se slečnou O., na niž udělal dobrý dojem. Uměl se doktor výtečné bavit se ženami. Pod dojmem tohoto setkáni napsal o ní do pamětní knihy v Besedě báseň, končící těmito verši:

Vy jste tak duchaplná a luzně smavá,
že při pohledu na Vás točí se mi hlava
a srdce moje žár pak schvátí
i když vím, že klid se mi již nenavrátí.
A léta uplynou pak kamsi v dáli
a já pochovám snad svoje sny a žaly.
Vzpomínka však zbude, nevyjde mi z hlavy
- i když už. budu dědek šmantlavý.

Dlouho si však doktor nezachoval nový oblek. Brzy se mu nohavice dole třepily. Aby tento nepěkný vzhled odstranil, přistřihl otřepané kraje kalhot. Ale teď tomu dal! Nohavice se třepily stále víc a doktor je stále ustřihoval. Když už byly hodně nad kotníky, sehnal někde ovinovačky, ovázal si jimi kalhoty až po kolena a zas na nějaký čas slušně vypadal.

Jednoho dne seděli jsme v hostinci u Dušků a na skok se sem zastavil doktor se svým „asistentem.“ Najednou vešel do hostince starý venkovan a ptal se po doktorovi. „Copak si přejete, dědo?“ ptal se od stolu doktor. „Stará mi stůně, udělalo se jí nějak nevolno a má hrozné bolesti v břiše. A slyšel jsem, že jsou takovej moudrej doktor...“
„Zázračnej,“ skočil mu do řeči doktor.
„Tak povídám,“ pokračoval děda, „já si skočím do Strašeně. Ten pan doktor ti jistě pomůže.“
„A to myslíte dědku, že vám budu léčit ženu, aniž bych ji viděl?“ vzkřikl naň doktor.
„Povoz jsem nedostal a abyste vy k nám jel, na to bych neměl. Pane doktore, dejte mi nějakou medicinu pro ni!“ prosil staroch. „vždyť sem běžím až z Vrbic, od Vacova.“
„Tak co je jí vlastně?“
A starý podrobně vypravoval o nemoci své ženy.
„To bude větrů tažení“, zabručel doktor. „No tak dobře“, měkl doktor a usmíval se, „tak jí něco dáme, aby jí to pomohlo. Vindyši, skoč do bytu a přineseš lék!“ a přitom mu něco pošeptal. Za chvíli tu byl asistent s medicínou. Doktor zatřepal lahvičkou a povídá: „Tak to bude brát pětkrát denně polévkovou lžíci. A když to vypije najednou, také se nic nestane.“
Staroch poděkoval, zaplatil a klusal přes Zabrdí domů.
Asi za dva dni přišel k doktorovi znovu a žádal ještě jednu lahvičku. „Starej to dělá dobře, tak si jdu zas pro tu medicínu.“
„Udělejte ji bábě sám. Byla to voda s cukrem,“ zahučel doktor.
--------

Byt jeho byl již k nepoznání. Nebylo již stopy po dřívějším nábytku; část rozsekal a spálil a zbylé trosky válely se po podlaze. Aby svého domácího uklidnil, začal jeviti zvýšený zájem o jeho dceru a prohlásil mu, že si ji vezme. Potřebuje hospodyni, jež by do jeho prostředí vnesla nový pořádek. „Asistenta“ vyhodí, nemá smyslu pro práci a čistotu.

A tak se vypravili jednoho odpoledne na faru, aby zanesli prohlášky. U Trnkova hostince se najednou doktor odtrhl a omlouval se že si musí zajít domů pro nějaký doklad, který zapomněl, aby jen šli napřed, že je dohoní, marně čekali u fary – doktor nepřišel. Rozmyslil si to.

Domácí mu dal výpověď a doktor marně hledal nový byt. Každý měl obavu z takového nájemníka. Peřiny již zbavil povlaků a z roztrhaných sypků se sypalo peří.

V bytě měl zimu a nebylo již čím topit. Jednou mne zas navštívil, vypůjčil si něco peněz a dal jsem mu čepici shrnovačku, kterou jsem užíval jen při lyžaření. Doktor si ji shrnul i přes obličej a udělal si v ní otvory pro oči a ústa. Vypadal jak v masce. Vylezl-li tak ze svého brlohu celý zapeřen, doprovázeli ho psi zuřivým štěkotem.

V té době často hladověl. Někdy zaskočil v pravé poledne do stavení, kde věděl, že ho neodbudou a tu se obyčejné přiživil. Dal se hned do polévky, připravené na stole k obědu.
„Dovolte, tu bramborovku mám strašně rád!“ a lichotil hospodyni, jak umí výborně vařit.

Běda hospodyni, kde pekla lívance. Bral jeden za druhým s plechu a hospodyně trnula hrůzou, co dá svým lidem v poledne k obědu. Když bylo tak zle, musil doktor propustit i asistenta.
„Wagnere, služebníče věrný, propustím tě ze svých služeb. Prožil jsi u mne časy dobré i zlé, ale teď jde do tuhého, musíš si najít něco lepšího!“, tak asi promluvil doktor Vorel propuštěje Vindyše.
Ten se slzami v očích odcházel.
--------

Ale doktora očekávaly ještě horší časy. Tušil to. Rolníku K. došla také trpělivost. Doktor neplatil činži, nábytek zničil a dceru mu nechal na holičkách. I chystal pomstu. Jednoho večera si najal dva siláky: rolníka K. a kováře P. a navštívili doktorův byt. Domácí vrazil do bytu a nechal dveře otevřeny. Na své vlastní oči viděl, jak mu doktor byt zruinoval. Ten se již válel v posteli a vytřeštil oči na rozzuřeného návštěvníka.
„Pěkně vítám, pane domácí,“ žertoval doktor, ale ustal, když domácí zařval: „Ven, chlape,ven!“

Doktor rychle vyskočil a tušil nebezpečí, když ve dveřích spatřil dva muže s holemi v rukou. Honem chytil na sebe kabát na zádech propálený a do rukou hůl, jíž by se mohl bránit a již to hnal prostovlasý po schodech. Všichni se vyřítili za ním. Byl bos. Ve dveřích domovních si nasadil ve spěchu na nohy nejšle a již musil holí odrážet rány, jež se naň sypaly. Vyletěl na náves a všichni tři za ním. Doktor poznal, že je to již konečný jeho odchod ze vsi a uháněl k Nezdicům. Příští neděli byl odhlasován návrh v obecním zastupitelstvu, aby byl doktor Vorel zbaven místa obvodního lékaře ve Strašeni.

Nezdice na přelomu 19. a 20. století. (foto archiv)Doktor bydlel z počátku v Nezdicích u starého mládence Tomáše R. a spával tu na peci. Potom si najal byt u Průchů a zde si otevřel praxi.

Kokainu hověl dále. Po jeho požití zvýšeny byly u něho sklony sexuální nepříčetnosti a dopouštěl se zločinů proti mravopočestnosti. Tak používal děvčat, jež u něho sloužily a nutil pacientky, zejména venkovské ženy, které ho přišly požádat o přerušení těhotenství, aby mu byly po vůli. Ale páchal pohlavní zvrhlosti i na dětech. Zjistilo se, že znásilnil 5letou vnučku porodní asistentky N. Když došlo k vyšetřování porodní asistentka všecko zapřela, aby dítě nemělo špatné pověsti. Trestné jeho činy se množily. To mělo za následek, že Vorel přišel i do ústavu pro choromyslné, kde byl vyšetřován jeho duševní stav. Bylo shledáno, že páše své činy ve střídavém pominutí smyslů následkem požívání kokainu. Tak stále uhýbal spravedlnosti.
--------

Přišla světová válka. Vojáci narukovali a do měsíce byl povolán jako lékař i dr. Vorel. Poslal komusi na podzim lístek polní pošty odněkud z východní Haliče, kde byl správcem infekčního vojenského oddělení. Na jaře 1916 vrátil se zpět. Propustili ho. Nebylo naň spolehnutí, neboť nedbal pořádku a nedodržoval předpisů. Přesnosti a čistoty se musí dbáti při infekčních chorobách a těmto zásadám sám doktor nepřivykl. Při náhodné inspekci se přišlo na rozšíření epidemie zaviněné nedbalostí a tak z nemocnice pro četné i jiné nepořádky vypadl.

Vrátil se do Nezdic ve stejnokroji vojenského lékaře. Uniforma doktorovi slušela. Šedomodrý kabát s černými výložkami mu těsně přiléhal a po boku zavěšenou šavlí při chůzi stále hřmotil. František Procházka, řídící učitel v Žihobcích a zakladatel divadelního spolku Tyl. (repro Jubilejní sborník Žihobce 1971)Měl teď starost, jak sehnat kobylu, aby nechodil pěšky. Peněz měl dosti a brzy se nám ukázal na koni. Koupil někde starou brunu, ale když ji doktor bodl do slabin, přece se vzpružila ke klusu. Od ředitele Procházky ze Žihobec si vypůjčil sedlo.

Jednou dojel koňmo do Sušice a za velikého sběhu lidu projel kolem náměstí. Byla to podívaná pro bohy! Kobylka už nemohla a doktor chtěl předvésti své jezdecké umění. Po nezdařeném klusu zamířil pak do hotelu Svatobor.

Když nemohla kobylka sloužit rozmarům doktorovým - měla již chudák vyslouženo - koupil si doktor bryčku a kobylu si zapřahal. Do vesnice přijížděl na bryčce se dvěma psy, kteří ztropili při odjezdu vždy hrozný štěkot.

Pacientů opět přibývalo. Válka přinášela s sebou různé jevy, jež dovedl doktor pro sebe využít. Specialisoval se na abortus a s porodní asistentkou byl v čilém spojení.

V Nezdicích vystřídal tři byty. Ve všech byla čekárna v hrozném nepořádku a byla zcela primitivně zařízena. Na bílé zaprášené stěně byl jediný obraz, vlastně náčrt ženského pohlavního ústrojí ve velkém měřítku, jím samým zhotovený. Pacienti tu sedali po bednách a na otepích sena a přec návštěva jich vzrůstala. Často stály za sebou desítky povozů na silnici – než se pacienti dostali na řadu.

Co dobrodiní mohl doktor prokázat, kdyby žil střízliv a rozumně, neboť dovedl poradit i pomoci. Co mohl vydělat peněz!

A dluhů opět přibývalo. Brzy byl uvalen na něho kapesní zájem a soudní vykonavatel často navštívil jeho byt. Ale nebylo tu ničeho k zabavení. Aby nepřišel o odměnu u nemocných, jezdilo s ním děvče, jež bylo pověřeno inkasováním.

Kdysi měl doktor cestu do Sušice. Nastoupil v Žichovicích do vlaku a vzal s sebou do II.třídy porodní asistentku. V kupé seděl nějaký vysoký důstojník rakouské armády již v starších letech. Doktor zasalutoval a usadil se naproti. Důstojník pozoroval bedlivě doktora, všiml si jeho špinavé a již roztrhané uniformy a hrozně se mračil. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne. Snad byl dotčen, že doktor svou uniformou profanuje rakouskou armádu a proto při vystoupení dal si ho zjistit a učinil opatření aby doktor uniformu odložil. Od té doby chodil doktor opět v civilu.
--------

Jednou na cestě za pacientem do Dražovic navštívil dr. Vorel pana řídícího učitele Hraničku.
„Mám často dlouhou chvíli pane řídící“, začal doktor. „Nemohl byste mi laskavě půjčit několik knih ku Čtení? Slyšel jsem, že máte pěknou knihovnu.“

Pan řídící s ochotou ho vedl do pokoje, kde mu ukázal svoji knihovnu a doktor se zájmem sledoval knihy, jež mu řídící jmenoval. Posléze vybral si tři. Poroučel se brzy a slíbil, že knihy po přečtení příležitostně vrátí. Zastavil se pak v hostinci u Míčků a tu si poručil oběd. Když se najedl, chtěl platit. Sáhl překvapeně po náprsní kapse. „Nemám momentálně u sebe peněz“, omlouval se, „ale nechám vám tu v zástavu tyto knihy“ a položil je na okno. Hostinský se zachmuřil, ale uspokojil se, když viděl tři krásně vázané knihy.

Večer přišel pan řídící učitel do hostince na pivo a spatřil své knihy na okně.
„Jak jste přišel k těmto knihám?“ tázal se udiven. „Byl tu doktor Vorel. Najedl se, napil, ale nezaplatil - tak tu ty knihy nechal jako zástavu,“ vysvětloval hostinský.
„Ale to jsou mé knihy. Dopoledne si je doktor u mne vypůjčil.“
„A to je pěkný pták!“ smál se hostinský. „Tak si je vezměte, pro mne nemají takovou cenu jako pro vás. Budu hledět vymáhat peníze na něm,“ navrhoval hostinský. „Však pojede zase brzy kolem!“ dodal.

Tak přišel pan řídící opět ke svým knihám, ale není mi známo, jak pochodil hostinský.
--------

Jindy navštívil doktor hostinec u Kotálů v Žihobcích. Hostinci u Kadleců se vyhýbal, poněvadž byl hostinskému dlužen za svrchník, který mu hostinský Kadlec ušil.

 „Hospodo, něco jíst!“ volal doktor ve dveřích. Hostinský Kotál byl někde ve stodole nebo ve chlévě u dobytka a dlouho se nikdo neukazoval. Doktor vešel tedy do kuchyně - zde také nebylo nikoho. Na kredenci ležel na talíři věnec buřtů. Do těch se doktor pustil procházel se lokálem a Pohled na Žihobce na přelomu předminulého a minulého století. (foto archiv)aby zahnal nudu, anebo spíše přivolal hostinského, střílel do kyvadla u hodin. Na opakovanou střelbu přiběhl teprve hostinský a vidí, jak se doktor sám obsloužil. I pivo si natočil.

Když doktor znovu na hodiny namířil, ulekl se a utekl. „Blázen! Byl by s'to mne zastřelit!“ stěžoval si hostinský na dvoře sousedovi. Po chvíli se vrátil do lokálu a doktor byl již pryč. Na zeleném stolu ležela stokoruna a u ní bylo křídou napsáno: Za útratu a na správu hodin.

A tak bych mohl líčiti historky o dr.Vorlovi dále a nebyl bych tak hned hotov. Končím, již s jeho dobrodružnými kousky a začnu s kapitulou smutnější. Z těch četných prožitých příhod z jeho života je patrno, jak narkotický jed při častém užívání způsobil úplný úpadek jeho inteligence a mravní zpustnutí.

Jak se začátku jeho praxe rostla, tak jí stále více ubývalo. V r. 1921 byl dr. Vorel znovu žalován pro zločin svedení ke smilstvu. Žaloba byla však vzata zpět. Když případy neustávaly, odňala lékařské komora dru Vorlovi povolení provozovat praksi. A tak se stal Vorel potulným ranhojičem. V té době se potlouká po Strakonicku. V r. 1922 byl konečně usvědčen a odsouzen na dva měsíce do žaláře a zakrátko opět na dva měsíce.

Následovala série podvodů, páchaných jen proto aby si Vorel opatřil peníze na kokain. Po jednom z delších trestů prohlásil Vorel veřejnému žalobci, že je vděčen za jeho energický zákrok, neboť uvězněním byl zbaven možnosti užívat kokainu. Při posledním odsouzení v r.l922 řekl, že cítí dobře své ponížení jako kokainista, doznal, že je otrokem svých návyků a doufal, nebude-li mít kokainu aspoň měsíc, že mu odvykne.

Po propuštění potuluje se světem bez existence a je honěn četnictvem pro své další poklesky. Vorel dovedl okrást o peníze i nemocného. Často si vypůjčoval šaty, prý na pohřeb, kterých však již nevrátil. Poslední jeho trest v r.l923 zněl na patnáct měsíců žaláře za krádež, zpronevěru, podvod a falešné hlášení. Dostal se do vazby krajského soudu v Plzni a od té doby nebylo o něm vůbec slyšet. Po čase se roznesla o něm pověst, že vyléčil choť význačného lékaře v Plzni a ten se prý přičinil, že doktorovi byl diplom lékařský vrácen. Zakrátko prý však doktor Vorel zemřel.
--------

Těch několik vzpomínek na dra Vorla jsem napsal spíše pro výstrahu, jak zhoubně působí očisťující prostředky a jak ničí životy nadějných lidí. Druhým takovým zlem je u nás alkoholismus, jenž se u nás šíří mezi mladými lidmi. Mladí lidé musí zvykati kázni. Kázeň, to znamená mít vládu nad sebou. A nad sebou může vládnout jen ten, kdo dovede být střízlivý.

(pokračování)

 

 
TOPlist