František Daniel Merth – život a poezie


František Daniel MERTH
* 18. 10. 1915, Jindřichův Hradec
† 11. 4. 1995, Strašín (u Sušice)

 

Básník

Otec byl klempířem, matka dělnicí; později obchodníci s ovocem a zeleninou. Po absolvování gymnázia v Jindřichově Hradci (mat. 1934) studoval Merth na FF MU v Brně (1934–1936) češtinu a francouzštinu. V roce 1936 přestoupil na Katolický bohoslovecký seminář v Českých Budějovicích, 1942 vysvěcen na kněze. 1942–1944 kaplan v Pelhřimově, od 1944 působil jako kněz v Českých Budějovicích, kde byl 1948 zatčen a odsouzen za „protistátní činnost“ na pět let do vězení (pracovní tábory: uhelný důl v Dolním Jiřetíně, uranové doly v Horním Slavkově u Jáchymova). 1953 propuštěn, bylo mu však zakazáno působit v duchovní správě. 1953–1954 pracoval v uranových dolech v Příbrami, 1955–1967 byl dělníkem v továrně na brýle foto Jan Kavalev Jindřichově Hradci. Po úrazu byl vychovatelem mentálně postižené mládeže (1967–1970) v Ústavu sociální péče v Černovicích u Tábora. 1970 obdržel státní souhlas k duchovní správě; krátce působil jako kněz v Českých Budějovicích, odkud byl 1970 přeložen do Strašína u Sušice, kde vykonával kněžskou službu až do smrti.

Přispíval od začátku 30. let do Studentského časopisu, Jitra, Akordu (se kterým spolupracoval i redakčně), od konce 60. let do Sešitů pro literaturu a diskusi, Archů, Souvislostí a Proglasu. Řada Merthových básnických sbírek vyšla jako soukromé bibliofilské tisky. V olomouckých Textech přátel byla vydána úvaha Sbírání pokladu (b. d., 1976) a sbírka Zápisy (b. d., 1986). V samizdatové edici KDM publikoval soubor Rukopisy (1980, obsahuje: Ne krví býků, Sedm básní, Sbírání pokladu, Malé hóry, Strašně lidský hlas, Kyrie) a sbírky Matutinum (1981), Zastavení (1983) a Zápisy (1988). V samizdatu dále byly zveřejněny sbírky Zastavení II (1984), Zápisy z roku 1988 (1988); Zápisy z roku 1989 (1989) a Nokturny, Faeton (1989). Přispěl do samizdatových sborníků Tempo 1 (Brno 1968), Z pěstiček zaťatých – Básníkovi Janu Skácelovi k šedesátinám (1982); Na střepech volnosti (Česká expedice 1987, ed. Z. Hrubý), Nálezy (1988, eds. M. Freiová, K. Neradová) a do antologie Básníci a samotáři (1984, eds. Ondřej Fibich, Jiří Brixi). Rané práce podepisoval František Merth.

 Merth je tvůrcem meditativně-reflexivní lyriky, v níž hraje důležitou roli složka intelektuální, korigující básníkovy prožitky a emoce. Samota, ticho a blízkost k šumavské přírodě – to jsou základní souřadnice Merthova básnického světa, v němž vládne přísná snaha po řádu. Tento řád, ovládající kosmos i lidské nitro, nemůže být vysloven jinak než náznakem a zkratkou, proto je pro Merthovu poezii příznačná konciznost a jistá strohost básnického výrazu, projevující se zejména řadou eliptických zkratek, značným množstvím substantiv a souřadně kladených vět. I přes blízkost k přírodě Merth netvoří tradiční přírodní lyriku, přírodní děje jsou u něho metaforou lidské existence, její touhy po stálosti, ohrožované neklidem srdce. Stejně netradičně chápe básník-kněz i všechny formy náboženské reflexe: nikdy nepodléhá vnějškově zdobné religiozitě, jeho víra chce být především svědectvím o Boží přítomnosti ve světě i v lidském konání.

Slovník české literatury po roce 1945, www.slovnikceskeliteratury.cz.
Autor hesla: Jaroslav Med

 

Farář u Panny Marie Strašínské

V Textech 2/94 vyšla Merthova báseň Maria. O jeho velké duši svědčí i to, že finanční hodnotu ceny Jana Zahradníčka z USA věnoval našim TT.

Básník a kněz František Daniel Merth (1915-1995) patří do početné skupiny těch literárních tvůrců, jejichž životní i umělecké osudy byly víc než citelně deformovány komunistickou totalitou. Po svém vysvěcení na kněze v roce 1942 začal působit jako kněz v kostele sv. Prokopa v Českých Budějovicích. V krátkém poválečném období relativní svobody ještě stačil v roce 1947 vydat básnickou prvotinu Refrigerium, ale pak přišel únor 1948 a s ním i dramatická změna jeho životních i uměleckých osudů. V září 1948 je zatčen přímo ve zpovědnici a odsouzen na pět let do vězení za údajné šíření protistátních letáků. Pět let muklovského života v pracovních táborech...

Ani po propuštění z vězení v roce 1953 ho nečekal rozhodně snadný život. Teprve po příchodu českobudějovického biskupa J. Hloucha z internace dostal konečně v roce 1970 státní souhlas Strašínská fara, na níž F. D. Merth strávil velkou část života.k duchovní službě. V témže roce mu také vyšla oficiálně druhá básnická sbírka - Orančina píseň. Právě začínající normalizace však nemohla akceptovat působení básníka a kněze v Českých Budějovicích, a tak byl co nejrychleji odsunut do jedné z nejodlehlejších a nejzpustošenějších jihočeských farností, do šumavské vesnice Strašín.

Strašínská léta jsou zpočátku pro městského člověka nejen léty opuštěnosti a lidského vyhnanství, ale záhy se také stávají léty obrovské tvůrčí koncentrace, v níž se čas a prostor proměňují v básnicky jedinečný existenciální prožitek. Merth básník, stále uchvácenější mocí slov, hledí s větší a větší soustředěností z mallarméovského „okna“ do světa krásy k nevyslovení, navzdory tomu, že nesmí publikovat ani řádek. Na toto absolutní zavržení ze strany mocných Merth reaguje v jednom ze svých dopisů zcela jednoznačně: „Ale já nemohu být poražen zatrpklostí, protože mám hodně ticha, samoty a co nejjednodušší denní režim“. Jak postupovala v 80. letech mocensko-ideologická dehydratace komunistického režimu, stával se Strašín poznenáhlu poutním místem nejen pro ctitele Panny Marie Strašínské, ale také pro básnické nadšence objevující Merthovo básnické dílo. Vychází mu v samizdatových edicích řada sbírek, z exilových básníků se k němu hlásí Ivan Diviš, a tak se poznenáhlu připravuje v podstatě už třetí a definitivní Merthův vstup do literatury.

Posledních pět let jeho života znamená konečně pobyt básníka i kněze ve svobodě. V rychlém sledu za sebou vycházejí tři jeho básnické sbírky (Matutinum, Zastavení, Zápisy), přichází i veřejné ocenění: v roce 1994 dostává čestné uznání České biskupské konference, v roce 1995 cenu J. Zahradníčka. Přichází ale také tíha stáří, která připravuje proměnu jeho života v absolutní báseň, o níž celý život snil; život a dílo F. D. Mertha bylo s definitivní platností dotvořeno a dovršeno 11. dubna 1995. Od této chvíle splynul velký český básník, ležící na strašínském hřbitově, s prostorem, jemuž dal jméno, když v něm hledal krásu i smysl stvořeného bytí.

Shrnout Merthův životní osud bylo poměrně snadné, mnohem obtížnější je představit stejně stručně také básníka. Pro jeho tvorbu je od počátku příznačný odpor vůči světu romantické foto Jan Kavale iracionality a snaha zrušit tradiční spojitost mezi poezií a niternou citovostí. Poezie není podle Mertha prostorem jasné tematizace, která svádí k ideologizaci, ani sestupem do hlubin podvědomí či smyslovým okouzlením. Základním maximem jeho tvorby je intelektualita; poezie jako jisté dobrodružství intelektu, v němž má myšlení převahu nad citem a hledání smyslu nad spontaneitou. Vše se poznenáhlu - zejména v jeho vrcholném strašínském období - posouvá do jednoznačně vymezovaného prostoru, v němž básník destiluje či sublimuje svůj básnický prožitek. Tento prostor lze vymezit takto: Bůh s neproměnností svého stvořitelského díla - lyrický subjekt - čas. Není to prostor subjektivní abstrakce, všechno je uzemněno v básníkově strašínském tuskulu. Poezie se stává pro Mertha stále více především základním prostředníkem meditace, cestou k nejpodstatnějšímu - tento pohyb představuje základní vývojovou dynamiku Merthovy básnické tvorby.

F. D. Merth byl básník a kněz, to muselo přirozeně podstatně ovlivňovat také jeho básnickou tvorbu. Pro něho je podstata náboženské víry mystériem, stejně tak jako podstata reality vstupující do jeho poezie - o Bohu i skutečnosti lze vypovídat toliko analogicky; proto Merth tak váží každé slovo a hluboce opovrhuje náboženským ornamentalismem a na odiv stavěnou zbožností. Hloubku svého náboženského prožitku dokazuje už samotným vztahem ke světu, který vnímá jako permanentní akt stvoření, jako odlesk Božího poselství, skrze něž se blížíme k plnosti. Nad Merthovými spirituálně nejvyhraněnějšími básnickými skladbami (Zápisy z prodlévání u Kříže, Křížová cesta) zřetelně vidíme existenciální rozměr jeho náboženského prožitku. Křížová cesta a Kristova oběť má obecně všelidskou platnost: lidé představují „tíhu tíhy, jsou spojeni propastí“, naproti tomu Kristus je zosobněním lehkosti a výšky. „Pod každou kolébkou leží graf kříže“ a vědomí tohoto nevýslovného tajemství spásy určuje strohost a náznakovost básníkovy dikce; jakoby dotekem pointilistického štětce či echem slov naznačuje hloubku tajemné rovnováhy světa stále balancujícího mezi vírou - nevírou, vším a nicotou. Nikoli vně postavy pod křížem mizí do nás“ -, ale v nitru každého člověka probíhá zápas o tuto rovnováhu a nikdo není ušetřen.

Nad Merthovým básnickým dílem si uvědomujeme jeden závažný fakt: realita našeho světa je obdařena autonomním smyslem i krásou, jež lze chápat jako odvěké atributy Stvoření. Vztah umělce k této autonomii je pak jedním z podstatných znaků, jimiž vymezuje umělec svůj vztah k transcendentním a náboženským hodnotám. Význam tohoto vztahu velmi přesně ocenil Romano Guardini: „Jedním z nejhlubších znaků autentického náboženského ducha je, že uznává autonomii foto Jan Kavaletýkající se přirozených hodnot a věcí bez toho, že by je redukoval na jejich přímý vztah k náboženství“. Tato slova můžeme beze zbytku vztáhnout i na F. D. Mertha a jeho básnické dílo, kde věci, stromy, kameny jsou transparentními nositeli lidských významů, symbolizujícími touhu po dokonalosti, věčnosti i plnosti, aniž by mobilizovaly lidské emoce. V české křesťansky orientované poezii je to zcela výjimečné tvůrčí gesto, v lecčems jakoby navazující na soudobou francouzskou poezii (zejména můžeme myslet na Pierra Emmanuela a Jeana Cayrola), k níž mohl mít Merth blízko, vzhledem ke svým původním romanistickým studiím. Těmito souvislostmi však není v žádném případě umenšen význam a osobitost básnického díla Františka Daniela Mertha; právě naopak, jimi vstoupil tento šumavský samotář do kontextu moderní české poezie druhé poloviny 20. století jako výrazná básnická osobnost, kterou nedokázala přemoci ani vnucená izolace, ani jisté nepochopení. Odkázal nám poezii jako dar, jako odlesk Božího poselství - a to není rozhodně málo.

Jaroslav Med, Farář u Panny Marie Strašínské. In: Teologické texty 2000/5. Praha: Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehrad, 2000.


ČRo 6, Nežádoucí texty: František Daniel Merth - katolický kněz a básník



Z básní Františka Daniela Mertha:


REKVIEM

Tvou ruku jsem našel už chladnou
Tak jsem se snažil ze všeho číst ale lidé byli kolem a všechno rušili
Až potom v lese (v samotě lesa) borovice
Hrbolky pryskyřice mi rozsvítila. Ta ruka byla živá a oživly naše dny

V ústech poslední stopy spěchu všech lidí i zvířat
Šel jsem zpět k začátku. Hořel tam těžký prsten
Ne polibek ale spojená ústa a z úst do úst krev to slovo jsem těžko četl
Jak zápalnice květů než se otevrou slyšel jsem tlouci srdce

Že z daleka jde oheň a všechny naše omyly jsou sutiny a ničí jeho chválu
A do daleka míří míza rukou že všechno je tvé a je to dláto
Srpek měsíce načínal teplo druhu pohádek ve sněhu schoulených chalup
A v tichu označovalo se zlato

Tvou ruku jsem našel chladnou protože v tolika lidech kolem jsi byl sám smeten
Neunesl jsem pro ni pomoc a odložil s tebou i tvůj stín
Kyvadlo kroků V hrdle kost A oči prodaný prsten
Tak jsem si přišel pro pláč který nedokončím

/ / /

Dnes večer ještě jezy šly a s těžkou mincí hlídač říjen
Ale už vyzvala je noc a hřebec se prohnul a zachvěl
Nosními dírkami varuje krev ale už míjen
Zlatoplavec je list a platí královsky ale jak žebrák potom odcházel

Ty morózní plísně do všech kloboučků a stružek v louku lehly
Malíř promoklý a kulhavý a že se směje to tak břízu bolí
Svist asfaltu jen pryč Do očí souboje vzduch zvedly
Ty samobiče vítr krotí bez citu na rozoraném poli

Jen vysoká okna na západ vřou ještě léto střemhlavující sen
Říci kupředu Zvraceti rozkazy jak čas je pod bičem
Ty zvahadlované lži přibíjet do slunečnic motýlům do křídel
Jak vybuchuje pohár letních hvězd v poslední květině

Dnes večer ještě platí zlato ale tvář žírá čerň
Zbabělci schoulené chalupy a ticho že přece jen musíš žít
Kam zdvihnout dýku Je z ní trn Kde strhnout oheň Není v čem
A spelení a spíjení zavírá žal a i ten žal je plný chuti odejít

(Ne krví býků, 1974s)


PLAVEC

foto Jan Kavale
I

Léto odkládá píseň
Nahoře mezi arnykami
A dole čeká potulný déšť

Okny letící muškát
Stísněn
Ve slunci příliš velkém v hrudi a za horami

Strysk vzpomínky
Z jeřabin krev jak signál hlídek
Čitelný pod hvězdami

Minuta z hlubin. Silná a blízká jako příliv
Jako vysutý most, z něhož dívka hodila kvítek
Mrtvému plavci dole, který je pro ni živý


II

Na špičkách slunce usedají ptáci
Je podzim (čas zteřelý) a smutkem provází je dítě
Jako břeh odsouvaný plavci
Pro pevninu opuštěných hnízd

Diskař a letící disk (to chvění disku) a oči jsou plny jak sítě
Při zátahu ryb
Přepadlý stesk sebraly hvězdy, když padal list

A paže plavce prošlého až k pevnině
Směr otevřely a je to cesta zpět
Zpět daleko vpředu. Neslyšně
Se rozevírá květ

Pro návrat, který je skryt
V tobě
Na špičkách dnů chvíle zářící jak podběl


VII

Na květech oči srn, úsvit je blízko
Louka u lesa, perla a černá krev
Pěšinou zvoní rosa

Na rybníku je tma
Až sluncem prosát
Plavec vstupuje

Zas celé tělo jeden průstřel zničení a vítězství
Opustit (voda je dobrá). Unésti (voda je klam)
Dole dno zla dno člověka

Kdo roztahal až sem vězeňské zdi
A z tváře slepil plakát pro duši
Kdo zahnal dítě do dětství?

V té chvíli tma. Tma tmy. Tma stín a stín tmu uzavřel
Plavec utonul
Jen rákosníček zazpíval a dvéře světlu otevřel


SVĚTLO


IV

Dítě na špičkách u stolu, jenž svítí opřen o muškát
A drží ruce otcovy
Přebytek světla rozstřikuje oknem pták
Řeč na řeč tluče křídly mezi. A přece světlo tkví a zůstává s ní

Poslouchali jsme vichřice, chodily s půdy do kostí
Povodně došly vysoko a podlahu bil strach
A přece oči vlka z pohádky mívaly při tom naše úzkosti
A jabloně se rozesmály ráno na lukách

Ale pak přišel pes. Mokrý pes tulák. Hladový zlý
Udice v potopě vnadily smrtí
Jako když zima po kapkách obaluje vše rzí
A prohry topí lží, že víc už nevynutí

Až najednou bylo to: voněl chléb a světlo stolu bylo u tebe
To odemykals byt a ticho vykřiklo
To rychleji, než blesk tvůj pravý domov na vteřinu vrátil se
A na niti jsi přešel nad smrtí a ani nevěděl, žes proměněný ve světlo


LISTOPAD
foto Jan Kavale
List padá dolů a vzhůru stoupá dým
Koldokola dálky. Léta se vracejí
V studené barvě jim květy. Zbytek hostiny

Déšť padá dolů a vzhůru stoupá dým
Koldokola mlha. Hroby se vracejí
Teď nic jim nestíní

Rybník je prázdný. Vodník spí
A hlína oranic zvonice pokání
Jen kdesi daleko ve vsi křídlovka zavýskla si

List padá dolů a vzhůru z ohňů dým
Koldokola v stožárech dálky se vracejí
V studenu letí vrána. Zbytek hostiny

Déšť padá dolů a vzhůru z mlhy dým
Koldokola chlad. Jen hřbitovy v jásot se vracejí
A s krůpějí slunce na štítu statku chocholouš zavýskl si

(Sedm písní, 1976s, 1994)


TKÁŇ BOLESTI

Plameny luk hoří za tebe
nad nebem v kalíšcích a v houslích trav tvé rty
jen tu a tam z nich světlo zalétne
v tkáň bolesti

čas proudí otevřen a skloněn v zrcadlo
k soucestím
a jak se naše setkání do nebes mění v sloup
květ ožehuje oči dní

kalichy zavřené, bludné kameny jar
jdeme dnem bolestí odjinud postřehnuti
snad jako tělo bříz jež ulétá
své smrti

(z antologie Krajiny milosti, 1994)


NE KRVÍ BÝKŮ

Vy oči! Jde po zemi Bůh
Vy oči! Spojené ruce a tkaný len a čistý čas
Vy oči! Přepíjení. Na erbu věrnost. A délky meč na stole meč a s chlebem sůl
Vy oči! Morfologie nadhvězdna

Sen žat! Drolí se nic. A přece v ruce stéká chléb a svítí med
O polopolednách snad olej či rumělka jako poduška
Jak vlnité hřbety stád žalm kraj si mne a lne
Žalm nářek žalm žalm třpytivá silná výška rodivá

(Ne krví býků, 1992)


ZÁPIS ZE ZIMNÍ NOCI

Zimní noc Hvězdy v ní jiskří
Prázdný stůl ve mně Na něm nůž
Tehdy padají sady v ticho očí bez očí
Zhasnuto Nedotknut jediný zvuk

Když slétají se supi chtějí oběti
ale vězeň je přehlédnut

Jdou pohřby bez smutku a do tmy vtékají
Jen lehká mlha
Jako tvář v dálce která se usmívá

(Zápisy)


K článku byly použity fotografie Jana Kavaleho.

 

 

 
TOPlist