Vzpomínky na Strašín


Obsah:
1. Návštěvou ve Strašíně
2. Co zavinil kokain
3. Rathovy taškařiny
4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část
4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část
5. Večery v Hostinném domě
6. Proslov při otevření opravené 100leté školy ve Strašíně

 

3. Rathovy taškařiny

V letech 1900-1902 působili mladí učitelé Antonín Rath a Miloš Bartoš, oba ze Sušice, na škole ve Strašíně a bydleli spolu v malém pokojíčku ve škole. Antonín Rath znal velmi dobře svého kolegu Miloše, znal hlavně stinné stránky jeho povahy, jeho ustrašenost, a proto si z něho velmi často tropil žerty. Miloš byl dobrák, upřímný kolega a hodně závislým na svém kamarádu.

Jednou se smluvil Rath s hostinským Duškem, u něhož se oba stravovali, že Milošovi něco provedou a že ho tím vyvedou z jeho předsudků a bojácnosti. Hostinský Dušek si připravil z tuřínu dutou lebku a tou jej mínil za večera postrašit. Antonín Rath zatím v bytě navěsil k oknu různé střepiny a sklo na motouz, jehož volný kus si schoval do postele.

Takzvaný Hostinný dům, který měl svého času v nájmu i Tomáš Dušek. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)Bylo smluveno, že se bude v hostinci večer mluvit o strašidelných zjevech, o tajemném styku ze záhrobí a podobně. Po večeři se začalo mluvit na smluvené théma. Přidali se i občané, aniž by věděli, že je něco ujednané. Začalo to se hřbitovem, Hovořilo se o tom, že o půlnoci sněmují duše na hřbitově a že není radno jíti v tento čas na tato místa. Několik rozumných občanů nesouhlasilo, ale Rath po nich mrkl a již se řeč dále rozvíjela.

„Něco na tom je pravdy,“ řekl jeden z hospodářů. „Hřbitov je jen přec místem duchů a člověk nemá rušit jejich klidu, říká se, že duše posledně pochovaného hlídá hřbitov.“ Mluvilo se o smrti, o záhrobí a že se dějí různá znamení v den úmrtí příbuzných. „U nás se zastavily hodiny, když náš dědeček zemřel,“ sděloval sedlák Brabec. A jiní se přidávali a každý mluvil o nějakém znamení, jež se událo za jejich života.

Miloš Bartoš udiveně poslouchal. Nejvíc nanášeli hrůzy do vyprávění Rath a hostinský Dušek. Když se chýlilo k 10. hodině, zvedl se učitel Rath a vybídl Bartoše k odchodu domů.
„Pojď! Nebudeme tu přec čekat na hodinu duchů. Člověk je z toho vyprávění celý vyděšen!“ hovořil na oko vlídně Rath.

Venku se zavěsil Miloš, do kolegy a bylo znát z jeho zamlklosti, že se bojí a že se to povídání v hostinci neminulo účinkem. Doma se svlékli a hned ulehli. Antonín Rath před ulehnutím si vzal motouz visící u okna s sebou do postele. V posteli navázal Rath znovu řeč, o níž bylo v hostinci rokováno.
„Víš, Miloši, já věřím, že duchové v záhrobí dávají své zprávy nějakým způsobem svým drahým. Věřím, že i sýček dává znamení, že někdo z rodiny zemřel.“
Najednou se okno osvětlilo a v něm se objevila umrlčí hlava. Z důlků očních prozařovalo světlo.
„Tondo, vidíš to?“ ustrašeně volal Miloš.
„Co se ti zdá?“ odpověděl Toník. „Já nic nevidím!“
Hlava zmizela. Vtom zatáhl Rath za motouz a ozvalo se slabé cinknutí.
„Tondo, slyšíš? Co je to?“ vykřikl již Miloš.
„Co pak?“ tázal se udiveně Rath.
„Ale na okno něco zaťukalo,“ vysvětloval Miloš.
„Ale kdepak! Já nic neslyšel. To máš nějakou halucinaci. To je z toho večerního povídání. Jen lež a spi!“ uklidňoval ho kolega.
Po chvilce zatáhl Rath opět za motouz, ale silněji. Střepy zacinkaly o okenní tabuli. Tentokrát však již vhupl Miloš ke kolegovi do postele.
„Tondo, Toníčku, nech mne tu u sebe, já se bojím!“ vyrážel strachem Miloš a vyděšen jektal zuby.
„Pro mne, ale musíš se spokojit s menším místem. Tísnit se nebudu!“ svolil Rath.
Utekla půlhodinka a Ratha již omrzela kratochvíle. Chtěl již spát a rád by se Miloše zbavil.
„Tak jsme tě zas dnes dostali!“ zasmál se Rath. „Neboj se a jdi si lehnout do své postele. Tady si zatáhni za motouz, abys věděl, čím jsem tě vystrašil!“ domlouval Toník kamarádu. Miloš se přesvědčil, vrátil se na svoji postel a zlobil se, co to s ním provedli.
--------

Do obce strašínské přišli cikáni. Utábořilo se jich několik rodin v lese v Zabrdí a druhý den se hlásilo hned několik krádeží. Drželi se tu několik dní, že je četnictvo převedlo dál.

V hostinci u Dušků se mluvilo jen o cikánech a jejich krádeži. To bylo vítanou příležitostí pro Antonína Ratha, aby svému kolegovi Bartošovi opět něco provedl. Před večeří odběhl do bytu a hned zase přišel.
„Miloši, dnes musíme jít dřív domů“ začal Rath. Bydlíme stranou, okna jdou do dvora a ta pakáž cikánská by se snadno mohla k nám dostat. Víš, že v sousedství u Prokopů sebrali na dnešek husu.“
Někdejší dvůr Hostinného domu. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)„Copak by u nás hledali!“ namítal učitel Bartoš.
„Nech být, na peřiny jsou posedlí,“ odpovídal Rath a vysvětloval ostatním besedníkům: „Já si myslím, že kradené věci jim někdo ve vsi přechovává, poněvadž četnictvo u cikánů z ukradených věcí nic nenašlo. Proto se tu také tak často drží.“
„No, je i důmněnění na několik rodin,“ prohodil rolník Kašák, „ale nikdo se to neodváží dokázat.“
A tak trvala debata o cikánech skoro do deseti hodin. Učitel Rath se konečně zvedl.
„Pojď už, pojď domů, nemám tu dnes klidu,“ vybízel svého kolegu k odchodu. „Viděl jsem večer projít návsí cikána. To už šel na zvědy. Ale přijít tak k nám, to bych jim připálil kůži!“ hrozil učitel Rath.
Přišli domů a překvapením zůstali stát ve dveřích. Okno bylo dokořán otevřeno a u něho byl přistaven žebřík.
„Peřinu mám pryč!“ vykřikl Bartoš a zoufale se díval na postel, na níž zůstal jen polštář.
„Ta banda zlodějská!,“ ulevoval si na oko učitel Rath.
Miloš Bartoš pobíhal bezradně po pokojíčku a najednou zjistil, že i jeho citera zmizela.
„My jsme měli po večeři táhnout domů!“ zlobil se Rath.
„Ach bože, bože! Kde já budu spat? Toníčku, mohu jít k tobě?“, prosil Miloš.
„Co mám dělat, když to takhle s tebou dopadlo! Ještě že nevzali mně peřinu!“ hovořil Rath.
A když ulehli, znovu debatovali o krádeži, jež tak citelně postihla učitele Bartoše. Ten nemohl ani usnouti a uvažoval, jak si pomůže k ztraceným věcem. Bude muset spat v hostinci.
Ale Rathovi se chtělo již spat a proto komedii rázem rozuzlil.
„Poslechni, Miloši, ty mi tu přec jen překážíš. Nemám žádné pohodlí. Běž si do vedlejší třídy, máš tam peřinu a citeru.“
„Tak to jsi ty ten zloděj?“ rozčiloval se Miloš, ale vyskočil z postele a běžel do třídy a hned se vrátil s peřinou i se svým oblíbeném hudebním nástrojem.
Antonín Rath se řehtal na celé Kolo.
„To je, Tondo od tebe sprostý!“ zlobil se Bartoš.
„Prosím tě, aspoň nikomu nic neříkej,“ cos mi zase provedl.
„Josef Dušek to ví, pomáhal mi přistavit žebřík a teď to jistě dává společnosti v hostinci k lepšímu,“ smál se Rath.
„Tak dobrou noc! A buď rád, že máš peřinu a citeru!“ dodal.

(pokračování)

 

 
TOPlist