Vzpomínky na Strašín


Obsah:
1. Návštěvou ve Strašíně
2. Co zavinil kokain
3. Rathovy taškařiny
4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část
4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část
5. Večery v Hostinném domě
6. Proslov při otevření opravené 100leté školy ve Strašíně

 

4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část

V novém školním roce nastoupil nový řídící učitel Ubald Raška. Posledně působil ve Zbynicích. Seznámil jsem se s jeho synem Františkem, oktavánem gymnasia klatovského. Byl to srdečný, veselý hoch, který se díval růžově do světa, třebaže byl nešťastně v obličeji poznamenán. V dětství ukousl mu farářův pes nos. Navázali jsme spolu upřímné přátelství.

Ve Školním roce 1906/09 byla mi přidělena opět pátá třída, ačkoliv jsem uplatňoval nárok na nižší třídu v zájmu zkoušky způsobilosti, na níž jsem se již připravoval. Nic plátno, byl jsem Benjaminem ve sboru a musil jsem se podřídit tradici.

V listopadu 1908 jsem vykonal zkoušku učitelské způsobilosti na učitelském ústavě v Plzni. Zkoušky byly velmi přísné, z 39 zúčastněných jich propadlo 13.

Měl jsem starost za sebou a mohl jsem se nyní věnovat plně Škole, kulturní práci v Národní jednotě pošumavské a v divadle.

Koncem listopadu 1908 jsem si sehrál charakterní komickou roli knihaře Škroba v „Damoklově meči“. Pohostinsky jsem ji sehrál dne 6. prosince 1908 v Soběšících. Do divadla přišli ze Strašic učitel Němeček se svojí paní Helenkou, rozenou Rubešovou ze Stachů. Motiv ze stašského náměstí datovaný k roku 1905. (foto archiv) Vzpomínali jsme po divadle spolu na krásné chvíle, prožité ve Staších. Loučila se se mnou slovy: „Adie, mia cara samideano!“
-----

V učiteli Kuklovi ve Staších měl jsem stále krásný vzor ideálního národního učitele. Chtěl jsem realisovat vše ve Strašíně, co on vytvořil ve Staších.

Ještě v r. l909 byly učiněny kroky k založení živnostenské školy pokračovací ve Strašíně. Přípravné práce jsem vykonal s řídícím učitelem Raškou.

V únoru 1909 jsem byl ustanoven definitivním učitelem II. třídy na pětitřídní obecné Škole ve Strašíně se základním služným 1200.- K ročně. Bylo to již finančně se mnou lepší a nemusil jsem již tolik vyčerpávat rodiče.

28.února 1909 sehráli jsme v divadelním spolku „Kolár ve Strašíně“ Tylovu výpravnou pohádku Strakonický dudák v mé režii. Současně jsem hrál úlohu studenta Vocílky. Pro efekt vystoupil ve hře sbor vil. Vílové šaty byly zhotoveny z tylu a dívky si je ozdobily břečťanovým listím. Taneční vložky jsem nacvičil podle hudby, složené učitelem Antonínem Kleem.

Začátkem listopadu 1909 byl otevřen ve Strašíně 1. ročník živnostenské školy pokračovací se 20 žáky. Správu školy vedl řídící učitel Raška. Mně bylo přiděleno na škole měřictví a kreslení. Vyučování bylo po dobu zimní vždy v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne.

26. listopadu 1909 sehráli jsme Tylovu „Paličovu dceru“, v níž jsem předvedl roli Valenty. Líčil jsem obyčejně všechny ochotníky a vytvořil jsem pro svoji roli tak zdařilou masku, že jsem se dal druhého dne v ní fotografovat.

Dlouho budila pozornost mezi vystavenými fotografiemi ve skříni paní Quastové. A již se na Vánoce připravovala nová výpravná historická hra Kolárova „Pražský žid“. Režii měl kolega Křesina a přidělil mi žida Eliaba; měl jsem na starosti výpravu, a poněvadž nebylo potřebných kulis a rekvisit, maloval jsem skoro všechny scény. Tentokrát mne přinutil kolega Křesina, že se hrálo na prostřední svátek vánoční, takže jsem byl ve Staších jen o Štědrém večeru a na Boží hod.

Bývalý svůj byt ve škole jsem propustil za kabinet živnostenské školy pokračovací a najal jsem si byt v hostinci, kde jsem byl stravován. Vyučovaní na škole pokračovací trvalo do konce března 1910. V prvním školním roce měl školní výbor velké vydání se zařízením školy (nákup pomůcek, kreslícího náčiní, osvětlení aj.), a proto se všichni vyučující zřekli odměny za vyučování.

Já jsem však přinesl pro tuto školu ještě další oběť. Abych byl náležitě připraven pro vyučování odbornému kreslení, odhodlal jsem se k absolvování I. dílčího kursu k dalšímu vzdělání učitelů kreslení a rýsování na živnostenských školách pokračovacích, který se konal při státní průmyslové škole v Plzni v době od 15. dubna do 15. července 1910. Tento pobyt v Plzni předpokládal určitý zvýšený náklad. Více mne však zatížila substituce na škole, kterou jsem si musel sám opatřit a uhradit.

Třída pokračovací školy ve Strašíně ve školním roce 1924/25. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)Tehdy zemská školní rada neudílela žádné dovolené pro takovýto účel a nehradila substituci. Okresní Školní rada mně oznámila, že mi dává povolení ke studiu s tím, že si substituci musím sám obstarati a finančně hradit. Na místo výpomocné učitelky po dobu mého kursu nastoupila učitelka Marie Stupková z Velhartic. O finanční podporu na toto vydáni jsem se již nemohl obrátit na rodiče, a proto jsem si vypůjčil z místní Kampeličky K 1000.- a ručiteli byli řídící učitel Raška a kolega Křesina František. Vydluženou částku měl jsem spláceti odměnou, vyplácenou za vyučování v příštím školním roce. Přinesl jsem tehdy pro prospěch školy velikou oběť jen z lásky k věci a idealismu. Dluh jsem, splácel celé tři roky. Doktor Ráchlík charakterisoval tento můj krok vtipně: „Kdopak to může dělat, aby si vydržoval ženskou!“

V Plzni jsem bydlel u sestry Endrštové, ale stravoval jsem se i s ostatními kolegy po různých restauracích. Podali jsme si žádost o podporu na vydržování v kursu. Bylo nás 30 a každý dostal od obchodní a živnostenské komory v Plzni příspěvek 60.- K. Ředitelství kursu nám vymohlo ještě státní příspěvek 100.- K. To ovšem bylo vše málo.

Jednatelským odborem skupiny odborů NJP byl odbor kašperskohorský do r. 1910. V tomto roce byla skupina svěřena jednatelskému výboru, jehož předsedou byl dr. Ráchlík, místopředsedou Josef Šafhauser, jednatelem já, pokladníkem Tomáš Dušek, knihovníkem řídící učitel Jan Ťoupalík z Nezdic.

Schůze se konaly ve Strašíně. Konal jsem vycházky do odborů méně činných, na nichž jsem přednášel o významu práce NJP.

Na podzim jsem byl kandidován ve třetím sboru do obecního zastupitelstva ve Strašíně. Na můj návrh došlo po prudké povodni v Laznech k zařízení betonového mostu před Lazna, který provedl můj krajan Stanislav Voldřich, stavitel ze Stachů nákladem 120,- K.

V r. 1910 bylo sčítání lidu. Ve Strašíně bylo napočteno 912 obyvatel, v Zuklíně 172 a na Věštíně 66, celkem bylo v politické obci 1150 obyvatel.

Sociální poměry lidu byly neutěšené. Chudší lid si přivydělával prací v lesích, někteří nádeničili, zedničili a hodně jich jezdilo do světa k cirkusům jako dělníci a muzikanti. Lid světácký se vracel vždy na zimu domů.

Před říšskými volbami projevil se značný zájem o dělnické otázky a sociální demokraté byli na Strašínsku na postupu. S programem strany byli dělníci seznamováni řečníky ze Sušice (Vaniš, Marek) a prvním takovým projevem nového socialistického hnutí bylo založení konsumního družstva.

Možnosti výdělku byly slabé a podle toho vypadala také mzda. Nádeník měl denně 2,40 - 2,80 K, zedník 5 - 3,60 K, čeledínovi se platilo 10 - 12 zl. měsíčně. Ale ani zemědělci nebyli na tom lépe. Hospodáři se lopotili na chudých políčkách a velmi těžko se oháněli.

Stařeček vede přes strašínskou náves krávu na pastvu. (ilustrační foto archiv)Přišla-li neúroda nebo sucho, přišla finanční tíseň i do statku. Posuďme, jaké byly ceny hospodářských plodin a zvířectva v letech 1906-1913: kráva byla za 100 zl, tele za 8 zl, vepř  o váze 50 kg 20 zl, lq slámy byl za 6 K, lq pšenice 24 K. Husa byla za 5 K, kachna za 3 K, slepice 2 K a kuře za 70 hal. Proto se pomáhalo zemědělcům, starali jsme se o jejich hospodářské povznesení v odborech Nár. Jednoty pošumavské. V odborech měli hospodáři společné stroje: mlátičky, secí karky, luční brány, triery a p., objednávaly se ovocné stromky, umělá hnojiva. Stroje mohly být koupeny na subvenci, již udělovala i zemědělská rada.

V březnu 1911 jsem uspořádal v odboru NJP pestrý večer v předvečer svátku Josefa k poctě dra Josefa Ráchlíka, na kterýžto večer se naposled mezi nás dostavil. Potom chřadl stále víc a v květnu zemřel. Byl 15. května uložen na strašínském hřbitově za veliké účasti lidu.

Těžkou ztrátu utrpěla práce národní na Kašperskohorsku úmrtím českého advokáta a vůdce menšiny dra Antonína Singra r. 1911, jehož památky bylo dlouho vzpomínáno.

V tomto roce byl ustanoven na sušickém okrese školním inspektorem prof. Viktorin Zeithammer. Byl profesorem české a německé řeči a literatury na reálce v Sušici. Z touhy přiblížiti se lidu a přírodě šumavské ještě těsněji, vzešlo jeho rozhodnutí působiti jako okresní školní inspektor.

Krankoty. Dříve německá usedlost nad Tejmlovem. (foto www.na-kole.wz.cz)Bohatá jeho byla činnost přednášková. Staral se o povznesení a vzdělání českého lidu a tyto snahy uplatňoval v NJP. Zvláště pak projevil činnost jako pracovník v turistice. Těšil jsem se proto právem na spolupráci s ním.

Když přišel na školu do Strašína, dal mi hned práci pro turistiku v úseku strašínském. Zhotovil jsem turistickou mapu a pořídil jsem značení do Žihobec a přes Javorník na Stachy. Zároveň jsem s dětmi umístil sloup s tabulkou na Krankotech, ukazující směr ke Královu kameni a pod ním opět sloup s označením cesty k sv. Janu, k Jiráskové skále a na Žďánov.

Nápis byl český a brzy byl zamazán a kůl vyvrácen. Po druhé jsem dal nápis česko-německý a opět nějaký dareba Němec zamazal nápis český.

V červnu vyžádal si mne inspektor Zeithammer, abych ho doprovázel na Stachy. Zde jsme se setkali se spisovatelem Karlem Klostermannem. Jistě byla ta schůzka mezi nimi smluvena.

Druhého dne vykonali jsme cestu s Klostermannem do Kůsova. Přibrali jsme s sebou též kolegu Kuklu. Mistra těšilo, když jsme mu ukázali nad Kůsoven, na cestě k Zadovu skály s jeho pojmenováním. Dali jsme se pak dále ke staré huti a k Josefovům. Tehdy vyšla již Klostermannova kniha „Odyssea soudního sluhy“ a cestou jsme o ní debatovali. Překvapilo nás a uvádělo v úžas, jak nás sám milý náš romanopisec vedl dále lesy k Churáňovu, kde byla taková  spleť cest, že i domorodec se tu stěží vyznal. Ale Klostermann tu prošel nesčetněkrát. Z Churáňova jsem se vrátil s kolegou Kuklou přes Zadov na Stachy a insp. Zeithammer pokračoval s Klostermannem dále na Zlatou studni.

13. června 1911 byly volby poslanců do poslanecké říšské sněmovny. V 68. volební skupině (Sušicko-Horaždovicko) kandidovali: JUDr. Jan Sedlák za stranu agrární, Josef Teska za sociální Zadov od Jaroškova. (foto archiv) demokraty, Josef Brož, farář z Budětic za stranu klerikální a samostatně kandidoval A. Stoklasa. Sedlák obdržel 4493 hlasy, Teska 4292 hlasy, došlo mezi nimi k užší volbě, při níž byl zvolen Jan Sedlák.

V červenci toho roku byl uspořádán tábor lidu ve Strašíně. Tábory lidu v Kašpersko-horsku se staly obvyklými manifestacemi s požadavky našeho lidu, na nichž mluvili naši nejlepší pracovníci, a obsah byl vždy v duchu pokrokovém. Protože měly i ráz politický, bylo nutno je odloučiti od činnosti spolkové a svolavateli byli vždy vedoucí činitelé jednatelského výboru NJP a starostové českých obcí. Po táboru se konala teprv národní slavnost NJP, jejíž čistý výtěžek obyčejně připadl domácímu odboru pro účely obecně prospěšné. Ve Strašíně mluvil jednatel ústředního výboru NJP František Titěra z Prahy a poslanec Jan Sedlák. Čistý výnos slavnosti byl 207,56 K.

O zářijové pouti 1911 jsme uspořádali jednatelským výborem NJP květinový den ve prospěch českých menšin. Nebylo jediného účastníka pouti, který by nebyl ozdoben umělým květem šípku.

Od 1. listopadu 1911 bylo zahájeno vyučování v Nezdicích v nově vystavené budově školní, poněvadž odškolením Nezdic ubylo přes 200 dětí, zrušeno bylo při obecné škole ve Strašíně def. pobořka při I. třídě, ale přesto zbyli ještě ve Strašíne 354 žáci a škola zůstala pětitřídní.

V odboru NJP jsme usilovali o zřízení pošty ve Strašíně, ale jednaly o ní též obce Nezdice a Soběšice. Tím se věc stále protahovala. Současně jsme žádali o povolení výročních trhů. Po dlouhém jednání došlo povolení od místodržitelství v lednu 1912. Trhy se měly konati: 14. března, l5. května, 24. července, 29. září a 11. listopadu. První trh byl odbýván 24. července a byl spojen s výstavou hovězího dobytka okresu kašperskohorskáho.

Při prvním trhu bylo i s výstavkou přivedeno na 300 kusů dobytka. Další trhy byly slabé, zaviněné špatným počasím a tak počet přihnaného dobytka stále klesal. U českých obcí našla tato akce málo podpory – zvláště Nezdice a Soběšice řádně trhy neobesílaly.

Karel Klostermann v roce 1918. (foto www.kohouti-kriz.org)V r. 1912 jsem opět pokračoval v odborném školení ve II. dílčím kursu pro odborné kreslení na průmyslové škole v Plzni. Kurs trval v době od 15. dubna do 15. července 1912 a okresní školní rada ustanovila za mne do Strašína výpomocnou učitelku Škorpilovou. Substituci jsem si musil zase uhradit. A tak jsem si opět vypůjčil z místní Kampeličky 1000.- K. V Plzni jsem byl na bytě u p. MUDr. J. Štěpána, s kterým jsem se znal z Kašperských Hor. Bydlel jsem tu zároveň s kolegou Řehořem, učitelem z Volenic. Jednoho večera šel jsem s doktorem Štěpánem do Měšťanské besedy a zasedli jsme ke stolu, kde seděl spisovatel K. Klostermann, představil jsem se mu jako podnájemník jeho „Hostinného domu“ a připomněl jsem mu i společnou cestu s ním ze Stachů na Churáňov.

Upamatoval se a rozmlouval se mnou se zájmem o Strašeni, o Pošumaví a hovořili jsme o námětu románu hostinného domu. Byl si toho vědom, že hlavní postava Bořeta /Václavík/ byl mezinárodním zlodějem, ale v románu jej mistr idealisoval.

Na pracovní konferenci odborů NJP svolané do Plzně jsem se sešel s tajemníkem Šafhausrem, se strakonickým inspektorem Dykem a seznámil jsem se s volenickým děkanem Blahovcem, zemským poslancem, který usiloval o zřízení měšťanské školy ve Staších.

V Národní jednotě pošumavské jsme pečovali o stránku vzdělávací a pořádali jsme přednášky. Jako jednatel skupiny vypracoval jsem soupis přednášek z nejrůznějších odborů, získal jsem pro ně zájem a jednotlivé odbory NJP se hlásily o řečníky a tak nastal v odborech život a ruch. Každým rokem byla ve Strašíně uctěna památka Husova. V předvečer svátku na všech okolních návrších zaplály tryzny a při ohni byla zpívána „Hranice vzplála“.

V r. 1913 založil jsem odbor NJP v Mačicích, kam se dostavil z blízkých Volenic děkan Blahovec. Pozdravili jsme se jako staří známí a tehdy mi projevil důvěru tím, že mi představil svého syna právníka.

V červenci téhož roku jsme uspořádali péčí NJP žákovskou výpravu do Prahy. Jeli jsme společně se školou nezdickou, děti ze Strašína jsem vedl já, výpravu dětí z Nezdic měl na starost řídící učitel Ťoupalík. Návštěva Prahy zanechala v dětech hluboký dojem. Dětem se dostalo pohoštění nejen od NJP a vlasteneckých společností, ale i od jednotlivců. Prošli jsme krásami Prahy, navštívili pražský hrad, velechrám sv. Víta, Národní divadlo, Staroměstskou radnici, Národní museum a jiné historické památky. Děti chodily Prahou v průvodu, v jehož čele byla standarta: Strašín-Nezdice na Šumavě. Nacvičili jsme s dětmi řadu písní a nejvíce jsme chytli Pražáky písní „My jsme hoši od Šumavy“. Dlouho, dlouho vzpomínaly děti na tento zájezd do matičky Prahy.
-----

Stavba javornické rozhledny byla nakonec zahájena až koncem 30. let. (foto archiv)Měšťanský pivovar ve Volyni, který byl vlastníkem hostince, v němž jsme hráli, zrestauroval v r. 1913 budovu a postavil zároveň přístavek k budově, který byl v prvním poschodí upraven na trvalé a stálé jeviště. Jeviště bylo od sálu odděleno prkennou zástěnou.

Též jsme si dali zhotoviti přední oponu od fy Suchý z Kolína a pořídili jsme i nové židle. Bylo nutno nyní častěji hráti, abychom vydání hradili. V r. 19l3 hráli jsme pětkrát, mezi jinými dávali jsme Psohlavce v úpravě od J. Kühnla. Hrál jsem ve hře Kozinu a ředitel Procházka ze Žihobec sehrál pohostinsky Lamingera. V Žihobcích jsem téhož roku hrál pohostinsky čtyřikrát.

Skupina odborů NJP všímala si též otázky zřízení rozhledny na Javorníku, Pozvali jsme si s předsedou Jos. Šafhausrem, tajemníkem z Hor Kašperských, spisovatele Karla Klostermanna na Javorník, aby promluvil k veřejnosti, ze širšího okolí sezvané, o krásách našeho podhůří a dal podnět k založení rozhledny na Javorníku.

Přišel k nám 26. července 1914 se stejně vroucím citem pro přírodu i pro ten lid, jak sem dříve přicházíval, ač mu do té doby zbělel vlas. To mu již bylo 66 let. Ale jeho srdce zůstalo stejně vřelé, stále byl usměvavý a shovívavý k lidem. Do poledne byla pracovní schůze, ale k odpolednímu projevu Klostermannovu již nedošlo. Ke 12. hodině přijeli na Javorník úředníci z okresního úřadu v Sušici s mobilisačními vyhláškami. Zde jsme se dověděli, že má dojíti kKarel Klostermann na Javorníku 26. července 1914 - ve spodní řadě uprostřed. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové) válce se Srbskem. Vidím stále našeho pěvce Šumavy, jak třesoucí hlavou pokyvuje a pronáší: "Bože, Bože, z toho vzplane světový požár!“

V hostinci, kam byla svolána schůze, nastal zmatek. Hostinský Ferda Kraml sám ještě téhož dne měl narukovat. Žena jeho bědovala, děti plakaly. I mnoho učitelů narukovalo. Sbor strašínský nebyl zatím dotčen. Z nás mladých nebyl nikdo vojákem.

Neveselé to byly prázdniny. Všechen zájem se upínal na frontu, český národ byl ve své převážné většině smýšlení protirakouského a naše sympatie byly hned na začátku války na straně dohody a zvláště na straně Ruska.

15. září 1914 byl jsem jmenován zatímním správcem při škole v Šimanově nově postavené. Chodíval jsem denně do Šimanova ze Strašína, kde jsem si i podržel byt u Hadů. Se mnou tu bydlel kolega Tichý, který docházel do Nezdic.

Na školu šimanovskou docházel k vyučování náboženství farář Vlk z Albrechtic. Byl to vzácný kněz, upřímný Čech a rusofil. Brzy jsem poznal z jeho řeči, že i jeho naděje se upínaly k ruské frontě. Věřil, že o sv. Václavu r. l914 bude Praha hostit ruské vojáky. Oba jsme počáteční úspěchy ruské vítali s netajeným nadšením.

O těžkých poměrech válečných se v tomto článku nebudu zmiňovat, píši o tom na jiném místě.

Podzimní pohled do koruny již téměř stoleté Husovy lípy ve Strašíně. (www.podhuri-sumavy.cz 2008)Přišel r. 1915, v předvečer svátku Husova jsme s kolegou Křesinou a s dětmi vysadili Na vinicích na oslavu 500. výročí smrti Husovy dvě lípy. Jedna z nich uschla, druhá se však udržela. Je pěkně rozložitá a zapadá pěkně v rámec Strašína.

Kromě toho jsem získal od Literárního spolku Čechů v Horách Kašperských 50 vázaných knih a doplnil jsem knihovnu odboru NJP ve Strašíně i jinými knihami a nazval jsem ji Husovou knihovnou. Památka Husova byla tak ve Strašíně trvale uctěné.

Bylo stále hůře a hůře, ale nejtěžším byl hladový rok 1917. Jako bleskem zazářil do tohoto dusného ovzduší světlý paprsek projev „českých spisovatelů ze dne 17. května 1917, který jsem četl v Lidovém deníku. Plamenný projev básníka Jaroslava Kvapila, Aloise Jiráska a druhů obsahoval plnou důvěru v lepší budoucnost našeho národa a čeští spisovatelé celému světu ohlásili, co český národ žádá – že neopustí od české samostatnosti a svobody.

Manifest mužně a statečně promlouval k ocha-blým českým poslancům na říšské radě. Četl jsem projev s nepopsatelnou radostí znovu a znovu, poznal jsem z těch řádek, že česká věc není ztracena a že v dohledné době zvítězí.

Významným dnem národním byl pro nás den 13. dubna 1918. Toho dne bylo rozhodnuto jít směle za uskutečněním naší samostatnosti. Duch velikého shromáždění přísahal při památce předků, že dáme i životy za osvobození národa z poroby Habsburků.

Přišel 28. říjen 1918, den nejkrásnější v mém životě. Nemohl jsem tomu ani věřit. Nastalo nám nové období dějin, v němž český národ ukáže, co v něm je, co bylo 300 let dušeno, žalářováno. Nemohl jsem zůstat doma. Musel jsem mezi lid, abych sdílel radost s ním. Všichni byli též vzrušeni a otvírali dokořán své duše. Byl jsem jak v horečce a musil jsem dát průchod své radosti výkřiky, jásotem a řečmi k lidu.

Naši mladou samostatnost jsme oslavili ve Strašíně průvodem po návsi a potom jsem promluvil k četnému zástupu, po mně za dělnictvo Jan Rajtmajer, skladník konsumu a starosta Josef Kašák.

V neděli přišlo do Strašína hasičstvo v krojích z Malče a na cestě z kostela se zastavili na návsi. Tu jsem byl vyzván, abych k nim promluvil o naší svobodě a o tom, co naše republika od nás žádá.

Na příští neděli jsem mluvil na velkém táboru lidu v Žihobcích. Byly to chvíle svatého nadšení. Ale mladá naše republika měla hned první starosti v pohraničí. Tam Němci snili o odtržení od Čech a chtěli si vytvořiti svoji republiku Deutschböhmen. Měli již i svého kandidáta na presidentsví hejtmana Müllera.

Kašperskohorské náměstí. (foto archiv)Sušičtí přitáhli vojensky na Kašperské Hory a Hartmanice, obsadili obě města a německé obyvatelstvo odzbrojili. Zatím se proslechlo, že německé vojsko přichází od Vimperka k Horám na pomoc. Proto posádka z Hor byla odvolána, vytáhla ke Stachům a na zajištění klidu byla zalarmována pohotovost občanstva z Kašperskohorska.

V té době byl jsem v noci o 2. hodině probuzen poslem z Kašperských Hor, abych připravil a ozbrojil lid a ihned s nimi vytáhl do Hor. Nato jel posel na Soběšice. Dal jsem vytroubit poplachové hoří! a probuzené občanstvo, jsem svolával ke schůdkám u Hadů. Promluvil jsem k nim, že Hory Kašperské jsou v nebezpečí tím, že naši vojáci odtáhli a že je třeba nahradit je občanskou pomocí. Vyzval jsem je, aby se ozbrojili jak nohou a aby ihned se dostavili opět na náves. Zatím jsme si od lesního Linksfeilera ze Zabrdí vypůjčili 3 lovecké pušky, jiní vzali s sebou revolvery a různé jiné zbraně a během půl hodiny bylo nás připraveno as 50 k pochodu k Horám. V čele nesl kdosi červenobílý prapor a za vlasteneckých písní jsme vyrazili.

Když jsme táhli kolem čtvrté hodiny Nezdicemi, byli jsme nadšeně pozdravováni. „Naši již táhli také na pomoc!“ volali. Na Žlíbku jsem předal velení zkušeným vojákům a Tomáš Dušek ještě s několika jinými utvořili hlídku a postupovali před námi.

Došli jsme již za svítání k Cikánce a hlídka nedávala žádných zpráv, to znamenalo, že můžeme v cestě klidně pokračovat. Dorazili jsme na náměstí. Tu bylo již živo. Setkávali jsme se tu s Stavba pomníku strašínským mužům padlým v 1. světové válce. (foto archiv Jaroslavy Sucháčové)nezdickými, pohorskými a přišla i ze Stachů posila. Na náměstí byl účastníkům rozdáván guláš. Podíval jsem se do Besedy, kde členové národního výboru ze Sušice vyslýchali funkcionáře obce a státní zaměstnance, od nichž byl požadován slib republice československé. Němci nápadně zkrotli a vymlouvali se na desorientaci a zmatek.

Zatím se zjistilo, že tažení německého vojska z Deutschböhmen z Vimperka bylo jen smyšlenkou a když se vrátila naše posádka do Hor, ubírali jsme se ještě odpoledne do svých domovů. Ale ukázalo se, že svojí pohotovostí, kázní a obětavostí chceme vše přinésti pro svoji mladou republiku.

Náš stát měl velkou starost o své hospodářské zabezpečení. Vyživovací situace byla stále prekerní. Bylo pořád v městech dosti bídy, nedostatek potravin a proto jsem se též ujal funkce při výkupu brambor. Nakoupil jsem jich v okolí na dva vagóny. Též v okolkovací komisi na Horách Kašperských jsem působil. Zbavili jsme se okolkováním bankovek velkého oběživa a tak naše Strašínský Sokol v akci - 20. léta. (foto www.podhuri-sumavy.cz 2008)koruna měla hned jinou hodnotu. Obuvník V. Lhoták ze Strašína podal při okolkování na 50.000 Kč. Když dostal polovinu nazpět, s úsměvem prohlásil: „Teď mám ale peníze!“

Byl jsem vřelým stoupencem evangelia Tyršova, a když sokolská myšlenka zachycovala kořeny i na venkově, zanášeli jsme se s kolegou Křesinou úmyslem založiti jednotu sokolskou i ve Strašíně. Přijeli bratři ze Sušice a promluvili o významu sokolství a hned byl ustaven výbor. Kolega František Křesina byl zvolen starostou, Tomáš Dušek místostarostou, já náčelníkem a ostatní učitelé převzali další funkce. Cvičilo se hned v sále u Kopů. Cvičících mužů bylo 15, z nich 8 učitelů (s nezdickými). Též ženy začaly cvičit. Těch bylo na 20.

Radostný to byl život plný elánu a nadšení!

(pokračování)

 

 
TOPlist