Matěj Studnička z Zuklína (nar. 1739, †1813)

a jeho dřevené kapesní hodinky.

Příspěvek k dějepisu umění v Čechách. Přednesl s předložením hodinek v měsíční schůzce sboru archeologického v českém museu v Praze dne 25. července 1863 Dr. Josef Ruda.

Popsáni hodinek. Hodinky okrouhlé, s předu i s zadu placaté, mají v průměru s pouzdrem 16 čárek, bez pouzdra 14. - Výška obnáší s pouzdrem 8 čárek, bez pouzdra půl palce. - Čep vyniká dvé čárky nad ciferník. - Rafičky a sklo scházejí.

Na ciferníku jsou v dvojitém kruhu velká čísla hodinová latinská od I až do XII, a nad nimi arabská minutová od 5 po pěti vždy přibývající až do 60ky, jak obyčejně, v dřevě vyřezaná.

Dřevěné hodinky Matěje Studničky, od roku 1890 uložené v depozitáři UPM

Jak sloupce, které přední desku (plotnu), na níž ciferník se nachází, s zadní deskou spojují, tak pokraje kolkol obou desk jsou z dřeva vyřezanými okrasami díla prolamovaného ozdobeny.

Na zadní desce v stoličce nad kyvadlem jest císařský dvouhlavý korunovaný orel s rozpiatýma křídloma, v pravém pazouru meč, v levém říšské jablko držící, velikosti dukátové, v dřevě vyřezaný zasazen; jak se zdá, práce pozdější.

Všecka kolečka jsou velmi pilně a pěkně v dřevě vyřezaná a dobře zachovaná, až na šnekové kolečko, z něhož několik zoubků vylomeno. Místo řetízku slouží struna z houslí, která při natahování klíčkem dřevěným s bubínku na šnek se navinuje.

Naproti mosaznému zámečku vyvstává na pouzdru taktéž mosazný knoflíček s pérem uvnitř, jehož stisknutí pouzdro otvírá, a pod knoflíčkem očko mosazné zasazeno, aby se skrz ně řetízek neb šňůrka mohly provléknouti, na něžby se hodinky v kapse neb na stěně zavěšovaly.

Celé hodinky i s pouzdrem jsou z dřeva hruškového zhotoveny, až na zadní desku z javoru s nápisem na jejím okraji:

Matieg Studnicka suklina

Zevnější úprava hodinek jest velmi jednoduchá, ba právě chudobná, i prozrazuje ubohého poustevníka na poušti, jemuž se všeho nedostávalo; jen práce není na nich šetřeno. Dřevo má přirozenou barvu světle kaštanovou beze všeho pakostu neb natření. Toliko pouzdro vně hladké beze všech okras, zespod trochu otřelé, jest uvnitř červenou barvou slabě natřeno - nejspíše rudkou, v jaké tesaři šňůru mívají namočenou, kterou na kládách před otesáváním tloušťku budoucích trámů znamenávají.

Dřevěné hodinky Matěje Studničky, od roku 1890 uložené v depozitáři UPM

Dějepis hodinek. Na sklonku měsíce ledna letošního roku 1863 ukázal mi svobodný pán Vojtěch Vilím Bibra, vrchní inspektor nad stráží finanční na odpočinutí zde v Praze, vzácnost již přes sto let v rodině jeho paní manželky, dcery pana Karla Wildaua z Lindenwisů 1), chovanou, totiž v dřevěném pouzdru kapesní zcela z dřeva zhotovené svrchu popsané hodinky, které však teď již nejdou, poněvadž několik zoubků z kolečka šnekového jest vylomeno. Byly za práci ruského umělce a písmo na nich se nacházející za ruské jmíny. Jaká však byla radost má, když jsem v domnělém Rusu krajana, pravého Čecha poznal, nelze vypsati. Při otevření objevil se mi na okrají zadní desky nápis: Matieg studnicka suklina. Myšlénka k dílu tomu a jeho umělé provedení takovým podivením mne naplnily, že sem nemohl odolati touze, abych i po umělci pátral a jeho život stopoval, žádaje umělecký vývin ten blíže seznati.

Od mého přítele, pana Jana Kräutnera, cís. král. ritmistra na odpočinutí v Kalenicích u Horažďovic, jemuž jsem o věci té bez prodlení psal, dostalo se mi však dne 8. února přežalostné odpovědi, že o nějakém Matějovi Studničkovi v tamním okolí není ani sluchu. Bolestně dotkla se duše mé tak neočekávaná zpráva. Těžce mi na mysli leželo, když muž ten takořka před očima nevšímavých a neznalých současníků skoro tak záhy zanikl a v zapomenutí přišel, jak rychle tělesná schránka nesmrtelného ducha jeho v lůně matky země v prach a popel se rozpadla, a žeby památka jména jeho docela byla zahynula, nezůstavivši po sobě ani nejmenší známky, kdyby znamenité dílo jeho bystrost ducha toho potomstvu zjevně nehlásalo: jak mnohých veleduchů a výtečníků ve všelikerých uměních vlast naše přenešťastnými pády a převraty v toku tolikerých století as postrádala, po nichž ani paměti nezůstalo, poněvadž díla jejich buď na zmar byla přišla, buď cizím zemím a národům, osvojivším je sobě, proti nám k chloubě a k oslavě sloužili musejí.2)

Dřevěné hodinky Matěje Studničky, od roku 1890 uložené v depozitáři UPM

Nemeškal jsem přítele pana Jana Kräutnera opětně žádati, aby zvláště pomocí velebného duchovenstva onoho okolí po Matějovi Studničkovi pilně pátráno a všechno, čeho domakati by se podařilo ze starých matrik, z ústního podání hodnověrných kmetů, kteří Studničku buď sami znali, buď snad o něm slýchávali a t. d. (neboť myšlénka, žeby docela i mezi svými v zapomenutí byl přišel, byla mi nesnesitelná) laskavě mně se oznámilo.

Výsledky toho delšího dopisování v následujícím veleváženému shromáždění k laskavému povšimnutí předkládám. Všechna zásluha náleží, mimo dotčeného pana Jana Krautnera jakožto prostředníka v záležitosti té, důstojnému panu Františkovi Šmidingrovi, faráři Volenickému, biskupskému notárovi a nyní vikáři Horažďovickému, a velebnému pánu Janovi L. Dubnovi, faráři Nezamyslickému, jimž zde zasloužené vřelé díky za jejich snahy buďtež vysloveny!

Kratičký nástin životopisný Matěje Studničky.

Zpráva od velebného pana faráře Jana L. Dubna z Nezamyslic dne 7. května psaná, zní doslovně takto:

"Navzdor vší mé snaze a ačkoli jsem osobně se odebral na místo narození Matěje Studničky do Zuklína, nemohl jsem o životě jeho než jen kusé a nedostatečné zprávy se dopíditi a to nejvíce z úst starých pamětníků. To, v čem se všichni srovnávali, zní as následovně:

"Matěj Studnička narodil se v Zuklíně čís. 2 v tamějším mlýně z otce Matěje Studničky a matky Anny dne 25. února 1739, a byl v Strašeni pokřtěn. Roku 1788 dne 22. července převzal od otce svého mlýn Zuklínský s pilou, dne 27. dubna 1813 umřel tamže a byl 29. dubna pochován (výtahy z matriky). Nepožíval žádného obzvláštního vychování na samotě, jakou tehdaž mlýn zuklínský ještě byl. Chodil-li do školy, s jakým prospěchem, uměl-li čísti a psáti? nemohl sem vyskoumat, an nejstarší pamětníci jej znali již co muže dospělého. Vypravuje se všeobecně, že otec jeho byl v pověsti co černokněžník. Jednou byv v kostele že neměl stání ani pokoje, i že nečekal na skončení služeb božích, ale jakýmsi tušením poháněn že chvátal domů, neb si zpomněl, že nechal knihu černokněžnickou doma nezamknutou. Tušení jeho se splnilo. Přijda domů našel světnici plnou čertů, které zatím, jak někteří praví, žena jeho, jak jiní, syn Matěj byl citoval, čta z knížky otcovy. Otec rychle ďábly zase zapudil, syn Matěj prý se jich ale tak zděsil, že od té doby byl jaksi pomatený."

"Matějův otec zabýval prý se již také spravováním hodin. Matěj vstupoval do šlépějí otcových, ale přivedl to ku větší dokonalosti. Již na pastvě co malý hoch leccos vyřezával, později zhotovoval i hudební nástroje: housle a basy, a konečně zcela dřevěné hodiny visací i kapesní. An se obával, že mu odvedou syna, nemylím-li se, Prokopa, zhotovil pro pana vrchního Hoštického, kam byl poddán, kapesní hodinky dřevěné, které jeden muž ze Strašené, jménem Vančura, co ministrant prý viděl, an je Studnička přinesl ukázat na faru. Kam se hodinky později dostaly, není povědomo. 3) Ani visacích hodin nemohl jsem se po Studničkovi na Strašeňské osadě dopíditi; slíbil mi však jeden stařec, že na Javorníce, kam více hodin od Studničky přišlo, bude po nich pátrat, a pakli jaké vyskoumá, že mi je opatří."

"Studnička byl dle všeobecného udání muž povahy zádumčivé a mnoho přemýšlel, sám s sebou mluvil a lidí se štítil tak, že jej mnozí za trhlého považovali. Jinak musel být muž dobrý, an dětem, které za ním běhávaly a ruku mu líbaly, z kapsy rohlíky rozdával, které obyčejně míval při sobě."

"Kontrakt, který dosvědčoval koupi mlýna Zuklínského Jiřímu, dědu Studničkovu, měl nynější majetník mlýna Zuklínského až do nedávna, kde prý mu jej myši rozhryzly."

"V matrikách není, leč co dříve bylo udáno."

"Co se syna Prokopa týká, obíral se také hodinářstvím, zhotovoval ale již kolečka z kovu; odženil se do Poříčí nedaleko Horažďovic a došel si prý jednou do Prahy, aby se tam naučil kapesní hodinky pozlacovat. Byl pak jednou při pozlacování tak neopatrný, že sebe, svou ženu a snad dvě děti, které byly doma, rtuťovou párou či kyselinou (lidé praví párou, kterou vdýchali) otrávil. Zůstaly po něm dvě malé holčičky, které nebyly právě doma, a z nichž jedna je provdána v Strašeni. Ta však ví méně o otci i dědu než cizí lidé, ana při smrti otcově byla ještě maličká, a co ví, od cizích lidí slyšela."

"Ani o jakémsi hudebním nástroji po Studničkovi jsem se nemohl dověděti."

"Tolik jenom při ústním doptávání jsem se v Strašeni 5. a 6. května l. r. dověděl; avšak poptáváním svým vzbudil jsem pozornost na místech tamějších tak, že snad ještě jiné zprávy se vyskytnou, které bych sděliti neopomenul."

Potud předůležitý a velmi zajímavý dopis pana faráře Jana L. Dubna, jímž se nám jak mistr náš, tak i dílo jeho v neobyčejně krásném světle objevuje.

Pan Vácslav Kotalík oznamuje mi v přátelském dopisu z Valšova u Sušice, "že Matěj Studnička jednoho času nesl hodiny do vsi Lhůty, ležící východně od Malče. Když se však vracel domů, přišla na něj padoucí nemoc, na kterou trpíval, a na té cestě zahynul."

Co při tom pěkném díle nejkrásnějšího, jest něžná mysl, s kterou podniknuto, šlechetný účel, pro nějž v skutek uvedeno bylo. Láska otcovská dala podnět k němu. Aby syna svého z jařma tehdáž nejstrašnějšího stavu žoldáctva vyprostil, z něhož vymknouti se i ztráta nejednoho potřebného a ušlechtilého oudu, zmrzačení vlastního těla za ne příliš velkou obět se považovalo (a jinde podnes za takovou se považuje): vznesl se sprostičký, neučený obyvatel samoty 4) tam, odkud božský Prométheus nebeský oheň na zem přinesl, jímž tupé pokolení lidské osvítil a rozplamenil; pozdvihl se v nadzemskou říši vid, v které nové zbraně dobyl k osvobození rozence svého od poroby nad žalář krutější, jak v báječné dávnověkosti na slovo vzatý zbudovatel pověstného bludiště Daedalus sebe i syna svého Ikara z neslavné nečinnosti v zajetí, v němž od krále Minosa na ostrově Krétě nevděk byli držáni, vysvobodil, umělá křídla vymysliv, zhotoviv, sobě a synáčkovi připiav, jichž pomocí z moci a z rukou králových šťastně na volnost vyvázli.

Povážíme-li, že nikoli od mládí cvičený umělec, nýbrž sprostý, neučený mlynář, pravý samouk, jehož od hrubších prací mozolovité ruce k zhotovení tak jemného stroje sotva kdo za dosti spůsobilé by měl, k nesnadné úloze té se přičinil a důstojně ji vykonal: zajisté spravedlivého uznání ani mistru ani dílu jeho neodepřeme.

Kýžby řádky tyto k tomu přispěly, aby vážené krajany naše na to upozornily, jak mnoho pokladů v národu našem spočívá, které však povrženy a zapomenuty zůstávají, poněvadž si jich nevšímáno. Jen na nás záleží, abychom, jak snažně a pracně drahých kovů z hlubin země dobýváme, takže usilovně, duchovních pokladů milovni jsouce, vykopávali, z rumu nepaměti vyhrabávali a na denní světlo vynášeli, co věkem nehodné na zemi povaleno a v ssutinách pohřbeno v prachu zapomenutí tlí, od bdělejšího potomstva slavného z mrtvých vzkříšení očekávajíc, ač dočká-li se jakého.

 

 

1)  Umřel roku 1837 kmet 84tiletý, poslední mužského pokolení rodu svého, zanechav tři dcery, z nichž Františka, nyní svobodná paní Bibrová, ctihodná matrona, již od děckých let hodinky ty v rukou pana otce svého pamatuje, který nikdy v Čechách nebyl: musely tedy nedlouho po zhotovení do Slezska býti vyvezeny, kde rodina ta byla usedlá. Když sem si hodinky vyprosil, abych je sboru archeologickému v měsíční schůzce dne 25. července 1863 předložil, naskytl se mi nenadále na plátně malovaný starý erb rodu toho, a tu se ukázalo, že jest svrchu opatřen českým nápisem (o němž se v rodině nevědělo, žeby český byl): Frantissek Albrecht Wildau s Lindenwisů, Dědičný / Pán na (Ml?)oniku a Rakovcu. (Písmena v závorce jsou velmi porouchaná a proto pochybná.)
Jak mi p. F. K. Miltner, bývalý Písecký krajský představený, nyní na odpočinutí v Praze, dobrotivě sdělil, byl František Albrecht Wildau s Lindenwisů, pán na Hnojnihu a Rakovcu, roku 1723 přísedícím u zemského soudu v knížetství Těšínském (dle Jana Sinapia Schlesische Curiositaeten II. T. O. 1112). Jeden pán z Wildauů narozen roku 1725 v Slezsku, byl roku 1793 generállieutnant v pruském vojště, majetník pěšího pluku č. 14 a rytíř řádu Ie mérite. Umřel v převysokém stáří.

2)  Budiž zde místo mnohých případů toliko na hádku o slavného mathematika a hvězdáře Koperníka poukázáno.

3)   Byvše z Čech do Slezska vyvezeny v rodu pánů Wildauů s Lindenwisu přes sto let se zachovaly a sňatkem do rodu svobod­ného pána Vojtěcha Bibry v Praze se dostaly, v jehož rukou podnes se nacházejí, jak výše v dějepisu hodinek ukázáno.

4)  Zuklín byl tehdáž mlýn o samotě; roku 1854 udává od c. k. organisační komise zemské v Cechách úředně oznámený a vydaný „Zevrubný popis rozdělení země království Českého" počet jeho obyvatelů na 189 duší; dle téhož sluší pod okres Kašpersko-horský kraje Píseckého, pod faru Strašeňskou vikářství Sušického v biskupství Budějovickém.

 

Dr. Josef Ruda, Matěj Studnička z Zuklína. In: Památky. Časopis Musea království Českého pro dějepis hlavně český. Praha: Jaroslav Pospíšil. 1863, str. 327-330.


fotografie hodinek:
Ondřej Kocourek, UPM