Vzpomínky na Strašín


Obsah:
1. Návštěvou ve Strašíně
2. Co zavinil kokain
3. Rathovy taškařiny
4. Můj nástup do učitelské služby - 1. část
4. Můj nástup do učitelské služby - 2. část
5. Večery v Hostinném domě
6. Proslov při otevření opravené 100leté školy ve Strašíně

 

5. Večery v Hostinném domě

Milé vzpomínky mám na Strašín, první mé působiště. Snad je to i tím, že jsem byl tehdy mlád a nyní ve stáří se tak rád vracím k dobám tehdejší bezstarostnosti a radosti. By1jsem tehdy také pln idealismu nejen pro práci školní, ale i kulturní, jež se soustředila v Národní jednotě pošumavské, v níž se řešily sociální a hospodářské otázky této oblasti a pomáhalo se těm nejpotřebnějším, jak bylo v naší moci. A konečně divadlem jsem přinášel lidu úsměvu do jeho těžkých všedních dnů. Nejvíce mne těšilo, že jsem všude nacházel pochopení a zájem.

Lid tu neměl na růžích ustláno. V Laznech byla samá chudina. Obyvatelé nacházeli výdělku v lesích, jezdili na sezónní práce k Polabí a k Žatci, jiní se pouštěli i dál do světa za různou prací. Z ušetřených peněz si postavili budku, jichž tu vyrostlo jako hub na drahách. V každé chaloupce si drželi kozu, někde i kravku, ač neměli ani na píď půdy. Však tráva se pro ni vždy sehnala na mezích a v lese.

Ale ani zemědělci nebyli na tom lépe. Těžko se jim hospodařilo na méně úrodných políčkách, kdy lijavce sbíraly vyhnojenou půdu se strání. A přišel-li špatný rok, pád dobytka, bylo na hospodářství zle. Hopsodář si musil vypůjčit a často vytloukal klín klínem. Nevěděl, kam má dát dřív peníze – do Pošumavky na splátku, nebo na daně. Na pojmenování těch různých statků, na nichž byl už jiný vlastník, bylo dokumentováno, jak mnohý sedlák stále finančně upadal, až přišel do exekuce. Nikdo si nesměl dovolit žádný luxus a každý musel dobře počítat, aby nepřišel pod vodu. Jen ten, kdo si při hospodářství přivydělával povoznictvím a jiným výdělkem, přišel večer do hostince na dvě, na tři sklenice piva, aby se posílil, ale nikdo tu zbytečně nevysedával.

Byl jsem na stravě v hostinci a mohl jsem pozorovati jeho návštěvníky. Denním hostem byl dr. Ráchlík, obvodní lékař, lesník Linksfeiler, několik sedláků, jednou v týdnu přišel děkan Ziegloser a revírník Moravec. Někdy přišel také kapelník Staněk s hudebníkem Soukupem a vyprávěli své zážitky ze světa.

Cestovali jako hudebníci s cirkusem po Evropě a vždy s pochvalou se vyjadřovali o Německu, jaký je tam pokrok a pořádek. Soukup obyčejně přešel na politiku a kritisoval kšeftařskou politiku Anglie. V některém koutě si zahráli mariáš, ale nejvíce se vyprávěly různé příhody, jež se sběhly v místě a v okolí. Poznával jsem tu lid a jeho život.

Kdo si více přihnul, byl pak pro zábavu ostatním a obětí různých taškařin.

Někdy se sem zatoulal sběrač hadrů vulgo Veksl a ten již přišel ve stavu naroušeném. Stále mluvil, chodil od stolu ke stolu a neposeděl na jednom místě. Vždy se našel někdo, který si ho vzal na mušku, bavil se s ním a za chvíli byl očerněn sazemi, aniž to pozoroval. Bylo z toho vždy hodně veselí a smíchu. Groteskní bylo, když vcházel někdy z kuchyně do lokálu již očerněn nějakým ferinou a pronášel sebevědomě: „Dnes se to nestane, aby mne někdo očernil!“

Mně se stala s ním nemilá příhoda. Byl jsem již asi měsíc ve Strašíně a znal jsem tohoto človíčka jen pod jménem Veksl. Netušil jsem, že je to jeho přezdívka.

Jednou v rozhovoru s ním jsem jej stále oslovoval pane Veksl. Při prvním oslovení sebou trhl, a když jsem se stále opakoval, vyskočil a řval: „Už toho mám dost! Co si to dovolujete? Proč mně nadáváte? To jste učitel?“
Byl jsem jak ohromen. ,,Ale dovolte,“ vysvětluji, „mám zato, že se tak jmenujete. Vždyť v tom není nic hanlivého. Jak se vlastně jmenujete?“
„Vždycky Josef Š..., sběratel textilu.“
„Ach, odpusťte, pane Š...,“ omlouval jsem se, „nemínil jsem vás nijak urážet.“
Ještě se trochu kohoutil, ale když jsem mu trochu polichotil, že se mi líbí jeho rozhodnost a zkušenost, bylo zase dobře.

Jinou takovou zajímavou osobností byl P... N..., chalupník ze samoty B... Říkalo se mu prostě P... z B... Měl pod lesem malé hospodářství, jehož správu však přenechal ženě a dětem. Sám chodil jen po trzích a smlouval obchod s dobytkem. Věděl daleko široko o dobré kravce, o dobrém potahu a všude byl vítaným zprostředkovatelem, dohazovačem. Když přišel k provisi, vždy ji hned propil.

Do hostince k Duškovům přicházel již ve stavu podnapilém. Vyprávěl, jak pochodil při dohazování. Vychloubal se i svou silou. Byl to opravdu silný, vysoký chlapík. Obdivovali jsme i jeho zdravý a silný chrup. Při zmínce o něm vždy zaskřípal zuby a chlubil se, co v zubech udrží.

Toť by mohl vystupovat svými siláckými kousky v cirkuse!,“ polichotil soused Brabec.
„To by mohl!“ a hned provedl smělou ukázku své síly. Zakousl se do nejbližší židle a zvedl ji v zubech do výše.
„To bych já také dovedl!“ popichoval jiný.
„A dovedeš rozlousknout v zubech velký ořech?“ a vytáhl z kapsy velký vlašský ořech. A poněvadž se nikdo nepřihlásil, dal jej do úst, chrupl a vyndal z úst skořápky.
„To nic není! To nic není!“ škádlili kolem sedící.
„Mám ti snad ukousnout nos?“ rozhorloval se P. a přiskočil k blízkým kachlovým kamnům a zakousl se do rohu svrchnice. Nešlo to, zuby jezdily po polevě, ale najednou rohový kachlík povolil a již ukazoval P. ve chvíli ukousnutý kus kachle. Za tento výkon byl hlučně přítomnými pochválen a usmíval se i hostinský, třebaže kamna utrpěla na vzhledu.

Tato scéna se často opakovala a rohy kachlových kamen v hostinci byly všecky okousány.
-----

Uteklo dvacet let. Při jedné příležitosti navštívil jsem po čase opět Hostinný dům a v rohu u stolu jsem se shledal s P... N... Značně zestaral a v zádech byl pohrben.

Vzpomínal jsem minulých let a připomněl jsem mu jeho zdraví a sílu.
„Pamatujete si, pane N..., jak jste tu okousával rohy kachlových kamen?“
„To jsem byl kus vola!,“ odvětil stařec a ukazoval, že mu zbyly vpředu jen dva špičáky. „Teď nemohu ukousnout ani kus chleba. Dávám si ho rozmočit do kávy.“

Ano, čas letí, jen vzpomínky z minulých dob se občas vybaví...

(pokračování)

 

 
TOPlist