Vzpomínky na Strašín


Obsah:
1. Návštěvou ve Strašíně
2. Co zavinil kokain
3. Rathovy taškařiny
4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část
4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část
5. Večery v Hostinném domě
6. Proslov při otevření opravené 100leté školy ve Strašíně

 

4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část

Na své první učitelské místo jsem nastoupil 16. října 1906 do Strašína.

Tu se mne ujal kolega František Křesina. Opatřil mně v hostinci u Dušků stravování. Hostinec byl v domě, který nazval Klostermann podle svého románu „Hostinným domem“. Též o ubytování Nová strašínská škola, jak vypadala v minulosti. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)se mi postaral. Bydlel jsem ve škole v malém pokojíku.

Večer jsem šel do hostince na večeři. Tu jsem se představil celé společnosti. Byl jsem všemi velmi srdečně uvítán. Pozornost moji zaujal obvodní lékař MUDr. Josef Ráchlík, sympatický pán, stále pln humoru a hlavně revírník ze Záluží Josef Moravec.

Škola byla rozlehlá budova, ač již stará a bylo tu pět tříd. Jedna třída byla ještě v nájmu v sousední chalupě. Bylo nás na škole šest a jako Benjamin dostal jsem nejvyšší třídu, pátou, v níž jsem měl zapsáno 128 dětí. Shledal jsem se tu se svými bývalými učiteli: s kolegou Čihákem a sl. učitelkou M. Štibralovou.

Když jsem po prvé vstoupil do třídy, překvapil mne velký počet dětí, i když tu nebyly všechny. Po levé straně seděli v lavici žáci po osmi těsně vedle sebe, na pravé straně byly žákyně, Ve třídě jsem měl nestejnou kvalitu žactva. Byli tu žáci s výborným prospěchem a velmi nadaní, s nimiž jsem mohl lehce probrati učebnou látku, ale polovina žactva pro špatnou docházku brzdila pokrok v postupu.

Budova staré školy, ve které učil ještě v polovině 19. století Jan Šafránek. (foto www.podhuri-sumavy.cz, 2008)Řídící učitel Jan Křesina byl starý pán ze staré školy. Vystudoval normální školu a správu školy v mládí „naženil“. Vzal si dceru řídícího učitele Šafránka a ten mu později vedení školy předal, třebaže byl na Škole učitel starší.

Po vyučování jsem si obyčejně vyšel na procházku, abych poznal okolí, jež se mi velmi líbilo. Na obec je se všech stran pěkný pohled. Úhledné domky a stavení s červenými taškovými střechami ukrývají se v zeleni stromoví. Každé hospodářství má pěkný ovocný sad. Asi 5 minut od vesnice se zvedá na lesnatém vršku malebný kostel s vížkami. Od cesty ke kostelu vede hluboká cesta mezi poli k rozházeným chudičkým chaloupkám v Laznech, jež patří k obci Strašínu.

Nádherný pohled je na Strašín od věštínské kapličky. Jindy jsem šel k Nahořanům a odtud jsem se vracel lesem Hrbečkem do vsi. Od Kmotříků byla nádherná podívaná na údolí k Laznům. Celkový pohled na Strašín a Lazna. (foto archiv)Obzor zakončoval vrch Žlíbek s Kašperkem. Krásná byla též procházka za Lazny do lesů k Podzuklínu.

Po Dušičkách se vrátili do školy všichni „úleváci“. Ve třídě jsem míval přes sto dětí. Žáci byli namačkáni po desíti v lavicích a několik žáků sedělo i na stupni. Po zimní dobu jsem těm slabším se více věnoval až do konce dubna, kdy zase opouštěli školu a bylo třeba s nimi probrati to nejdůležitější.

Často vzpomínám na tu dřinu, ale práce mne těšila, když se dostavoval úspěch. Denně jsem odnášel domů stohy sešitů k opravě a vysedával u nich do noci. Tehdy se dávaly úkoly každých 14 dní z počtů, z mluvnice a slohu. Kromě toho jsem revidoval i domácí úlohy, jež jsem denně ukládal.

Když mne jednou starší kolega navštívil a viděl mne při opravě sešitů, spráskl ruce a poradil: „Takhle se to nedělá, kolegáčku, to byste se zahrabal. Předně se vám divím, že dáváte z počtů tolik látky, stačí tři příklady a uvidíte, jak rychle vám to půjde. Na volbě thematu slohových úkolů též záleží. I látku mluvnickou zkraťte. a potom vám radím: Úkoly slohové dávejte v dobu, kdy je nejméně žáků ve škole.“

Řídil jsem se zkušeností starého kolegy a doháněl jsem spíše učivo přímým vyučováním a tak jsem si ulehčil těžkou, vysilující práci ve třídě. Krásné chvíle jsem prožíval zato při reáliích, hlavně při dějepise. Když jsem tak se zanícením přednášel vděčnou partii a děti se upjaly pozorně s očima na mne, byl jsem nevýslovně šťasten, že mohu zasíti do duší jejich seménka, z nichž jednou vzklíčí užitek. A když se mi výklad zdařil, byl jsem vždy spokojen a nerad jsem slyšel zvonění, jež hlásilo konec hodiny. I na dětech jsem pozoroval, že by ještě dále poslouchaly.

Řídící učitel málokdy navštívil moji třídu. Od hospitace ho odstrašovala hrozná atmosféra ve třídě. Větrat se nedalo. Zpuchřelá okna byla k rámu přibita a nesměla se otvírat, jinak by vypadla.
Jednoho dne přišel pan řídící na hodinu zeměpisu. Probíral jsem Moravu a líčil jsem cestu z Brna na Blansko, kterou jsem podnikl v r.l905. Zmínil jsem se o Macoše a Sloupských jeskyních /tehdy nebyly ještě všechny krasové jeskyně prozkoumány/ a doprovázel jsem svůj výklad obrázky a svými dojmy. Řídící učitel vydržel celou hodinu ve třídě a pochvaloval si, jak se pobavil a poučil.

Jednou přišel na odpolední hodinu. Bylo zrovna čtení. Pan řídící si sedl do zadní lavice. Ve třídě bylo dusno. Chvíli poslouchal výklad ke článku, pak několikrát hodil hlavou a usnul a již chrápal, jako když pilou řeže.

Byl všecek nešťasten, když jsem si často vypůjčoval z kabinetu globus. „Co s tím pořád děláte ve třídě? Vždy vám stačí jednou ukázat dětem, jak vypadá naše země!“ říkával. Nepochopil, že jej potřebuji nutně k výkladu o zeměpisných čarách, o oběhu země kolem osy a slunce a o ročních dobách.
„A tak se mi zdá, že jste to již poškodil. Je to trochu nakloněné - to nebylo!“
„I to je v pořádku!“ utěšoval jsem pana řídícího a musel jsem potlačovat smích, neboť jsem si vzpomněl na známou anekdotu o objednaném globu.

Když jsem probíral anatomii těla lidského, použil jsem obrazů tělovědních a po výkladu jsem je zavěsil na stěnu. Každého dne jsem je našel otočené. Vyšetřoval jsem ve třídě, kdo to dělá, ale zjistil jsem, že z dětí to nebyl nikdo. Jednoho dne obrazy vůbec zmizely a našel jsem je v kabinetě, kam je odnesl sám řídící učitel. Chtěl jsem si je vyžádat pro zopakování látky, ale řídící zakročil, že je již do třídy nesmíme brát. Ptal jsem se po příčině.
„No víte,“ vysvětloval řídící učitel, „pan farář to nerad vidí.“

Ve Strašíně byl čilý spolkový život, do něhož jsem, se hned zapojil. Byl tu spolek divadelních ochotníků Kolár, založený v r. 1905. Ale hrálo se již od r. 1901 v ochotnickém sdružení. Duší tohoto spolku byl učitel František Křesina a Tomáš Dušek, obchodník. Spolek měl pěknou garderobu, koupenou Tomášem Duškem společně s divadelním spolkem Tyl v Žihobcích s tou podmínkou, že si oba spolky navzájem budou půjčovati potřeby k divadelnímu představení. Tomáš Dušek sám zaplatil příslušnou polovinu v částce 160 zl a spolek mu dluh splácel bezúročně z výtěžku divadelních představení. V r. l906 byla sehrána se žihobeckými ochotníky ve Strašíně Vrchlického hra „Noc na Karlštejně“ za režie ředitele Františka Procházky. V divadle jsem tu po prvé vystoupil 18.listopadu 1906 v Lokayově frašce „Archa Noemova“ v úloze milovníka. V pozdějších hrách jsem si vyžádal úlohy rázu charakterního.

Byl tu i odbor Národní jednoty pošumavské, znovu ustavený v r. 1905, jehož předsedou byl dr. Ráchlík. Odbor se staral o národní, kulturní a hospodářské povznesení obce. Každým rokem oslavoval památku Mistra Jana Husa.

V r. 1905 byl koupen pro hospodáře trier k čištění obilí, objednávaly se ovocné stromky, umělé hnojivo. V r. l906 byl uspořádán lukařský kurs a provedena meliorace. Konány byly četné přednášky a koncerty. Přihlásil jsem se hned k činnosti. V místě byl též dámský odbor NJP, jehož předsedkyní byla doktorova choť. Odbor vedl polévkový ústav, v němž dostávalo za poledna 300 dětí porci polévky.

Strašínští dobrovolní hasiči na dobovém snímku. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)Pro bezpečnost proti požáru byl ve Strašíně založen v r. 1903 učitelem Josefem Vlčkem sbor dobrovolných hasičů. V r. 1906, kdy jsem nastoupil do Strašína, měl sbor již jednoproudní čtyřkolovou stříkačku, 140 m hadic, 8 m ssavic, 1 dvoukolový naviják, 4 žebříky a 6 požárních háků.

V červnu 1906 provedl sbor první veřejné cvičení. Starostou sboru byl dr. Ráchlík velitelem sboru Tomáš Dušek. I do tohoto spolku jsem se přihlásil.

V obci jsem zjistil několik pověstí, jimiž si lid vysvětloval svým způsobem vznik místa, původ jmen a různou událost. Mnoho se jich vztahuje ke kostelu a jsou rázu legendárního. Vypravuje se, že,kostel měl být postaven na vrchu Vusí, ale základy vždy přes noc zmizely a položeny tam, kde dnes kostel stojí. Dále se vypráví o faráři Martinu Strakonickém, který tu žil v 16. století a v celém Prácheňsku se těšil pověsti muže svatého, že měl vedle fary poustevnu, kde spával na holé zemi. Místu tomu se říká podnes „na poustce“.

Velké pozornosti lidu se těšil Zuklín. Tu prý se rozkládal velký dvůr s klášterem, v němž sídlila paní Kutreinová, jíž náležely všechny lesy, jež dnes mají strašínští rolníci a obec Pohled přes Zuklín do vnitrozemí. (foto archiv)rozsedská. Paní byla k lidu velmi laskavá a štědrá. Když jednou poslalo několik sedláků paní k uctění trochu pečiva, darovala jim lesy v údolí Podzuklína.

Historické zprávy připomínají, že Zuklín býval samostatným zbožím, jež r. l713 prodal Václav hrabě Vratislav jesuitské koleji v Klatovech, po jejím zrušení připadlo náboženskému fondu. V letech 60. minulého století držel Zuklín dr. Gustav Obst. Nadělal dluhů, i když v jediném roce dostal za paseku u Zuklína 36 tisíc zl. Vlastnil ještě Střelské Hoštice, Střelu a Volšovy. V r.1866 ujela celá rodina před Prusy do Zuklína, vzavš s sebou všechny cenné věci. Že se tu panstvo pěkně zařidilo, vidno z toho že na budově, jíž se dosud ještě říká „Na zámečku“, jsou stopy po freskách a sgrafitech. Zuklín byl prodán Obstem Blochovi, později koupil statek Schwarzenberg.

V obecních lesích na Výškách jsou nepatrné zbytky tvrze, /je to vlastně historické hradiště z 13. stol./ kdysi Kroholec zvané /též Krahujčice/. Dle pověsti byla tato tvrz spojena se Zuklínem Dnešní stav valů hradiště nad Lazny. (foto www.podhuri-sumavy.cz, 2009)podzemní chodbou. Vypravuje se též, že je tu uložen poklad. Též k lesu Krahujčice se připínají zajímavé zprávy.

K louce u hradiště, jež patří strašínské faře, se vztahuje ještě pověst o hadu se zlatou korunkou. O louce v Zabrdí koluje pověst, že se na ní sejdou tři mocní potentáti, kde smluví mír po veliké vojně.

Můj první plat zatímního učitele II. třídy byl ubohý. Činil jen 900 K ročně, tj. 75 K měsíčně. Když jsem zaplatil stravné 50 K a za prádlo a posluhu 10 K, zbylo mi 15 K. Rodiče mi slíbili, že mi doplní nejnutnější nábytek a dali mi určitou částku peněz na zakoupení oděvu a obuvi. Kromě toho jsem byl vybaven prádlem.
„To máš hochu, mizerný plat!“ povzdechla si maminka. „To jsem si nikdy nepomyslila, že tě budeme ještě jako učitele podporovat.“

Musil jsem hodně šetřit a zbytečně jsem neutrácel. K večeři jsem píval jednu sklenici piva. Druhou jsem si dával jen o zábavách. Denně chodíval na pivo dr. Ráchlík se svou paní, několik sedláků a každý čtvrtek přicházel též farář Ziegloser. Dvakrát v týdnu zavítal též lesní Linksfeiler.
V karty se tu málokdy hrálo. Vyprávěly se události z minulých dnů a někdy se vzpomínalo i veselých příhod.

Zimní Stachy. (foto archiv)Vánoce jsem strávil u svých rodičů ve Staších. O Vánocích napadlo velké množství sněhu a na Nový rok se opět chumelilo. Z okolí bylo jen málo lidí v kostele. Nebylo prošlápnuto a lidé se pro závěje nemohli dostat do Stach.

Po obědě jsem se chystal vyjít na cestu do Strašína, neboť tehdy hned po Novém roce se vyučovalo. Matka trnula úzkostí, jak se tam dostanu. Uvažovalo se o tom, zda bych neměl zůstat doma. Ale odpovědnost jak bude s vyučováním a co by si kolegové počali s tak velkým množstvím žactva rozhodla, abych nastoupil tu namáhavou cestu. Otec prohlásil, že mne doprovodí aspoň do Tejmlova - natáhl si vysoké boty, co zatím mi maminka v neustálém bědování chystala balík na cestu.

Vyrazili jsme k jedné hodině. Po silnici se nám ještě jakž takž šlo a po louce k Parezkému mlýnu vedla zavátá stopa. Potom však bylo hůře. Všecko bylo zaváto, nikde ani stopy nebylo po cestě. Hromady kamení, které jindy orientovaly, též, mizely pod sněhem.

Na stráni tejmlovské bývá za vánic vždy hodně sněhu a závějí, neboť od silnice ze Šebestová žene se vichr se sněhem volně vzhůru, zastaví se až u chalup, kde se nakupí sněhu až do výše 5 m.
Otec šel napřed a dělal mi cestu zapadal až po pás a já za ním padal do propadlých děr. Byli jsme brzy znaveni, ale obava, že bychom se doslali za tmy domů, nás znovu hnala kupředu. Po těžké vysilující cestě, trvající víc než hodinu, dostali jsme se k první chalupě tejmlovské. Obrys její byl všecek zformován. Před námi stála hora sněhu, z níž vykukoval jen komín. Od chalupy vedly prošlápnuté stopy ke komínu a po hřebenu navátého sněhu, po tvrdé ušlapané cestě jsme došli opět ke komínu druhé chalupy; odtud se dalo sejíti dolů k volnějšímu zápraží. Obyvatelé těchto chalup dobře se zabezpečili proti nasypání tím, že při zápraží položili od střechy chalupy k zemi řadu dlouhých tyčí, jež přiklopili chvojí. Tak se ubránili od sněhu a získali volné místo pro vchod do stáje a do stodoly. Jen málo světla procházelo místy, jež bylo neohrazené a bylo prohazováno. Odtud vedla vzhůru pěšina. Tak jsme putovali od chalupy k chalupě, vlastně od komínu ke komínu, až jsme se konečně dostali pod les. Zde již bylo méně sněhu a našel jsem brzy cestu lesem.

Vybídl jsem otce k návratu a rozloučil jsem se s ním. Ujišťoval jsem jej, že se mi již dobře půjde. Otec měl však horší zpáteční cestu na Stachy. Abych získal času a ještě za světla se dostal na vozovou cestu, běžel jsem rychleji s vrcholu dolů. V lese bylo již méně sněhu, ale v korunách Pohled shora na Podzuklín. (foto www.podhuri-sumavy.cz, 2009)stromů byly celé podušky. Kopce sněhu byly jen na místech, kde sníh s větví spadl a ta jsem obešel. Těžko jsem se prodíral však mlázím, jímž jsem musil projíti na cestu. Za půl hodiny jsem se dostal do Podzuklína.

Odtud šlo se mi opět těžko ve sněhu do Lazen. Již za plné tmy jsem se dovlekl do Strašína. Zašel jsem rovnou do hostince, abych tu v teplé místnosti pookřál a vypravoval jsem přítomným prožitou cestu sněhem.

Druhý den se divil řídící učitel mému nastoupení ve škole. Očekával, že přijdu až druhého dne a kolegové byli připraveni mne zastoupit. Chtěli dát ve třídě písemné zaměstnání a střídati se v dozoru po hodinách.

Ve škole byly začátkem ledna jen děti ze Strašína. Z Malče, ze Zuklína. Z Pohorska a Nezdic nepřišly pro množství sněhu a pro mrazy, jež nastaly. Dal jsem v tyto dny všechny úkoly, abych měl co možno málo opravy.

V bytě jsem měl hodně studeno a proto jsem písemné přípravy pro vyučování konal ve třídě a když se setmělo, šel jsem na besedu ke kolegovi Křesinovi nebo k Henychovi. U Křesiny se obyčejně plánoval repertoir příštích divadelních představení. Na únor 1907 jsme připravovali hru „Sedlák křivopřísežník“, obraz ze života od Schmiedleschnera. V ní jsem měl hrát úlohu Petříka.

S kolegou Henychem jsme se učili experantu a učinili jsme takové pokroky, že jsme spolu mluvili jen esperantsky. Doktor Ráchlík, když nás poslouchal říkával: „Takhle nás můžete i pomlouvat, nám nadívat, nebudeme nic o tom vědět!“ V konversaci jsem se zdokonalil i v hovorech s farmaceutem Matinou z Kašperských Hor, který rovněž znal expranto a s nímž jsem se znal již z Plzně.

Anča Šimonů, babka as 60letá, mně denně uklízela. V zimě ráno zatopila, ustlala postel a zametla. Někdy přinesla i snídaní.

U kol. Křesiny jsem se naučil hrát na basu. Za půl roku hrál jsem již v Ťoupalíkově orchestru. Řídící učitel Ťoupalík z Nezdic si sestavil z bývalých svých žáku soubor, s nimž hrával zdarma o různých koncertech a divadelních představeních. Často jsme hrávali v Besedě v Kašperských Horách.

„Úlevaci“ opustili školu a ve třídě jsem míval nejvíce 40 žáků. Mohl jsem se jim více věnovat a také opravy úkolů nenabraly tolik času. Hodně jsem zabavil děti před vyučováním prací, jež je těšila. Nejlepší žáci seděli na krajích lavice v uličce a opakovali látku učebnou se slabšími žáky své lavice. Hráli si na „učitele“. Odpoledne si před vyučováním děti kreslily. Zavedl jsem kreslení vodovými barvami a žáci se tomu ve volných chvílích zcela věnovali. Kolegové se až tomu podivovali, že v mé třídě je živo, ale ne hlučno, kdežto oni sotva dveře zavřeli, museli stále zakročovat a vynucovat si hrozbou ticho.

Někdy v červnu přišel na inspekci školní inspektor prof. Třesohlavý. Jako filolog těžce nesl, že učitelstvo se dopouští gramatických chyb v jednání úředním a zle řádila jeho tužka v úředních knihách, jež bedlivě pročítal. Shledal-li, že učitel zapsal v poznámce ve výkazu „žák přesídlil dne...,“ hned silně připsal za slovo přesídlil slůvko „se“, aby bylo pamatováno, že sloveso ono je zvratné.

Co tu bylo připomínání, aby se činil rozdíl ve slovech nebo a či a kolikrát opravil slovesnou vazbu pádovou. Byl svědomitým ve své práci inspektorské a inspekční návštěva na vícetřídní škole trvala i více dní. Důkladně pročetl všecky školní úlohy a zelenou tužkou doopravil, kde učitel chybu přehlédl. Zvláště měl spadeno na mladé učitelstvo, pokud ho nepoznal. Klasifikace dostatečná byla pro ně všeobecná, byť se učitel sebe více přičiňoval. Jinak byl velice spravedlivým a nikomu vědomě neublížil.

Ve třídě bylo při návštěvě inspektorově asi na 30 dětí. Po uvítání mne vybídl inspektor, abych v látce pokračoval. Asi po čtvrt hodině mne požádal, abych probrané učivo v týdnu zopakoval. Pokud jsem zkoušel sám, děti pěkně odpovídaly a stále se hlásily. Potom zkoušel pan inspektor. Kladl tak otázky, že mu hned nerozuměly a když nedostal z nich to, co chtěl hned, se zlobil. Děti zmalomyslněly a na konec se jen málokdo hlásil. Nebyl jsem s výsledkem spokojen. Při konferenci jsem dostal hodně ponaučení jako všichni mladí, o nichž soudil, že nejsou ještě vůbec pedagogy.

Po konferenci mne vzal na paškál z němčiny. Popletl jsem některé členy, jinak jsem však s ním plynně německy rozmlouval. Na škole měla být zavedena nepovinně němčina a byl jsem požádán, abych na podzim vykonal zkoušky z jazyka německého pro obecni školy.

V novém školním roce mně byla opět udělena pátá třída s největším počtem dětí. Děti mne uvítaly s radostí a pustil jsem se opět s nadšením do práce. Třída byla stále v zimní době přeplněna. Jakmile jsem zjistil mezery u slabších žáků a hlavně u úleváků, vracel jsem se znovu a znovu k nim; až věc zvládli a potom už s nimi opakovali moji „asistenti“, jichž jsem měl ve třídě tolik kolik bylo ve třídě lavic.

Za onemocnělého inspektora Třesohlavého nastoupil v r.l907 zástupce Vladimír Černý. Byl to mladý člověk vysoké postavy. dokonalého zevnějšku. Byl odborným učitelem v Nuslích. Přišel s novými podněty pro práci školskou a zanesl do škol nový moderní směr. Mladé učitelstvo, které přicházelo z ústavu vychováno v tomto duchu, pořizovalo na podnět inspektorům nové osnovy a propracovávalo o látku vyučovací detailně na týdny. Staří učitelé se těžko vžívali do nové práce, neboť v některých oborech vyučování bylo třeba výcviku zvláště v moderním kreslení. Byl tu i nový názor na vyučování v jazyku vyučovacím. Dosud se vyučovalo tak, že se vycházelo z definice pojmu a urgovaly se příklady a nyní se postupovalo obráceně.

V prvním roce byl znovu inspektor velmi blahovolným, každého učitele tituloval kolegou a zdálo se, že minuly hrůzy z inspekce. Nastalo čilé vzájemné závodění učitelů školách a nový, radostný proud prolínal všechno vyučování.

V druhém roce nastal však obrat. Inspektor přišel do školy jako vyměněn, jeho postoj byl vážný, obřadný. Ta tam byla kolegialita jeho k učitelstvu a ze škol, kde byla vykonána inspekce, přicházely Jobovy zprávy. Ani dobří a staří učitelé neobstáli. Všude řádil inspektor zle. Požadoval zlepšenou docházku, čistotu ve třídách a vyučování v duchu nových osnov. Tabulky o docházce školní se švindlovaly, smýčilo se ve třídách a dohánělo se všude tam, kde byly jaké slabiny.

V dalším roce byl inspektor opět povolán na školu a uzdraven vrátil se ke své práci inspektor Třesohlavý. Mnohdy učitel si oddychl.

Třídící učitel Jan Křesina byl na škole strašínské plných 50 let. Teprve inspektor Černý jej vyzval k odpočinku. Připravila se oslava. Za večera dostavil se ke Škole průvod dětí s lampióny, spolky a občanstvo s hudbou. Nejstarší člen sboru kol. Čihák promluvil za učitelský sbor, pak poděkovala žákyně a podala stařičkému řídícímu učiteli kytici a starosta obce Jos. Kašák jménem obce a za občanstvo ocenil jeho dlouholetou práci školskou a vděčně vzpomínal jeho dobroty a lásky. Ti všichni, kteří se tu tísnili, byli jeho žáky.

Předseda místní školní rady Tomáš Dušek přečetl dekret okresní školní rady, jímž mu bylo rovněž poděkováno za práci a za zásluhy školské byla mu udělena medaile. Stařičký pán pohnutím slzel a děkoval. Potom byl s hudbou odveden oslavenec do hostince, zasedl ke stolu, po jeho boku seděl s jedné strany farář a s druhé starosta Kašák. Zpívalo se a vzpomínalo. Při tomto večeru požádal řídící učitel Křesina faráře, aby mu ponechal místo varhaníka, což mu bylo ochotně slíbeno.
--------

Strašínská fara. (foto www.podhuri-sumavy.cz, 2008)Ještě za působení řídícího Křesiny stala se mi ve třídě episoda, jež způsobila rozladění mezi mnou a farářem Ziegloserem. Pro podnícení chuti žactva ku čtení a k doplnění učiva objednával jsem pro žactvo tehdy časopis „Mládí“, vydávaný nakladatelem B. Kočím. Byl laciný a pěkně redigovaný. Skoro celá třída si jej předplatila a pro chudé žáky byl 1 výtisk u stolku vyvěšen. Žáci se vždy na nové číslo se zájmem těšili. Přicházelo vždy za 14 dní.

Vyšlo asi pět čísel a najednou hodil blesk. Přišel jsem jednoho dne odpoledne do školy a děti se hned ke mně u stolku shlukly.
„Pane učiteli,“ volala děvčata ustrašeně jedna přes druhou, to byl dnes při náboženství rámus! Sotva jsme se pomodlili, podíval se pan farář na časopis zavěšený na stěně, vytrhl jej z rámu a roztrhal na kousky.
„A křičel, že to číst nesmíme,“ dodávala jiná žákyně, „jinak prý nás nepustí k svatému přijímání.“
„Že prý nás kazíte tou četbou,“ doplňoval opět žák.
„Vychováváte nás prý na socínky,“ volal jiný.
„Tak dost děti!“ přetrhl jsem lavinu jejich řečí. „Kdopak by chtěl to vše, co jste mi řekli a co si zapíši, vypovídat před panem řídícím a p. farářem?“

Děvčata se trochu zarazila, ale když se přihlásili hoši k výpovědi, hlásila se i děvčata, že chtějí svědčiti, co se při náboženství seběhlo. Brzy jsem výslech skončil a dodal jsem: „Víte děti, že chci jen vaše dobro, že vás vedu k pravdě, k práci a pořádku. Jistě sami dosvědčíte, že v časopise není nic špatného, že naopak z něho čerpáte dobrá naučení a doplňujete jím své vzdělání. Jsem si toho plně vědom a proto neustoupím. Časopis povedu dále a jedině školní inspektor může naříditi zákaz, což se nestane, poněvadž časopis sleduje jen výchovný cíl. Nenutím vás však, děti, k odběru, když si toho pan farář nepřeje. Kdo však zůstane věren časopisu, udělá mi velkou radost, neboť podpoří i mne v mém působeni. Tak děti, kdo odebírá časopis dál?“ tázal jsem se.
Skoro všecky ruce se zvedly nahoru.
„A kdo jej nebude odebírat?“ ptal jsem se dál. Přihlásila se Kačenka Křesinová, dceruška řídícího učitele. Z toho jsem poznal, že u řídících byla již o časopise řeč a děvčeti se odebírání časopisu zakázalo. Se sepsaným zápisem šel jsem k řídícímu učiteli a žádal jej o svolání konference, na níž by byl pozván i farář. Řídící nechtěl o tom ani slyšet a domlouval mi, abych odběr časopisu zastavil. Nebyl jsem mu po vůli, ale rozhodl jsem se, že aspoň faráři dopíši. Napsaný dopis jsem vložil do třídní knihy, Musil si jej všimnouti při zapisování učebné látky. Jaké však bylo mé překvapení, když dopis zůstal v knize neotevřen. Ignoroval mé ohražení.

Zastavil jsem další kroky proti faráři, neboť jsem zjistil, že bych ve sboru nenašel většiny, ale časopis jsem neodvolal. Byl jsem uspokojen aspoň tím, Že jsem to u dětí vyhrál a že moje autorita u nich nebyla dotčena. Potvrzení o tom se mi brzy dostalo.

Když jsem se náhodně zastavil v hostinci u Motlů v Nezdicích, přišla řeč o časopisu na přetřes. Hostinský Motl uznal mé vývody za oprávněné a dodal: „Ale mají vás ty děti rády, do ohně by pro vás skočily. Naše Fanynka přišla ze školy, vyprávěla nám celý případ a zle odsoudila faráře. Pane učiteli, jste u nich tou nejvyšší autoritou.“
Potěšil mne tím výrokem a byl pro mne velkým vnitřním zadostiučinění.

Po týdnu jsem se dozvěděl, proč se farář tak rozlítil proti časopisu „mládí.“ V časopisu Čech, orgánu lidové strany byl výpad proti němu pro tuto anekdotu: Děti se baví mezi sebou o volbě povolání. Starší Vojtěch navrhuje Jiříkovi, že by mohl být knězem. Jiřík odmítá a Vojtěch se ptá: „Proč jím nechceš být?“ Jiřík: „Protože bych musil říkat, že Hus byl kacíř.“
--------

(pokračování)

 

 
TOPlist