Paměti učitele Tomáše Přimdy

ZE STARÉ ŠKOLY

Rodná obec Ostružno byla přifařena a přiškolena do Albrechtic. Škola byla jednotřídní, národnostně smíšená, t.j. českoněmecká. Přiškoleny byly obce: české: Ostružno a Šimanov, německé: Milčice a Humpolec, smíšené: Albrechtice a Záluží.

Albrechtické děti skoro všecky uměly česky, zvláště děti sedláků. Matky totiž byly většinou Češky, hlavně z Kadešic a Podmok. Z dětí zálužských asi třetina uměla aspoň trochu česky. Vzdor tomu všecky děti z Albrechtic a Záluží byly zapsány v oddělení německém. Pouze děti sládka Frant. Šebesty a učitele Eduarda Rause byly v oddělením českém.

Odečteme-li děti humpolecké, které pro neschůdnou cestu po celou dobu zimní byly vyučovány doma (učil je vysloužilý voják, který se naučil na vojně čísti, počítati a trochu psáti) a které byly povinny přicházeti do školy do Albrechtic k vůlí náboženství toliko jednou týdně, ale nepřicházely, bylo české oddělení počtem silnější.

Před vyučováním a v době polední převládal český hovor. Děti z českého oddělení neuměly slova německy a mnoho dětí z německého oddělení umělo česky. Ty se přizpůsobily a hovořily s námi česky. Mnohé děti ryze německé během své školní povinnosti naučily se trochu česky. Za to české dítě nepřiučilo se němčině ani jedno. Pouze moji dva bratři a já ve třetím oddělení četli jsme také z čítanky německé, ale čtenému jsme nerozuměli. Třída byla malá a nízká, ale málokdy byla přeplněna. Lavice stály ve dvou řadách, asi po šesti. Hoši seděli při oknech na prahy, dívky při oknech do zámecké zahrady, všichni zády k cestě. V prvních lavicích seděli slabikanti, Češi i Němci pohromadě, v druhých a třetích II. a III, oddělení Němců, v ostatních II. a III. oddělení Čechů.

Učebné knihy pro Čechy i Němce byly pro I. oddělení slabikář, pro II. oddělení katechismus, pro III. oddělení čítanka. Početnice jsme měli dva žáci z III. oddělení a mluvnice ve stručném výtahu byla při čítance. Vyučování mluvnici mělo pouze odděleni III., a to nepravidelně. Na rozvrhu hodin mluvnice nebyla. Pro ni zabrala se někdy odpoledni půlhodina psaní. Dálo se tak zpravidla až na jaře, před „zkouškou“, když se psalo na tabuli pravopisné diktando.

Vyučování trvalo dopoledne od 9-12 hodin, odpoledne od 1-3 hodin. První hodina patřila slabikantům, půl hodiny Čechům a půl hodiny Němcům. Druhou hodinu četla obě druhá oddělení z katechismu. Třetí hodinu četla obě třetí oddělení z čítanky.

Prvopočátečnímu čtení bylo vyučováno ještě starým způsobem, t. j. „slabikovalo se“, a to bez vysvětlování. Řeklo se pouze: „To je i, u, o, a, e, y; to je bé, cé, čé, dé, je; to je há, chá, ká em, el“, atd., místo b, c, d, atd. Ku př. slabika ba se četla: be a = ba, bu se čtla be u = bu, ma em a = ma, me em e = me, atd. Žáci méně nadaní a ti, kteří neměli doma nikoho, kdo by je přiučoval a s nimi opakoval, zůstávali v učení pozadu. Učitel četl s každým slabikantem na té stránce, kterou žák dovedl přečísti, takže zakrátko každý slabikant četl na jiné stránce. Bylo tudíž v 1. oddělení tolik pododdělení, kolik bylo slabikantů.

Učitel se udřel a výsledek jevil se jen u málokoho. Někteří „seděli“ na téže stránce celý týden, ba i déle a pokročili na „nový list“ jen tenkráte, když ten starý utrhli. Ti postupovali ve čtení ne stránku za stránkou, ale list za listem, takže ku konci školního roku zbyly jim ze slabikáře pouze desky. Tací žáci „seděli“ na slabikáři i tři roky.

Ve II. oddělení byli žáci nejméně dva roky a čítankou byl katechismus. Četlo se to, co farář neb páter posledně vykládal. Čtení musilo často naslouchati i oddělení třetí. Povinností učitele bylo dobře naučiti katechismu a vštípiti žactvu v paměť. Neuměl-li každy žák katechismus zpaměti, odnesl to učitel.

Třetí oddělení mělo čítanku. Články byly většinou náboženskomravoučné. (sv. Augustin, sv. Karel Boromejský, První sv. přijímání, apod.) Článků zeměpisných, dějepisných a přírodopisných bylo moc málo, z fysiky žádných. Některé články také pojednávaly o polním hospodářství. Články se pouze četly, bez věcného výkladu. Každý den četli všichni žáci. Zbyl-li čas, vyprávěl se obsah. Čipernější žáci dovedli článek odříkati zpaměti doslova. Vždyť ten článek měli na lavici před sebou nejméně tři hodiny a druhým a třetím rokem šlo to od repetice. Podati obsah svými slovy dovedli pouze „pohádkáři“. Ti slýchávali pohádky od vandrovníků, kteří v obci noclehovali, a cestou do školy i ze školy si nové pohádky vyprávěli.

Na studiích jsem pak poznal, že toto vyprávění pohádek bylo cennou přípravou, a litoval jsem a lituji dodnes, že jsem si je nepsal. Některé byly velmi pěkné a vícekrát jsem jich neslyšel, ani jich nenašel ve sbírkách pohádek.

Každé dopoledne ve škole bylo úmorné a k nepřečkání. Pouze půl hodiny přímého vyučování a pět půlhodin tichého zaměstnáni, pozůstávajícího z koukáni do knihy. Bylo to spíše pět půlhodin tichého „nezaměstnání“. Mnohý žák byl by si rád pošeptal a všelijak se zaměstnal, ale učitel byl celé dopoledne na nohou a obrácen k žactvu. A tak musil každý žák míti oči upřené do knihy, třeba nečetl. Odpoledne bylo již volnější.

V poledne byla hodinová přestávka. Byl-li ve třídě hluk, udělala pořádek metla nebo pravítko. Odpolední předměty byly počty a psaní.

Počty: Početnice nebylo. Sotva dva žáci třetího oddělení měli jsme početnici. Z té počítali jsme příklady různých druhů bez návodu. Trojčlenka byla nejdůležitější. Když jsme něčemu nerozuměli, šli jsme se zeptat pana učitele. My jediní mohli jsme počítat celou hodinu. Ostatní, Češi i Němci šli s břidlicovou tabulkou ke stolku a tam jim psal učitel jednomu po druhém, nebo čtyř i vícečlenné skupině, příklady na tabulku. Ti, kteří nechtěli počítat, se netlačili, a tak přicházívala na ně řada až ke konci hodiny. Někdy na ně vůbec nedošlo. Od skupinového předáka měli si příklady opsati ostatní žáci skupiny. Ale předák byl nejen dobrým počtářem, ale také dobrým kamarádem. Vypočetl napřed příklady sám a pak teprve to dal ostatním opsati, aby jim zbyl čas na hraní. Vždyť učitel byl u stolku žáky obklopen, že ho nebylo viděti. Obyčejně se tiše hrávalo o knoflíky: ale běda těm, kteří se při hře nepohodli a prozradili se. Pak svištěla vzduchem rákoska. Za takových okolností většině žáků početních vědomostí během roku málo přibylo.

Někdy počítalo třetí oddělení příklady na tabuli ale to bývalo během roku zřídka. Dělo se tak hlavně před vikářovou visitací, o níž se zmíním později. V té době učili se lepší žáci básním na uvítanou a na poděkování.

Psaní: První a druhé oddělení opisovalo ze slabikáře a katechismu. Ve třetím oddělení dostal každý žák na začátku školního roku pro krasopis za čtyrák „předpis“, který vylinkoval a napsal učitel. Byla to čtvrtka archu papíru na jedné straně nalinkovaná, polovina pro latinku, polovina pro kurent. Učitel popsal řádky slovy a vlastními jmény, aby žák cvičil se i ve psaní velkých písmen. Předpis ten opisoval žák každý den, bez jakéhokoliv předchozího vysvětlování a nacvičení základních tahů a psaní písmen. Jen lepší žáci dostali v pololetí předpis nový, téhož druhu, jen slova byla jiná. V psaní byl každý žák samoukem.

Psalo se pery brkovými; teprve v posledním roce mé školní docházky (1869-70) psali jsme někteří pery ocelovými. Žák potřeboval denně nové pero nebo aspoň opravu pera. Pera dělal a opravoval učitel a byl u stolku zas žáky obklopen, jako při počtech. Opakovalo se často totéž uvolnění kázně. Potřeboval-li žák nové pero, přinesl brka dvě. Z jednoho udělal mu učitel pero, druhé si nechal za práci a za pozdější opravování. Nač potřeboval učitel tolik brků a per? Na psaní not. Vždyť byl v prvé řadě hudebníkem a varhaníkem a teprve v druhé řadě učitelem.

Jak jsme si pomáhali k brkům? Tehda se chovalo dosti hus. Zabila-li se husa, aspoň dva brky z každého křídla byly naše. I upotřebená peroutka byla dobrá. Když na podzim koupil husy husák, byla hlavní žeň. Než si husák pro husy přišel, byla každá o několik brků chudší.

Ke zkoušce se psaly krasopisné předpisy. Žák opisoval svůj předpis co nejpozorněji, a když předpis zkazil, musil psáti znovu, někdy i vícekrát, až si učitel mohl některý vybrati. Při zkoušce hlavním předmětem bylo náboženství. Pak se četlo, počítalo zpaměti i písemně na tabuli a psalo mluvnické diktando rovněž na tabuli. Tu míval vikář pravopisného koníčka jako „Mistr Bílý bílí dům, aby byl bílý.“ Koníčky ty učitelé již znali, a tak při diktandech během každého školního roku diktoval učitel věty na právě probrané učivo a na konec připojil některého koníčka s připomínkou, abychom si to dobře zapamatovali, že tu větu rád dává pan vikář při zkoušce.

K počítání a psaní na tabuli voláni bývali při zkoušce zpravidla nejlepší žáci. Na slabší se nedostalo. Bylo poledne a na faře čekali s obědem. Po zkoušce podělil farář žáky obrazy a obrázky podle toho, jak kdo uměl a v jak přátelském styku byl s otcem.

V posledním mém školním roce 1869-70 již navštívil školu okr. školní inspektor Frant. Chládek, ředitel chlapecké měšťanské školy v Klatovech. Vikáři zbyla pouze zkouška z náboženství, a tu vykonával při visitaci fary. Zkouška z náboženství byla v kostele, veřejná, a celý učitelský sbor musil při ní „parádovati“. V den zkoušky z náboženství bylo na škole prázdno.

Reáliím, kresleni, měřičtsví, zpěvu a tělocviku se nevyučovalo vůbec. Teprve v témže roce, kdy po prvé navštívil školu okr. šk. inspektor, t. j. po vydání nových školních zákonů, zpívali jsme některé národní písně.

Učitel Eduard Raus byl učitelem přičinlivým a svědomitým. Byl i dobrým hudebníkem a jako všichni učitelé tehda též varhaníkem. V r. 1876 v zimě za největší vánice sháněl po okolních obcích hudebníky k pohřbu, přivodil si zápal plic, jemuž předčasně podlehl 28. března téhož roku.

 

Poznámka: Jména obci udána tak, jak tehda skutečně zněla.

 

Tomáš Přimda, Ze staré školy (ostruženské). In: Sbornik Sušicka. Vlastivědné dílo 1938, s. 223-5

 

 
TOPlist